Dům mezi orchidejemi

09.04.2018

Citát z knihy, který mne oslovil:

V domě nezbyl jediný muž. Už to zas byla ženská domácnost tak jako kdysi Růžová vila. Musím se přiznat, že mi to v mém stavu bylo docela milé. Paní mi před časem řekla, že děvčata vnesou do domu zase trochu života. Ale ony toho přinesly víc - přivezly svoje syny, soužení a milostné propletence, které už byly nad síly takové staré černošky, jako jsem já. Vzala jsem svého porcelánového kakadu a svěřovala jsem se mu, že jen co se dovím, jak pán přistál, vrátíme se zas domů, do naší maličké chaloupky. Netušila jsem tehdy, co mě tu ještě čeká za zprávy, - jak se Ned vrátí a bude i před babičkou vyprávět: „Děda se mě držel celou cestu za ruku. Radši jsem se ho nepouštěl, protože se moc bál. A když jsme přistáli, ještě pořád se mě držel, jenomže ruku měl úplně ztuhlou a studenou a sundal mu ji až pan doktor." Ne, ve snu jsem nepomyslela, že ho uslyším, jak nám v té své nevinnosti poví něco tak strašného, i když jsem hned od začátku věděla, že pán odjíždí navždycky. Taky jsem měla být moudřejší a domyslet si, že když má někdo tak divně naprasklé srdce, musí mu přece v nenadálém zápasu mezi strachem a odvahou, vysoko na větrné obloze, dočista puknout.