Duhové tajemství andílka Vandílka aneb Dva výlety do zlatovzduchu

20.12.2014

Mladá brněnská autorka Šárka Kadlečíková ve své v pořadí druhé próze pro děti volně navazuje na svou tři roky starou prvotinu Vánoce s andílkem Vandílkem aneb Dva výlety do Betléma a zase zpátky domů. S malým kouzelným andílkem, který děti v první knize názorně provedl biblickým příběhem zrození Ježíše v kulisách současných Vánoc, se vrací v novém pokračování. A s ním i všichni protagonisté příběhu - sourozenci Kryštof, Kristýna a Karlík i jejich kamarádi.
Vyprávění je tentokrát zasazeno do období blížících se letních prázdnin a jeho děj se odehrává právě v posledním předprázdninovém týdnu. Příběh popisuje zážitky dětí a objevení kouzelné duhové kuličky, která pomáhá otevírat srdce a je pro děti zároveň klíčem k pochopení sebe i vztahů k druhým. Paralelně v sobě rozvíjí a zároveň prolíná dvě základní roviny – reálnou, v níž popisuje každodenní život dětí v běžné rodině, a fiktivní zosobněnou snovými výlety dětí s Vandílkem do jeho světa bezbřehé fantazie. Obě roviny přitom autorka přirozeně propojuje pomocí postavičky Vandílka představujícího nekonečnost dětské fantazie, skrze nějž děti objevují dosud nepoznaná dobrodružství.

Základní linii příběhu zpestřuje autorka dalšími výrazovými prostředky, odbočkami v podobě mini příběhů, například o malém ospalci Spaníkovi, který pravidelně zaspával své šesté narozeniny a nakonec zůstal po celý život předškolákem.
Vandílkovská „dvojka“ rozvíjí styl autorčina vyprávění a nabízí nejen zábavné rodinné čtení, ale i zamyšlení nad tím, jak chápat svět dětských představ. Ve srovnání s prvotinou ale obstojí i v dalších ohledech. Pokračování posouvá Vandílkův příběh svou nenucenou poetikou blíž k Exupéryho Malému princi. Ptá se, odpovídá a naznačuje, ale přitom prvoplánově nepoučuje.

Přitažlivost Vandílkova příběhu spočívá i ve využití slovních obratů, které jsou dětem blízké, a používají je ve své mluvě, a tím nabývá na autenticitě. Do poutavého pohádkově laděného příběhu navíc autorka nenásilně vnáší i vlastní rodičovskou zkušenost a schopnost citlivě vnímat svět dětí, a to veskrze harmonicky a pozitivně.

Snad právě to vysvětluje autorčinu snahu (záměr) zharmonizovat andílkovo poselství a jeho příběh co možná nejvíc, a nenarušit plynulý tok děje žádným dramatickým a vypjatým zvratem, jakým je například souboj dobra se zlem po vzoru klasických pohádkových příběhů. Knihu lze přesto charakterizovat jako pohádkově laděnou prózu s beletrickými prvky určenou jak nejmenším samostatným čtenářům, tak zatím teprve posluchačům příběhů vyprávěných rodiči.

Závěr lze shrnout konstatováním, že i druhé Vandílkovské dobrodružství má reálnou naději na příznivou čtenářskou odezvu. Nabízí totiž nápaditě poutavý a zároveň poučný příběh, který vsází na dětskou fantazii, ale zároveň ji konfrontuje s uvědoměním si každodenní reality. Jak tato kombinace funguje, musí ovšem posoudit sami čtenáři.