Dům U tonoucí hvězdy
Julius Zeyer
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/4929/bmid_dum-u-tonouci-hvezdy-DiU-4929.png
4
194
194
Novela, která náleží k vrcholům autorovy tvorby, zavádí čtenáře do starého sešlého domu v zapadlé uličce pařížského předměstí. Tento dům zdobí starý heraldický znak, který autor v souladu se smutnými životními osudy nájemníků nazývá tonoucí hvězdou. Vypravěč příběhu – mladý český lékař, se náhodou dostává do tohoto domu a seznamuje se s tragickými příběhy několika starých, opuštěných žen i z duševními zápasy nešťastného slovenského intelektuála Daniela Rojka, u něhož se pocit národní malosti pojí se zklamáním nad vlastními nesplněnými sny.... celý text
Přidat komentář
Zvláštní příběh, tak strašně zvláštní, až je tak nějak divný. Trochu mi vadila ta nesmyslná rozervanost a prokletost hrdinů, proto jen 3 hvězdy. Když od tohoto odhlédnu, pěkně napsané.
Naprosto podmanivý příběh s tajuplnou, neuchopitelnou atmosférou, kterou dokázal takto niterně zachytit právě jen romantik Zeyer. Samotný příběh ve mě zanechal rozpačité pocity - a dík těžkému symbolismu v náznakovitých nuancích, nejsem s to říci, jestli jsem jej vlastně pochopila dostatečně..., nicméně jeho poutavost a podprahová vábivost mě nutí se k Zeyerovi stále vracet a bloumat nad tím, co v řádcích čtenáři odkázal.
Nečekaně mistrná a inspirativní kniha českého autora. Příliš blízkosti v české literatuře nehledám, ale díky Andrei jsem se poprvé začet do tohoto lumírovce a spisovatele doby obrození. Jsem jím nadšen. Jak současný styl, jak silné vazbení jednotlivých rovin a mikropříběhů do jednoho celku. Dům ztracených, dům vyvržených, dům, jemuž vládnou tři matky žalu a dovedou jej ke zkáze. Samozřejmě převládá temné, patetické ladění, proto asi bývá tento román řazen k dekadenci. Nicméně s kouskem naděje - například v uvědomění samotného vypravěče, obětavosti Celestiny atd. Lidská beznaděj a marné pokusy o lásku viděny velmi citlivě a účastně.
Ani archaická čeština nebyla nakonec problémem cítit román inspirativně a dobrodružně.
Kniha velmi překvapila, myslím, že jsem nic podobného zatím nečetla. Velmi příjemné setkání s J. Zeyerem. Můžu jen vřele doporučit :)
"Což nejsou někde za šumícími proudy mořskými ostrovy, kde lze ještě žíti jako pták, tak svatě a tak volně? Ó, tam se utéci, daleko, daleko, zahodit za sebe vše, nevzít s sebou ze všeho, co jsem kdy slyšel, než ta slova z evangelia, která se do duše vryla, a několik těch starých písní, které v smrtelné své tesknotě lid náš v horách zpívá!... Více třeba není, aspoň mě ne, a jednalo se o mne. Ostatní ať žijou, jak jim libo..."
Nad touhle knížkou bych mohl sedět hodiny a snažit se přijít na to, proč přesně je tady Zeyerův rukopis tak strašně přitažlivý a buď bych vám mohl vyjmenovat důvodů sto, nebo nepřijít na žádnej. Tenhle počin je trochu psycho, trochu trip, trochu romantismus, symbolismus, mystično, hlavně je to napsaný tak strašně úchvatně, že jsem se ještě pár hodin po dočtení vzpamatovával a přemejšlel, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Je to hodně zvláštní pocit, ale můžu vám říct, že ne nepříjemnej. Takže abych to uved na pravou míru: nedávám pět hvězd z nějakýho zmatení, nýbrž protože mi tahle knížka až strašidelně zvláštním způsobem učarovala.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Radúz a Mahulena |
| 1999 | Tři legendy o krucifixu |
| 1996 |  Dům U tonoucí hvězdy |
| 2001 | Jan Maria Plojhar |
| 1983 | Román o věrném přátelství Amise a Amila |
Dům U tonoucí hvězdy – tento čarovný názov nesie malá tenká knižočka novoromantického českého autora Juliusa Zeyera. Nachádza sa v nej iba jedna výrazne dekadentná novela, s ktorou som sa veru celkom natrápila – ale bolo to krásne trápenie. „Prežila“ som bohatý a silný príbeh so špecifickou atmosférou, kde sa snúbili duševná bolesť, fyzické utrpenie, clivá melanchólia, nemá hrôza, hlasná zúrivosť a hlboká beznádej nášho sveta s nepostihnuteľným a nedefinovateľným neznámom, ktoré sa nachádza za hranicami nami vnímaného bežného sveta a ktoré nás totálne pohltí – ak mu to dovolíme.
Smutné osudy nemnohých postáv sa prepájajú a zanikajú v starom parížskom dome so zašlým znakom hviezdy topiacej sa vo vlnách. Nad tajomstvami jeho obyvateľov hĺba mladý študent medicíny Severín. Nesporne zaujímavejšou postavou je však Rojko. Duševne chorý človek? Vizionár? Filozof? Zasvätený? Stelesnené zlo? Alebo...
Nuž, odpoveď nechávam na každom jednom z čitateľov.
Ach, udalosti naberajú rýchly spád... a všetko sa mení na popol. Po skončení príbehu doznievajú nepočuteľné hlasy, v diaľke sa stráca divoký smiech... v duši chvíľu pretrvá trpký pocit. Ale stojí to za to.
Pre pravý zážitok odporúčam (z vlastnej skúsenosti) čítať v posteli uprostred noci, v tichu, osamote, len pri svetle nočnej lampy, pomaly slovo po slove (no nezabúdajte dýchať a vezmite si hrubý paplón, zimomriavky útočia). Vtedy je možné vcítiť sa do deja najlepšie. Duchov sa nebojte, možno tak démonov – svojich vlastných.
Poznáte Quinceyho legendu o troch sestrách, Matkách žiaľu? Mater lacrimarum, Mater suspiriorum, Mater tenebrarum? Brrr...
Kto si čo i len trochu myslí, že by táto novela mohla ulahodiť jeho vkusu - smelo do toho. Inak radšej nie. :-)
(ukážky textu do tohto komentára sa mi vyberali ťažko, totiž najradšej by som sem napísala všetko od prvej po poslednú vetu. sila, ako stvorené pre mňa)
---
„Svět klame nás –“
„Ne,“ pravil zádumčivě, „klameme sami sebe. Hledáme v lidech a ve světě vždy jen to, co si sami v nitru tvoříme, a neodpovídá-li pak to, co jsme nalezli, tomu, co jsme hledali, – žalujeme.“
Sám zdál se mi tonoucí, poloutonulou hvězdou, ztroskotanou lodí proti skaliskám života. ... V tom člověku, zdálo se mi, byly hlubiny, které tajil a které mě vábily. ... Pod banální hladinou našeho střízlivého občanského žití tušil jsem tak silně proudy propastné, bezedné, tak tajůplně ukryté zrakům nezasvěcenců. ... Zjeví se mi někdy, jakým vskutku byl, a podá mi kdy ruku, by mě vedl k prahům velkých, odvěkých, zdánlivě zaniklých, ale vpravdě věčně trvajících mystérií? ... Kdo přijde pravdě blízko, nemůže býti úplným pesimistou, jako nemůže nikdy býti temný, koho pronikne světlo. Pesimism je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě jasně to, co je za nimi, za pomíjejícími, a co se věčně nemění.
(tajůplně – wow! ... zbožňujem u s kroužkem) :-)
---