Dům drobných radostí
Colette Vivier
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23485/bmid_dum-drobnych-radosti-Btz-23485.jpg
5
108
108
Deník malého francouzského děvčátka z pařížského předměstí o drobných radostech i trampotách, které prožije za nepřítomnosti maminky se svými sourozenci, kamarády i obyvateli starého činžáku v němž bydlí.
Literatura světová Pro děti a mládež Příběhy
Vydáno: 1968 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
La maison des petits bonheurs, 1954
více info...
Přidat komentář
Člověk se změní, když se musí všemu postavit tváří v tvář a když, je-li někdy smutný, může se spolehnout jenom sám na sebe.
Pěkný a dojemný příběh, který mě přenesl do mých dětských let. V některých situacích popsaných v knize jsem se opravdu našla. Malá školačka Alina si píše deník o všem, co zažívá, a moc se mi líbilo, jak se dokáže radovat z maličkostí a z každé prohry dokáže vytěžit něco dobrého. Knížku jsem neznala, objevila jsem ji náhodou a jsem za to ráda. Nikdy není pozdě vrátit se na chvíli do dětství.
Potěší i ve zralém věku. Člověk se díky těmto příběhům vrací o desítky let zpátky a znovu si vybavuje pocity, které měl tenkrát, když knížku poprvé otevřel. Je kouzelná.
Knížku jsem měla moc ráda jako dítě a mám dosud. Asi před 15ti lety jsem podle ní dělala program pro děti z druhých tříd o útěcích z domova. Velmi se na to hodila, ale zjistila jsem, že pro děti je už tahle kniha příliš zastaralá. Pak jsem ji asi před 6 lety předčítala svým dětem. Trochu je zaujala, ale nakonec jsme ji nedočetli. Ty reálie příběhu jsou opravdu současnosti moc vzdálené.
Znovu objevená a stále stejně krásná, veselá i smutná, dojemná i rozpustilá. ❤
Moc pěkné i obrázky Dagmar Berkové.
Veselé rozpočitadlo -
Rududu je neženatý,
nechce platit ženě šaty !
Proto říká Rududu :
" Já se ženit nebudu !"
.
Knížka, kterou jsem si tak nějak načerno koupila úplně sama v druhý třídě. Byl z toho průšvih, že jsem se rozhodla bez porady s rodiči.
A ona mě provázela celým dětstvím, četla jsem ji několikrát, zvláštní bylo její grafické zpracování, to se mi moc líbilo. A pak se mi nějak ztratila!!! Jak je to možný - půjčila jsem ji - a už nenašla cestu zpátky, ke svý mámě, věrný čtenářce?! Inu, zkrátka už nebyla. Vloni jsem si na ni vzpomněla a začala po ní zas toužit. Podařilo se mi ji sehnat v jakémsi antikvariátu a já měla dost velkou radost. I z toho, že si zachovala takovou tu svoji vůni, jak si ji pamatuju. A tak ji budu číst znovu. Bude to svátek.
Super knížka, četla jsem jí desetkrát. (Asi tak )
Je nádherná a pořád se k ní vracím. Poprvé jsem ji s nadšením zhltla do dvou dnů.
Tuto knihu jsem v dětství četla několikrát, měla jsem ji hodně ráda.
Nedávno jsem si na ni vzpomněla a určitě si ji budu chtít zase někdy přečíst. Tetu Mimi jsem z duše nesnášela, Riqueta mi bylo líto. Pořád jsem doufala, že se maminka už brzy vrátí.
Vzpomínám si na "paní Bídu". Na ztracenou peněženku s bajkou o želvě...
Moc hezká. Milé a příjemné čtení.
Po letech jsem si znovu přečetla jednu z nejoblíbenějších knížek mého dětství. Neztratila nic ze svého kouzla.
Tak tohle je klasika mého dětství a zaujímá čestné místo v knihovně. Od té doby pro mě život ve Francii vypadal tak, jak byl popsaný v knize - včetně ilustrací Dagmar Berkové. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomila, že kniha byla napsaná na začátku druhé světové války. Vlastně to ani nepoznáte, tak moc jste pohlceni všedními i svátečními radostmi a starostmi sourozenců Dupinových. Snad jen v momentě, kdy maminka odjíždí do Toulonu, protože zahynul její bratr, a rodina se těžce skládá na lístek na vlak.
Teta Mimi je synonymem pro upjatost, bezcitnost a nespravedlnost. Jak já ji nenáviděla! Každý má přece právo na svoje bzí-bum.
Knížku mi doporučila mamka a musím říct, že jsem z ní byla opravdu nadšená. Četla jsem už spoustu dobrých knížek, ale jen málo z nich bylo tak dobrých, jako právě tahle - proto se mi taky tak moc líbila.
Krásná knížka, kterou jsem dostala kdysi od našich pod stromeček a mám ji dosud, a když je mi smutno nebo jsem nemocná.. vracím se k ní. A nikdy ji z knihovničky nevyřadím.
Naprosto kouzelná knížka, kterou jsem zdědila po mamce a ke které se i teď v dospělosti strašně ráda vracím! Ještě teď si naprosto přesně vzpomínám, jak moc jsem měla ráda Alinu a Riqueta, jak jsem litovala Marii, zlobila se na Estellu a nenáviděla tetu Mimi :) A jak moc jsem se těšila, až se ta jejich maminka vrátí a byla celá rozhořčená nad těmi všemi křivdami! Otevřít tuhle knížku vždy znamená dojemný návrat do dětství, kdy člověk mnohem lépe dovedl ocenit všechny ty drobné radosti...
Jako malá holka , snad devítiletá jsem běžela ze školy domů, abych si konečně mohla číst mou oblíbenou knížku. Sžila jsem se s Alinou , zlobila jsem se na Estellu , jak byla zahleděná do sebe a bála jsem se o Riqueta .Tetičku Mimi jsem z duše nesnášela a plakala jsem s Alinou nad tou nespravedlností. Dojemná kniha plná lásky, soucítění , nahlédnutí do dětské duše a pohledu do světa dospělých citlivým dětským pohledem .
Četl jsem asi v patnácti, když jí četly moje sestry. A už se těším, až budu číst svým dětem před spaním - nebo si jí od nich půjčím :-)
Jedna z knih mého dětství, milovala jsem ji, četla jsem ji mnohokrát. Mamka se mě ptala, proč ji čtu znovu a znovu, když je to tak smutná kniha. Smutná? Fakt? Tak jsem to nevnímala, Colette Vivier dokázala napsat knihu pro dívky stylem půvabným, poutavým a autentickým, kdy jsem s Alinou prožívala její rodinné a školní příhody zachycené formou deníku. Určitě se ke knize i teď v dospělosti z nostalgie vrátím, protože pamatuji, jak mě tato kniha chytla za srdce. Stala se mou přítelkyní, kterou jsem s sebou tahala jak kočka koťata :-).
Přesně tohle vydání jsem dostala k narozeninám, byla jsem skoro stejně stará jako hlavní hrdinka. Četla jsem ji ráda, po čase se k ní vracela. Jen mé dcery moc neuchvátila. Přečetly ji a vrátily se zas ke svým Ransomovkám a Verneovkám... Asi jim přišla málo akční, ale já ji měla ráda.
Prázdninový rituál. Dojedu k babičce a k dědovi a sáhnu po této knížce. Už odmala.
Dojemný a legrační příběh zároveň