Důl u Veselého rytířstva

04.12.2020

nalezena v knihobudce...
Mnohovrstevná knížka. Pravda, trochu archaicky psaná, a hodně poeticky. Příběh ale má co říct v dnešních časech..Sledujeme osud bakaláře Jana, jeho přerod z veselého a bezstarostného studenta na známého šenkýře, manžela a přítele a pomocníka horníků...
Jan má možnost několikrát sklouznout dolů, popíjí, víc než je zdrávo, bojuje i s přístupem rodičů - vyděděn z rodinného statku , kde zůstává hospodařit jeho bratr - dvojče. A co s titulem ? nic, než najít si vlastní cestu a štěstí.
Navzdory letům, která dělí knížku od vydání, byla psána velmi čtivě. Autor dokázal stáhnout čtenáře o pár desítek let zpátky bez větších problémů. Navíc svým postavám rozehrál bohatý vnitřní život. Lyricky popisuje okamihy všedního dne, třeba i pasáž stavění nové hospody - najednou je z toho řež a boj rostlin na mýtince o přežití....samozřejmě nejvíc se pověnoval Janovi a Marii. Hned za nimi je Marta - šenkýřka s nenaplněnou láskou k Janovi, o to více pak nacházející uspokojení ve vlastní rodině.
Akorát bohužel nedalo mu nepotrápit hlavní hrdiny tragédií, když už se zdá, že ustáli křivé obvinění, Mariiny výslechy (hrozilo i trpné právo - není ale řečeno, co proběhlo, to autor nechává na naší představivosti), a mají šanci začít znovu, přichází mor...
Na postavě Kryštofa přiblížil těžký život horníků, táhnoucí se generacemi, nevyhneme se ani důlnímu neštěstí..na postavičce malého Vavřince ukázal další lidskou bídu, padlé ženy a jejich osud, odsouzení okolí.
Plnotučný román..(a zajímalo by mě, jestli se líbil také tatínkovi, který můj výtisk dle věnování vepsaného rukou dostal roku 1943 k Vánocům od Jirky..)

"Od toho dne si nebyl nikdo z obyvatel mýtinky jist životem. Kolem kráčela smrt. Drobné květiny a tráva byly udupány. Zhasínaly jedna po druhé. Ostatní pozorovali úzkostlivě podivné divadlo a omdlévali strachem. Zatím přinášeli muži na svalnatých ramenou smrky, zabité v sousedství. Shazovali je, ještě slabounce dýchající, na zem, až to zadunělo, a rvali z nich sekerou kůru. Neumdlévající řadě pohřbů voněla pryskyřice, dlouho do noci zněl místo umíráčku nářek tatínka Korábu, hrůza perlila se na čelech trav a květin neosychajícími krůpějěmi rosy."

"Když přišel, když přišli i další, vydechli jsme volněji, neboť v nás nevzbudili ani radost, ani bolest. Neuvítali jsme je s jásotem, ani je neodháněli nevlídností. Byli nám lhostejní. Jejich příchod hladinu našich duší už nezpěnil, nezvlnil, nezčeřil. Ano děvčátko, lidé se vraceli, ale naše cesta k nim byla lesem bez průhledů, zaplevelená, zarostlá trním, zatarasená balvany. A my neměli ani chuti, ani síly je odvalit. Zbytky sil bylo nutno šetřit na cosi většího: Učili jsme se znovu žít jako když se dítě začíná učit znovu chodit."