Dům radostí
Helena Šmahelová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43517/bmid_dum-radosti-YfI-43517.jpg
4
29
29
Hrdiny této knihy jsou dva mladí, povahově velmi odlišní lidé, on knihovník a ona uklizečka. Zpočátku je spojuje pouze, že oba mají tělesnou vadu a přesto i oni touží po prostém lidském štěstí, což se jim nakonec podaří. Autorka jejich příběh nikterak neidealizuje, ale citlivě se vžívá do mentality postiženého člověka.... celý text
Přidat komentář
Příběh se mi líbil, i když mě ze začátku štval Jan a jeho narážky na ošklivost a postižení Anděly a zrovna tak mě štvala přihlouplá Anděla se svojí prostořekou pusou. Nakonec nebyli tak špatní - Anděla byla ze srdce dobrák a velmi pracovitá, Jan se také změnil, nechal Andělu vést domácnost a postavil se čelem i k otcovství. I když oběma maminky předurčovaly život v osamění, nakonec se ukázalo, že jim je spolu dobře, i když si vlastně "zbyli".
objevena v knihobudce, Šmahelovápro mne byla vždy pojem, krátký román vypráví o životě dvou postižených lidí kteří před sebou vzájemně odkrývají své nitro a učí se vzájemnému soužití , ač kniha na první pohled působí smutně není tomu tak je velice vřelá ke svým hrdinům ..
Nečekala bych, že mě tato kniha, kterou jsem získala zdarma coby výtisk vyřazený z obecní knihovny, tolik chytne za srdce. Tváří se tak obyčejně... a přitom je to skrytý poklad, obsahující spoustu cenných poselství. Například to, že někdy se v životě dostaneme do situace, kterou bychom si sami nevybrali, ale nakonec od základu změní náš život takovým způsobem, že jsme za to hluboce vděčni.
To je i případ Anděly a Jana. Jejich tělesná postižení jsou vážná a nepřehlédnutelná, ale nakonec zjistíme, že mnohem větším omezením než tělesný stav je pro ně jejich nitro. Zejména pro Jana – zdá se, že touží po svém klidu, svých knihách, bojí se změn a nikdy nevyleze ze své ulity. V podstatě se bojí toho, že na něj bude příliš vidět, lidé o něm budou mluvit, ukazovat si na něj, vysmívat se... nakonec zjišťuje, že těch, kdo to dělají, zas kolem sebe tolik nemá.
Anděla je neřízená střela, živelná a bezprostřední. Svoji lásku projevuje tak, jak umí. Především pro své milované vykoná obrovskou spoustu práce, a to prosím s pouhou jednou rukou, protože druhou nemá. Byla by si ráda i povídala, jen tak, o všedních starostech, což se jí s mlčenlivým a do sebe zahloubaným Janem příliš nedaří. Není to žádná intelektuálka, ale i Jan uznává, že její postoje jsou prosyceny životní moudrostí. Proč o něčem jen číst? Proč to rovnou neudělat?
Mladou dvojici opouštíme ve chvíli, kdy jejich společný život získává pevný řád a je protkán jemnou radostí. Mají k tomu dobrý důvod, a vlastně ne jen jeden! Netuším, zda je příběh smyšlený, anebo předlohou byla skutečná dvojice. Každopádně z počátečních rozpaků a konfliktů vzniklo něco moc hezkého. Vlastně se udál malý zázrak.
Někdy má člověk všechny přepoklady být šťastný – je krásný, zdravý a úspěšný – a přesto štastný není. Příliš mnoho možností někdy vede k neschopnosti rozhodnout se a u rozhodnutí vydržet. Když nám všechno štěstí spadne samo do klína, nemusíme se snažit je sami vytvářet. Na začátku dvojice připomíná pár z pohádky... a pak se to pokazí, snad natruc všem skvělým předokladům... protože proč si nenajít ještě někoho lepšího?
Někdy je dobré nemít příliš mnoho možností, tak jako Anděla a Jan...
...ani mnohé skvělé knihy bych nepřečetla, kdyby toho v polici v nádražní knihovně bylo víc na výběr :-).
Syrová, uvěřitelná kniha. Rozhodně se nedá považovat za oddechovku. Četla jsem před časem a znovu se k ní vrátila, čtivé.
Útlá kniha a tak silný příběh. Mezi Janem a Andělou se rodí vztah. To by nebylo nic zvláštního, ale oba jsou tělesně postižení, Jan je po obrně a má problémy se srdcem a Anděla má jen jednu ruku a znetvořenou půlku obličeje. Oba dva jsou zatíženi neutěšenými rodinnými vztahy, vlastními psychickými problémy a každý je úplně jiný. Jan je vzdělaný, pracuje jako knihovník. Anděla je obyčejná praktická dívka, která touží po láskyplném vztahu. A přece k sobě nachází cestu a krok za krokem se mezi nimi rodí vztah a z Janova neútulného bytu vytváří jejich společný domov.
Po přečtení ve mně zůstaly rozporuplné pocity. On si o sobě myslí, na jaké je intelektuální výši, o ní si myslí, že je jednoduchá. Za žádnou cenu jí nechce, nemá ji rád, ale přesto... Na druhou stranu jednání obou hlavních postav pramení z rodinného prostředí, určitým způsobem je formoval ústav. No, obsahově jsem čekala víc a celkem se ztotožňuji s komentářem kap66.
Helenu Šmahelovou jsem znala pouze jako spisovatelku dívčích románků.)))
K její psychologické próze jsem se dostala až díky této milé knize, ale určitě nebude poslední. Touha po lásce a štěstí se mi líbila.
Četla jsem už před mnoha lety, ale pamatuji si pocit, který asi (určitě) autorka vyvolat nechtěla: postižení lidé nemají právo na rovnocenný vztah, tak nějak si zbydou a láska mezi nimi nevznikne postupně ani na základě např. vzájemné úcty - prostě jsou spolu, protože je nic jiného nečeká. Proto jsem se s touto knihou a jejími hrdiny nemohla ztotožnit.
Rozhodně zajímavá knížka. Hodně mi z ní utkvělo v hlavě a ještě dlouho o ní budu přemýšlet. Jen mě mrzí, že je to vše psáno pouze z pohledu Jana, dost mi chyběl Andělin pohled na věc, i když by asi nebylo těžké uhodnout, jak přemýšlí. Co mě ale opravdu zasáhlo, je to citové prázdno.
Autorovy další knížky
| 1959 |  Velké trápení |
| 1984 | Stíny mých otců |
| 1979 | Žena roku 1900 |
| 1964 | Dobrá mysl |
| 1985 | Stopy mých otců |
Šmahelová je taková klidná a dobře popisná. Od prostoru po pocity v srdci. Od počátku bylo celkem jasné, jak kniha dopadne, přesto ten proces nebyl nezajímavý.