Dům na pokraji písčin

26.03.2022

Dům na okraji písčin je typickým představitelem „anglické románu“ konce 18. a začátku 19. století, ve které se mísí pozdní romantismus s touhou po záhadném a hrůzném, tedy dvěma věcmi tak typickými pro gotický román.
A právě tady se skrývá kámen úrazu, tedy důvod, proč pro většinu z nás je román dílem zcela neznámým. Tím důvodem je čas. Francouzský spisovatel Henry Jacques se jednoduše opozdil.
Myslím si – a je to pouze má domněnka, nikoliv fakt – že pokud by svou knihu vydal jen o půl desetiletí dříve, mohl slavit alespoň nějaký úspěch, neboť kniha obsahuje vše, co tak oddaně milujeme na románech sester Brontëvých, či na Frankensteinovi paní Sheleyové.
Pochmurnost děje, záhada domu na pokraji písčin, kam nikomu kromě služebnictva a majitele není umožněn vstup, nemluvný mrzutý pán a neznámá krásná žena hrající na klavír. To vše o mnohem víc slibuje autor svým čtenářům.
Avšak tam, kde trhneme hrůzou u knih Poeových, v částech ve kterých tajíme dech u Větrné hůrky a netrpělivě čekáme na vysvětlení přízraku ženy v okně, tam Jacquesovu dílu cosi důležitého schází a čtenář odkládá knihu s dojmem, že byl o cosi potřebného spisovatelem ošizen.
Dům na písčinách je dokonalým dokladem toho, že ač můžete smíchat všechny přísady na koláč, to co vytáhnete z trouby, nutně koláč být nemusí. Stejně jako si přidáním všech chutných věci, nezajistíte, že konečný výsledek bude přinejlepším jedlý.
To zjistil už Pejsek s Kočičkou a obávám se, že tuto pravdu objevil i náš milý spisovatel.