Dům v Matoušově ulici
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/553787/bmid_dum-v-matousove-ulici.png
4
125
125
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.... celý text
Přidat komentář
Uf, to tedy bylo!
Začala jsem číst odpoledne a nedokázala přestat, dokud jsem ji nad ránem nedočetla.
Za román bych to tedy sice určitě neoznačila, ale bylo to hodně silné. Na tak malém prostoru tolik smutku a bolesti, přesto se člověk nemohl odtrhnout. Víc mě sice zaujala první část s osudy lidí před a těsně po válce, ale novější historie byla taky velmi výmluvná a pro dobu charakteristická.
Doporučuji, stojí to za přečtení v každém případě.
Na začátku jsem se ztrácela a používala nápovědu v podobě rodokmenů, ale jinak jsem se nepřestávala divit a žasnout! :-) Krásně zpracované, tleskám a autorce se klaním..kdybych mohla, dám víc hvězdiček :-)
Velké zklamání. Na knihu jsem se moc těšila, od TB mám přečteno vše. Téma mě zaujalo, těšila jsem se na příběhy rodin jednoho domu. Jenže to byla nesourodá motanice. Spousta jmen, skákalo se z jednoho osudu na druhý, z jednoho místa a času do dalšího. Proč tam byl text o Ukrajině, Izraeli a střelbě na FF?? Ty informace přece všichni dávno známe. Téměř na každé stránce bylo několik vět ukončených třemi tečkami... Nedokončené myšlenky, nesystematičnost. Jako osobní deník nebo hrubá příprava na román asi ok, ale jako kniha je to jeden velký chaos.
Není to román! Jedná se o knihu, která vás vtáhne do sledu událostí a střípků ze života a osudů lidí, kteří bydleli ve stejném domě. Autorka těží z důkladného studia pramenů i z osobního života a z navázaných kontaktů. Vkládá ale i pasáže o vlastním psaní, pocitech i aktuálních událostech. Knihu jsem přečetla "jedním tahem", přesto její umístění v anketě LN Kniha roku považuji za přeceněné.
Jako román bych tuto knihu rozhodně neoznačila. Velký potenciál pro napsání románu tu však byl, o tom nelze pochybovat. Autorka měla jedinečnou šanci rozkrýt osudy lidí z jednoho domu a poskládat mozaiku ze životních příběhů a osobností, navíc ještě s osobními vazbami, bohužel tuto možnost nevyužila. A tak mi tento příběh připadal spíše jako seznam kusých vzpomínek na jednotlivé byty, dveře, patra, nebo jako genealogie kdo, kde, s kým……Postrádala jsem nějaký příběh, ačkoli paradoxně sám dům ukrýval v sobě stovky neuvěřitelných příběhů. Úsporné psaní Terezy Boučkové bylo v této knize tak trošku na škodu, rovněž jsem měla pocit, že snad autorka ani sama nechce hledat další a další údaje, záznamy, rešerše, ze kterých by mohl vzniknout nádherný román s historickými fakty, jehož děj zasáhne několik generací a režimů, jak jsme zvyklí např. u K.Tučkové. Kniha byla pro mě tak trochu zklamáním, čekala jsem více, i když počet stran napověděl, že žádný historický román to nebude. Ačkoli je v rozhovorech paní Boučková velice upřímná, neodklání se od tématu kladených otázek týkajících se jejího soukromí, v této knize bohužel nechává dveře do soukromí jednotlivých bytů zavřené.
Za mě výborná myšlenka, miluji dějiny 20. století a podat je na pozadí historie domu mi připadalo skvělé. Ale dělalo mi velký problém zorientovat se ve jménech a zvyknout si na styl psaní.
Dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak oslovila a vzala za srdce. S autorkou jsem souzněla v historii i názorech na dnešní události. Za tuhle knížku opravdu děkuju.
Přemýšlím jak se k této knize postavit. Vtáhla mě do sebe, minimálně ke konci. Občas sem nemohla přenést autorky postoje a vyjadřování, něco mě na nich štve, ale zároveň to vnímám jako důkaz velmi otevřené zpovědi autorky. Málokdo nechá čtenáře nahlížet tolik do svého nitra jako Boučková i přesto že se jí to již několikrát nevyplatilo když sdílela příběh s adoptivními syna. Nechápejte mě špatně, její pohled je v něčem dost černobílí. Jasně stanovený názor a citlivost vůči nepravostem, která vede k nestranosti. Ne nesouhlasím se vším, ale musím obdivovat to s jakým způsobem nechá druhé nahlédnout do svého nitra :) Nicméně nemyslím že tato kniha patří mezi její nejlepší :)
Knihu jsem si koupila po poslechu rozhovoru paní spisovatelky s Čestmírem Strakatým. Nápad popsat osudy obyvatel jednoho domu je bezva, zvlášť když byl domovem tolika zajímavých i známých lidí. Střípky osudů jednotlivých rodin a osob mě zajímaly, dojímaly a četla jsem s nadšením, ale podle mě opravdu nejde o román. Něco mi v tom všem popisu prostě scházelo. Moc se mi líbila rada V. Havla "sviť láskou". Moje kniha do čtenářské výzvy 2025 kniha, která má fialovou obálku
Před lety jsem četla Když milujete muže a byla jsem nadšená z toho, jak dokáže Tereza Boučková několika slovy zachytit celý příběh včetně pocitů. Jak úžasně úsporně a přitom plně píše. Dům v Matoušově ulici je hodnocený nadmíru kladně a vyhrává jednu čtenářskou anketu o knihu roku za druhou. S těmito dvěma očekáváními jsem šla do čtení. Dostalo se mi knihy o daleko větší kus upovídanější, než byla ta první, kterou jsem kdysi četla, a chápu, proč je tak ceněna. V rámci knih vycházejících u nás je to prostě výborné a čtivé. Hlavně pasáže o historii domu během 2. světové války jsou velmi sugestivní, neméně sugestivní jsou i vsuvky popisující události posledních několika let až měsíců. Autorka využívá naplno svoji schopnost zachytit několika slovy děj, atmosféru a vtěsnat do nich vše, co se vůbec snad i dá. Kniha by mohla být zklamáním pro někoho, kdo čeká souvislý příběh, ten kdo se ale nechá pohltit plynutím času a 20. stoletím, nechá vše volně plynout kolem sebe a přistoupí na to, že autorka sama do děje vstupuje ve chvílích, kdy už toho na ni při psaní bylo příliš, ten si tuhle knihu užije. Kruh se uzavře, paralela je jasná. Myslím, že není mnoho takových knih a průlet 20. stoletím tímto způsobem může být velmi obohacující.
Nemyslím, že toto je román. Na to je to, čo je v ňom opisované, príliš roztrieštené a mnohé medzi sebou vôbec nesúvisí, dokonca mnohé nemá nič spoločné ani s tým domom, o ktorý ide.
I tak je to ale zaujímavé čítanie. Hoci autorka skáče sem a tam ako žabka po kameňoch, každý z nich vás obohatí o informácie, ktoré ste možno nevedeli, alebo predtým možno ani nechceli vedieť.
Nie že by som bola nadšená. Príbehy obyvateľov domu prepletené osobnými názormi i faktickými udalosťami na mňa pôsobili dosť neusporiadane. No veľmi si vážim autorkinej práce. Vidieť, že tomu venovala nemalé úsilie, ale forma v konečnom dôsledku vychádza, podľa mňa, akosi do stratena.
Knihu jsem přečetla rychle. Chvíli jsem si zvykala na Boučkové úsporný styl psaní, ale hlavně celou dobu neměla pocit,že se jedná o román. Spíš deník, deník velmi citlivé ženy, která reaguje na bezpráví a nespravedlnost, která prožívá krutosti okolo sebe a zaobírá se jimi i když ji to zraňuje. Je dobře, že knihu napsala. Je dobře, že žijí lidé,kteří se nezajímají jen o své blaho.
Kniha je zvláštní tím, jakým způsobem byl tento příběh vypravován. Bylo to jako sledovat pisatelku přímo u rozpracované knihy a občas zaslechnout její názory na současnou politickou situaci. Jinak se román věnuje popisu životních osudů lidí, kteří obývali dům, ve kterém žije také paní Boučková. Takže kniha byla částečně autobiografická. Prostřednictvím osudů lidí žijících v Matoušově ulici, zažíváme hrůzy války. Nejkrutější a nejhanebnější období krátce po válce. Ale také 70. a 80. léta, která jsou zase hrůzné díky našim spoluobčanům, práskajících estébáčkům. Kniha je psána hodně povrchně a mně to většinou vadí, ale paní Boučková, se kterou jsem se prostřednictvím této knihy měla možnost potkat vůbec poprvé, mne přesvědčila o tom, že to nemusí pokaždé nutně vadit. Audiokniha je načtena velmi dobře a načetl ji paní Jitka Ježková.
Knihy Terezy Boučkové čtu ráda a pokaždé mě dostane její upřímnost a otevřenost, s kterou k tématu přistupuje. Tento román je hlavně autobiografickou výpovědí o domě na pražském Smíchově, ve kterém strávila velkou část života. Pátrání po osudech obyvatel domu je velmi intenzivní a emotivní. Autorka předkládá čtenáři osudy obyčejných lidí, které semlel nejprve nacismus a pak i komunismus. Každý po svém se snaží svému osudu vzdorovat nebo před ním utéct, ale šance jsou minimální.
Mě osobně hodně zaujal osud známé prvorepublikové herečky Zity Kabátové, která v tomto domě také žila, a většinu čtenářů určitě zaujmou pasáže o vztahu maminky autorky, Anny Kohoutové, s Václavem Havlem. Kniha je tedy nejen silnou osobní výpovědí, ale především svědectvím o našem současném životě.
Dočteno - a nemám slov. Tato kniha na pomezí beletrie a literatury faktu, nekompromisní zpráva o světě včerejška a dneška, o lidech mezi nacismem a komunismem, o údělu židovství a paměti a mnohém dalším, je jednoznačně jedním z nejintenzivnějších čtenářských zážitků tohoto roku. Doporučuji z celého srdce! Není to komfortní čtení, ale kdo si ho nechá ujít, olituje! Sama se hodlám vrátit...
Moje první kniha od autorky. Je až neuvěřitelné kolik známých osobností bydlelo v jednom domě.
Mám ráda knihy, ve kterých se dozvím něco nového a zajímavého. Taková byla i tato, zajímavé čtení o historii obyvatel domu, k autenticitě přispívá skutečnost, že autorka v domě sama bydlela a vypráví vlastně o historii členů své vlastní rodiny.
Kniha čtivá a dobrý nápad. Škoda, že se nedalo najít víc o německých obyvatelích za války a jejich osudech. Trochu nejasné či mi uniklo to původní vlastnictví nějakého spolku. A pro mne snad i čtivější přes osobní rovinu byly ty vzpomínky na poválečné lidi, manželé Zavřelovi, Alenu Vránovou, návštěvy Václava Havla. Možná by k tomu ještě hezky zapadlo dopátrání nějakých osudů "všedních" lidí, kteří v domě snad také žili a neměli umělecké či lékařské profese. Vsuvky k současnému dění mne nevadily, také budou jednou svědectvím doby.
Na prostoru 200 stran zpracovala Tereza Boučková bohatou historii domu na pražským Smíchově, kde léta sama bydlela. Přináší nám osudy majitelů domu a jejich rodin, jakožto i nájemníků a lidí, kteří v domě žili, nebo ho třeba jen navštěvovali. To vše v časovým rámci od konce 20. let 20. století do současnosti.
Osudy prvních židovských majitelů domu během nástupu nacismu byly velmi dramatický. Pátrání po jejich žijících potomcích i po bývalých autorčiných sousedech mě bavilo a vyprávění mě vtáhlo. O prof. Epsteinovi, kterej byl donucen pomáhat v Osvětimi Mengelemu, se dokonce dá něco dohledat na internetu.
Za pozornost rozhodně stojí, že autorka zdokumentovala nejen historii domu, ale i průběh svýho pátrání. Jakoby v přímým přenosu tak sledujeme, kde a jak získávala informace, ale i to, co se v době jejího pátrání dělo v reálným čase. Popisuje, jak její tvůrčí rozlet utlumil vpár Ruska na Ukrajinu nebo izraelská invaze do Libanonu. Tohle propojení historický linky vyprávění s autorčinou přítomností vnímám jako velmi osvěžující prvek.
Určitej zlom v mým vztahu ke knize přišel v její druhý polovině. A to zejména proto, že trpím agresivním odporem vůči bulváru jakýhokoliv typu. Sledovat soukromý osudy hereček Zity Kabátový nebo Aleny Vránový, který v domě svýho času bydlely, mi ještě tolik nevadilo. Ovšem při stopování Václava Havla, kterej v domě navštěvoval svoji milenku, jsem se cejtila jako paparazzi, a to už mi šlo proti srsti. Ovšem je to jenom můj názor, chápu, že pro někoho může bejt právě tahle část naopak tím hlavním, co ho ke knize přitáhne.
Za mě celkem zajímavej počin. I třeba proto, že na počest židovských obyvatel domu, kteří byli zavražděni nacisty, iniciovala Tereza Boučková umístění tzv. kamenů zmizelých na chodníku před domem.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
Je až neuvěřitelné, kolik výjimečných lidí prošlo jedním domem. Minulost střídá přítomnost, autorka uvažuje nad psaním a glosuje aktuální dění a zážitky. Kniha se četla dobře a děj rychle ubíhal.