Dům o 1000 patrech
Jan Weiss
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/108600/dum-o-1000-patrech-108600.jpg
4
562
562
Při psaní tohoto románu se Weiss nacházel na vrcholu svých tvůrčích schopností a vytvořil mimořádné dílo vytříbeného stylu a silné atmosféry, plné poetických obrazů; bez přehánění jeden z nejzajímavějších románů české science fiction. V rovině příběhu sledujeme procitnutí hlavního hrdiny Petra Broka v gigantickém mrakodrapu Mullerdómu a jeho tápavé pokusy nalézt ztracenou paměť. Brok se v tomto podivném světě ocitá bez vzpomínek či vysvětlení, navíc je vybaven neviditelností. Z notýsku v kapse se dozvídá své jméno i poslání – je detektivem, který má za úkol osvobodit princeznu Tamaru z rukou vládce Mullerdómu, bezcitného boháče Ohisvera Mullera. Brok prochází mrakodrapem jako panoptikem světa a nachází zde většinou jen lidské utrpení… ... celý text
Přidat komentář
Asi to není knížka pro každého, není to text, který bych jen tak někomu doporučila. K Domu o tisíci patrech se ale já sama velmi ráda vrátím, protože jsou literární lahůdky, které je třeba přečíst dvakrát, aby si je člověk pořádně vychutnal. Weissův neprávem opomíjený román je jednou z takových lahůdek.
Tahle kniha výrazně ovlivnila mé dospívání, řadí se tedy (vedle Stokerova Draculy) k mým nejoblíbenějším dospěláckým prvoknihám. Nemohu a ani nechci k ní být nijak kritická. Je skvělá!
Na české poměry zcela neprávem opomíjená a výjimečná kniha. Dostala se ke mně náhodou, podědil jsem ji. Je až hříšné, jak málo vydání a výtisků bylo zhotoveno.
Téma a nápad jsou zpracované skvěle, jazyk je trošku archaičtější a místy trošku rozvláčný, ale oko čtenáře si rychle přivykne. Za tématikou totalitní vlády s nádechem sci-fi nemusíme tedy chodit jen za panem Orwellem. Občas se stačí jen podívat kolem sebe a prohlédnout starou sci-fi knihovnu již nedýchajících generací.
Nic podobného jsem dosud nečetla (a asi ani číst nebudu). Dům o tisíci patrech není knížka pro každého, ale je jednou z těch, na které se nezapomíná. Intenzivní, znepokojivé, snové a abstraktní fantazie psychicky (i fyzicky) narušeného autora - jedinečný počin s ohledem na fakt, kdy a kde byl napsán.
Spíše surrealistická, pohádková alegorie, než sci-fi...trochu archaický, romantický a dramatický (pro mne možná až moc) styl, ale zas to má své kouzlo a odlišnost od dnes psaných knih. I mne napadaly paralely s Orwellem, velký bratr v takové rozvolněné surrealistické básni...Poklona autorově nekonečné obraznosti, díky níž umí skvěle vybudit snovou, bizarní a místy hodně tísnivou atmosféru všudypřítomné obludnosti.
Malá útlá knížka z roku 1929, zprvu jsem nevěděla o čem je řeč, postupně se děj rozvíjel a začala jsem si říkat, co bude dál…je to sci-fi odehrávající se v šíleném betonovém domě Mullerdomu, kde jsou jednotlivá patra na sebe lepená do výšky tisíce pater, kde nejsou okna a každé patro žije svůj život podle vůdce pana Mullera. Petr Brok zde figuruje jako detektiv, hledá svou ztracenou paměť a zmizelou princeznu Tamaru a snaží se osvobodit strádající lidi.
...fascinující, přečteno na jeden zátah...
Celé to bylo divně ohavné a zároveň přitažlivé, myslím, že v těch asi třinácti letech jsem pochopila, jak jsme my lidé vlastně často odporní. Takové vhodné nakopnutí do života to bylo. A nelituji...
Je to moje prvotina ze žánru a dokonce mi sloužila jako předloha pro referát.
Rozhodně zajímavé čtení a určitě ne naposledy.
Tohle je opravdu jeden malý zázrak (možná nejen) české literatury. Kniha, která předběhla svou dobu snad i o celá staletí, vznikla vlastně div ne omylem. Bezesporu je to jedna z nejfantastičtějších surrealistických básní v próze, ale současně je to možná i nejpůsobivější, byť (snad ?) i nezamýšlená kritika stalinismu a totality sovětského typu. Ne, že by Jan Weiss nenapsal i jiné brilantní povídky, ale napsal bohužel i celou řadu silně podprůměrných textů, ke všemu mnohem později a navíc silně podlézajících komunistům. Snad by šlo říci, že tady si autor nevybral téma, ale téma si jednoznačně vybralo autora a to, co (možná) mělo být kritikou západního kapitalismu, se zcela organicky přetavilo v přímou obžalobu sovětského komunismu se všemi jeho fízly, koncentráky a zločineckou mašinérií. Hlavní padouch, Ohisver Muller, je vnitřně zcela věrným obrazem Stalinovým ve všech rysech (kromě vizáže), dost podobně, jak je to třeba předvedeno ve slavném gruzínském filmu Tengize Abuladzeho "Pokání". Toto srovnání sem nepíši náhodou, protože kniha "Dům o tisíci patrech" už celá desetiletí po zfilmování přímo volá, bohužel ale také svou výtvarnou hýřivostí klade na takové zfilmování ty největší nároky: tento film rozhodně nemůže být laciný, prostředí a triky si v tomto případě bezpodmínečně vynucují technickou úroveň špičkových amerických produkcí. Zvlášť bolestně jsem si to uvědomil po shlédnutí amerického filmu "Total recall" s Arnoldem Schwarzeneggerem, ve kterém jsem s úděsem poznal základní dějové schéma tohoto románu, ovšem podané nepoměrně hůře. Veškerá fantazie a dobrodružství byly nahrazeny tupým násilím a střelbou, a přece je tento film dodnes řazen k Schwarzeneggerovým nejúspěšnějším. To by ale možná mohlo být i jakousi zárukou pro případné budoucí tvůrce, že by se filmová verze "Domu o tisíci patrech" měla setkat s úspěchem.
Četl jsem v mládí a tenkrát se mi moc líbila, dnes už si na děj moc nevzpomínám.
Na začátku jsem „nevěřila vlastním očím“ ... vážně :-) .... říkala jsem si, kde se „tohle“ vzalo ve spisovatelově mysli ... teprve z autorova životopisu jsem pochopila ... zdroj halucinogenních snů, které se staly výchozím bodem tohoto příběhu.
Jan Weiss byl v roce 1916 zatčen a držen v zajateckém táboře Tockoje, kde si nedotatečná hygiena, špína a hlad, všudypřítomná krutá zima vybraly svou daň ... oslabený organismus a omrzliny periferních částí těla, takového rozsahu, že si vynutily amputaci prstů na nohou (s nelidskou krutostí zaživa uštípnutých) ... nepředstavitelnou bolest Weiss přežil, proto, aby hned nato bojoval s tyfovou nákazou, obojí, mu přineslo horečnaté sny – blouznění na pokraji smrti, a Weiss na tuhle životní zkušenost nikdy nezapomněl, věřím, že se ani nedá na něco takového zapomenout. S mučivým trýzněním má Weiss spojené „skleněné sny“ (tak tomu říká), halucinace, které k němu přicházely když bojoval se smrtí: „Zdálo se mi o samém skle. Poléval jsem mrtvoly sklovinou, abych je takto mumifikoval. Ale pod sklem bylo docela dobře vidět, jak se rozkládají a bylo to strašně zajímavé, čistotné a důmyslné uspořádání. Ale i živí lidé chodili do těchto skláren. Nechávali si zasklít ruce či nohy, které se jim počaly kazit od jakési podivné nemoci.“
... tak a jsme zpět, ... u příběhu Domu o tisíci patrech ... sklo se v něm objevuje opravdu hojně, najdete ho zde jako často užívaný materiál ... sklo ... chladné a odrážející ... realitu? ... sen? ... odrážející vše v poněkud pozměněné podobě ...
... z ní pak vychází příběh ... a vy se ptáte: je to fantasy? ... nebo sci-fi? ... dystopie? ...alegorie? ... surrealismus v nejčistší podobě? .... je to tohle všechno!
... je to fantasy s motivy jako je neviditelnost, ... s pohádkovými motivy dobra vs. zla (čeká vás taky setkání s princeznou a princem, ale taky s detektivem, lékařem, nebo třeba s řádovou sestrou :-) ... užijete si tak prolínání pohádkového světa ... a reálné přítomnosti? ... kdo ví?
... užijete si především spoustu zázračna ... v neobvyklém příběhu, ve kterém se kupí zločiny, ukrutnosti, zvrácenosti dekadentní společnosti do ponurých vidin ...
.... užijete si taky, řekla bych skoro zcela volné, asociativní řetězení myšlenek ... do nejasného obrazu zahaleného mlhou ... který vás značně dezorientuje ...
... takže na konci můžete jen doufat, že jste pochopili :-) ... že jste byli svědky ... úpadku člověka ... „obžírajícího se zlatem, neřestí a mukami“.
Po přečtení beru do ruky jiného autora stejného období – Žasnoucího vojáka Fráni Šrámka, tedy knihu poprvé vydanou taktéž ve dvacátých létech 19. století. Žasnoucí voják je z roku 1924, Weissův Dům z roku 1929. Oba autoři s bezprostřední zkušeností se zákopů první světové války na ni ve svých dílech, ač každý po svém, reagují a přestože se jedná o jiné literární žánry a srovnávám nyní poněkud nesrovnatelné, tedy psychologický a surrealistický román s impresionistickou povídkovou knihou, v mnoha rovinách se ocitáme na zcela jiných úrovních, ať už se budeme bavit o vypravěčském stylu, psychologii postav, stylistické rovině, lyričnosti textu, nebo hloubce sdělení. Ve všech těchto parametrech Žasnoucí voják kvalitativně vyčnívá nad Domem o tisíci patrech, který na mě, po tomto nevhodném srovnávání, působí spíše jako zástupce brakové literatury. A přimhouřil bych i oko, protože se jedná o téměř sto let staré dílo, jenomže, ten darebák Šrámek to jaksi dokázal sfouknout nadčasově.
Páni! Tohle bylo tak zvláštní a současně dokonalé! Je neuvěřitelné, že to vyšlo v roce 1929. Atmosféra knihy i představivost autora předběhly dobu. Úplně mě mrazilo, když v jednom z obrazů přesně popsal oklamané lidi, kteří nic netušíce dobrovolně jdou do plynové komory, a jejich těla pak skončí v pecích krematoria. Je to až děsivé, jako kdyby viděl budoucnost. V mnoha ohledech jde o mimořádnou knížku.
Naprosto geniální dílo, perla české literatury. Pozoruhodná jak obsahem, tak formou. Za zápletku by se nemusela stydět žádná moderní sci-fi, a není vyloučeno, že někteří opisovali. Petr Brok musí zachránit princeznu Tamaru a v labyrintu obludného Mullerdómu vypátrat a zneškodnit domácího pána, ale hlavně se musí vypořádat s tím, kdo je vlastně on sám a proč byl pro tuto misi vybrán.
Hlouběji a hlouběji, sestupujeme s hlavní postavou do její vlastní psýché. Od mělkých vrstev v horních patrech až do nejhlubších a nejbizarnějších zákoutí duše v patrech nejspodnějších, kde je třeba porazit jakousi prohnilou buržoázii sebe samého, snad možná jakési superego. Neuvěřitelná surrealistická, čili nadreálná, perla české literatury.
Pro mě úplně jedinečná věc. Nikdy jsem nečetla asi nic, k čemu bych to mohla přirovnat.
Je zajímavé, že autor znázorňoval kapitalismus v mnohém obdobně jako Orwell později komunismus.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Dům o tisíci patrech |
| 1980 | Příběhy o lidech a zvířatech |
| 1927 | Barák smrti |
| 1958 |  Spáč ve zvěrokruhu |
| 1986 | Fantóm smíchu a jiné grotesky |
Neskutečné. Zavátý klenot české literatury.
Snové, literárně hravé a přitom angažované a mrazivé.