Dům v nebi
Amanda Lindhout , Sara Corbett
Příběh Amandy Lindhoutové začíná jako úžasný cestopis inspirovaný magazínem National Geographic. Malá Amanda celé dětství vybírá z popelnic zálohované láhve, aby si mohla v charitativním obchodě koupit stará čísla časopisu, díky jehož reportážím uniká z neutěšených domácích poměrů do neznámého, vzrušujícího světa. Po střední škole začne pracovat jako servírka a veškeré našetřené peníze investuje do cestování. To je její školou života – zvědavost ji zavede na nejkrásnější a nejodlehlejší místa planety a touha stát se novinářkou na volné noze do nebezpečných zemí, jako je Afghánistán či Irák, a nakonec také do Somálska. Lindhoutová ví, že Somálsko je nejnebezpečnější země světa, přesto přemluví svého bývalého přítele, nezávislého australského fotožurnalistu Nigela Brennana, aby se tam s ní vydal. Do té doby spolu bez sebemenších problémů procestovali tolik neznámých míst, že možnost skutečného ohrožení je pro ně abstraktním pojmem. Druhý den pobytu v Somálsku jsou však uneseni ozbrojenými extremisty, kteří za ně požadují výkupné ve výši tří milionů amerických dolarů…... celý text
Přidat komentář
V první části knihy jde spíše o cestopis. Kdo rád cestuje, jako představitelka příběhu, určitě za tyto stránky bude rád.
Popisováním jejich cest hezká část příběhu končí. Ve chvíli, kdy se příběh přelije do únosu musíte často přemýšlet, kde v sobě vzali sílu přežít.
Za přečtení to stojí.
Omlouvám se za tak nízké hodnocení... ale... ano, souhlasím s tím, že to co zažila, bylo hrozné...je to o to strašnější, že je to dle skutečného příběhu... smekám před ní i před Nigelem... to ano. Nikdo by toto neměl zažít... Nikdo...
Ale samotná ta knížka - do strany 150 je to pouze cestopis.. pro mne nic moc zajimavého... závěrem z těchto prvních 150 stran je to, že Amanda ráda cestovala. Takže za mne klidně přeskočit... vždyť ta kniha má být o tom pekle co zažila... po straně 150 začíná popisovat ty hrůzy, které se děly po jejich zatčení... nějak mne neoslovil způsob psaní...
Opravdu nechci ani v nejmenším zlehčit to co se stalo, to ne, obdiv za přežití všeho tam....
Ale mohlo to být psané jinak... Ale vzhledem k tomu, že jsem asi jediná, do nedá plný počet, tak možná bude chyba ve mně... asi jsem čekala... ani nevím co.
Kniha nejde odložit , dokud nedočtete do konce. Neskutečný příběh plný utrpení ale díkybohu se šťastným koncem. Prostě masakr!
Emočně velmi náročná kniha, ještě teď ji "rozdýchávám". Příběh obdivuhodné ženy, která dramatický zážitek dokázala (tedy aspoň částečně) přetavit v dobro a naději v lepší zítřky, a to nejen pro ni, ale i pro ostatní (zejména potřebné Somálky). Čtení je hutné a asi od půlky na mě silně doléhalo. Po přečtení jsem si pogooglovala a také shlédla několik rozhovorů s Amandou, jež můj dojem z knihy ještě umocnily - nedokáži si představit, co by podobná zkušenost udělala se mnou. Ale jak sama Amanda v rozhovorech říká - ta odolnost/pevnost je v každém z nás (stejně jako je v nás zoufalství a beznaděj), ale každý má možnost volby, ke které variantě se bude snažit vědomě tíhnout. Ona se rozhodla pro odolnost a dokázala to. Smekám a knihu doporučuji, byť to není lehké čtení. A pokud vás příběh Amandy zajímá hlouběji, mrkněte do "Zajímavostí", kam jsem umístila pár postřehů, které mě na internetu zaujaly.
Kniha byla plná bolesti a utrpení,ale Amanda se s ní popravala s obdivem,věřila a doufala do poslední chvíle,že zůstane naživu....o to víc,že je to skutečný příběh,mě chytil za srdce,při čtení mi běhal mráz po zádech...
Všechny útrapy vydržela, protože měla pevné odhodlání je vydržet. Odkud tu vnitřní sílu čerpala. Obdivuhodné.
Mám moc ráda knížky Wilbura Smitha, které se odehrávají v Africe. Nepochybuju o tom, že život místních domorodců byl krutý, ale měl SVÁ pravidla. Nikdo jim nevnucoval monarchii či demokracii; na základě svého dosavadního vývoje si vládli sami. Jenže potom přišli Evropané. Mám pocit, že první etapa globalizace proběhla už kdysi dávno, v době, kdy si námořní mocnosti rozdělily dobyté kolonie.
Změny, ke kterým právě na africkém kontinentu kvůli nám bělochům došlo, přinesly asi víc špatného než dobrého. Zbrojní průmysl potřebuje odbyt; ideální je válka v jiném světadílu. To, co se dnes děje v Africe a na blízkém východě, je z velké části "zásluha" bělochů, resp. politické reprezentace zemí, které i nadále africké poměry ovlivňují.
Fanatismus, svatá válka, džihád, sebevražední atentátníci, to je odpověď afrických a arabských zemí. Demagogie, ano, ale jako všechny demagogie má v sobě alespoň kousek pravdy, a to stačí, aby jí někteří uvěřili a jiní se nechali přesvědčit.
Jestliže do země jako je Somálsko, navzdory výslovnému upozornění na nebezpečí, zavítá běloch, vždy musí počítat s tímto vývojem situace. Zatímco knihy jako Bílá Masajka nebo Bez dcerky neodejdu mi připadaly velmi naivní, o hrdince téhle knížky si to nemyslím. Denně slyšíte o autonehodách, ale dokud se něco nestane vám osobně, neřešíte to. Počet pravděpodobnosti je neúprosný - už v Afghanistánu, Pákistánu, Íránu se jí mohlo přihodit totéž.
Byla si toho vědoma a stejně ji to překvapilo. Pokud je její zpověď pravdivá, pak si zasluhuje obdiv nejen ona, ale také její nejbližší rodina. Pro mne byla velmi zvláštní scéna, v níž "vycítila" tragický příběh svého trýznitele Abdulláha. A také událost v mešitě, kdy sledujeme zoufalou snahu místní ženy pomoci trýzněné neznámé. Spousta "návodů" na přežití, přičemž každý z nás pevně věří, že je nikdy nebude potřebovat. Tlustá čára, která dělí život jedné mladé ženy na dobu před zajetím a dobu následující. A ještě větší obdiv za aktivitu, kterou vyvíjí na pomoc potřebným.
Kniha možná nesplňuje všechna měřítka bestselerů, ale vrchovatě naplňuje poslání dobré knihy: dozvědět se něco nového, poučit se a být účasten. Bohatou slovní zásobu a fantazii v tomto případě nežádám.
Neskutečná kniha. Taková ta situace,kdy čtete nebo sledujete katastrofický scénář a s hrnkem čaje v ruce v teple a bezpečí domova se vám zdá až neskutečné uvěřit, že něco takového se někde a někomu děje. Velmi, velmi, velmi realisticky a čtivě podaná autobiografie. Čte se to samo a některé úseky vás opravdu nutí zamýšlet se nad takzvaně "vyspělou" lidskou rasou. Jistě, z určité části, se svým lehkovážným a riskantním rozhodnutím dostali do té situace sami, ale i tak, svět jde prostě špatným směrem..... A je až s podivem, že něco takového vůbec přežili!
smutné a tažko uveritelné že to čo sa v knihe odohráva niekto prežil.Každý z nás vie aké to je v krajinách ako je Irán,Irak,Palestína či Somálsko ale pokial to nečítame z pohladu uneseného človeka správy v televíziach nám to neozrejma....
Znásilnovanie,týranie všetkého možného typu ktoré dokáže chorá ludská mysel vymysliet a o ktorých ste s istou dávkou zájmu čítali v detektívnych knihách a vedeli že ste v bezpečí pretože to sú predza len slová na papieri.
Ale jej sa to skutočne stalo.Skutočne prežila 430dní v temnote ludskej chorobnej posadnutosti ubližovat iným,presviedčat ich že ich viera je tá pravá a že to čo sa jej deje je volou Alaha.
A klobúk dole že sa s tým čiastočne vyrovnala,že prekonala strach,oslobodila svoju mysel,obklopila sa svetlom nádeje a s týmto príbehom sa rozhodla podelit s celým svetom.
Má moj neskutočný obdiv a modlím sa len aby sa takéto veci vo svete prestali diat.
Velice čtivě napsaný příběh dvou nezodpovědných lidí, kteří mohou děkovat Bohu, že žijí.
"Doprčic, proč do takové země jeli?!" problesklo mi při čtení tisíckrát hlavou. Touha po dobrodružství se téměr lusknutím prstů změní v boj o přežití a já jenom v úděsu hltala jednu stránku za druhou. Úžasně napsané a veškeré hrůzné zážitky jsou o to silnější, když knihu člověk čte v pohodlí domova v teplé posteli, s šálkem kouřícího čaje a sladkou broskví nakrájenou na talířku.
Jsem zvědavá jestli i ty naše "slavné" turistky jednoho dne podobně poodhalí dva roky svého únosu v Pákistánu...
Přečteno jedním dechem. Velmi dobře napsané a napínavé. Každopádně.....komentáře které jsou zde níže napsané mě fascinují. Ano, je pravda, že autorka si za všechno může sama. Neměla jezdit do země, která je tak nebezpečná. Ale ruku na srdce. Kdo z nás nebyl v jejích letech naivní? kdo z nás nedělal nebezpečné věci? Já sama jsem si v určitém věku něco myslela, byla o tom skálopevně přesvědčená a po pár letech, když jsem si na to vzpomněla jsem si říkala :" Bože jak jsem si něco takového mohla myslet?" Amanda za to zaplatila dost drsnou cenu a ponese si následky svého neuváženého jednání celý život. Na základě svých zážitků založila organizaci, která pomáhá lidem v somálsku, zvláště ženám vzdělávat se a zlepšit jim životní podmínky,takže k něčemu to přece jen bylo.....
Naprosto neskutečná neuvěřitelná kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout jako od nějaké knihy už dlouho ne. Neuvěřitelný příběh a neuvěřitelně dobrý styl a způsob psaní. Prostě nemám slov. Dle mě jedna z absolutně nejlepších knih zabývajících se touto problematikou. Smekám před Amandou, Niegelem i Sarou...
Kniha je čtivá, emotivní a napínavá.
Amandu jsem od začátku obdivovala a chápala její nadšení pro cestování, procestovala desítky nebezpečných zemí a postupně se vypracovala z naivní holky až po zpravodajku z bojových oblastí. Bohužel vybírala si ty nenebezpečnější země a oblasti. Amanda byla převědčená, že jí nemůže nic stát. Ale to se jí záhy vymstí a ona se stane objetí únosu a věznění v Somálsku.
Příběh je velice drsný a emotivní o to víc , že se jedná o autobiografii. Amanda si toho prožila vícnež dost. Já bych ji neodsuzovala , že si za to mohla sama, z knihy je cítit, že se pro cestování prostě narodila a nebezpečí si nepřipouštěla.
To je tak, když si nepřečtete anotaci až do konce a pak jste v polovině překvapení, že místo cestopisu čtete o nepochopitelné krutosti a nelidskosti.
Všechny tyto příběhy jsou v podstatě jako přes kopírák. Jak píše sama Amanda, lidé, kteří se vydávají do těchto končin žijí v nějaké liché představě, že jim se nic špatného stát nemůže. Jsem ráda, že se povedlo Amandu a Nigela osvobodit, jsem ráda za všechny unesené, které se podaří osvobodit.
A pro všechny cestovatele, i v civilizované Evropě je krásně,
Dům v nebi je napsán velice čtivou formou, napínavě a s emocemi na dlani. Těch 5* je pro Saru Corbett. Myslím, že je to především její zásluha.
Amandu jsem si dohledala po dočtení na netu, zajímal mě její život po.
Zajímavé čtení, jak už zde bylo řečeno, první třetina trošku nudnější, ale pak už se od knihy neodtrhnete. Unesení prožili opravdové peklo, to bych nepřála nikomu. V každém případě další poučná kniha, čemu a jakým místům se v životě vyhýbat.
Silně emotivní román o únosu mladé ženy a jejího bývalého přítele, který mě dohnal k slzám, a díky kterému jsem vděčná za to, co mám.
První polovina knihy čtenáře seznamuje s životem autorky před únosem. Máme tak možnost alespoň částečně pochopit motivy, které jí vedly k cestě do tak nebezpečné oblasti. Tato část je dosti popisná a pro někoho možná zbytečně dlouhá, mně to nevadilo. Druhá polovina se věnuje únosu a následnému věznění. K tomu se nedá moc co dodat, je to smutný a drsný příběh, obdivuji autorku, že byla tak silná a vydržela.
Nicméně bych si moc ráda přečetla i knihu druhého vězněného - Nigela. Autorka o něm v knize píše docela často, ale to beru tak, že je to její pohled na něj a na tu danou situaci. Proto by mě zajímalo, jak ty samé situace viděl on.
Na rozdíl od řady komentářů - bavila mě i první půlka knihy - zdá se mi, že vzhledem k pozdějšímu příběhu má svůj důvod (detailně poznat charakter hlavních postav - a taky zjistit, jakou mají dosavadní zkušenost). Fungoval na mě i kontrast "extrémně dobré" X "extrémně špatné". Obecně mám ráda knihy, které mě donutí po přečtení googlovat, zjišťovat a porovnávat - a tohle je jedna z nich. Doporučuji. Jen bych jí příště nečetla před cestou na dovolenou.