Duna
Frank Herbert
Příběh Duny se odehrává v daleké budoucnosti v mezihvězdném impériu, kterému vládne padišáh imperátor Shaddam IV. z rodu Corrino, jemuž jsou podřízené všechny velkorody. Mladý Paul Atreides – dědic a následovník rodu Atreidů – odlétá se svým otcem vévodou Letem a matkou Jessikou na Arrakis, pouštní planetu, jež je jediným zdrojem výjimečného koření, nejdůležitější a nejcennější látky ve vesmíru s podivuhodnými vlastnostmi. Rod Atreidů má planetu spravovat poté, co ji opustili jejich odvěcí nepřátelé, Harkonnenové. A v tu chvíli se rozbíhá mnohovrstvá interakce složitého světa politiky, náboženství, ekologie, technologie a lidských emocí, to vše ve snaze ovládnout Arrakis, protože ten, kdo ovládá Arrakis, ovládá i koření...... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Skvěle vymyšlený originální svět, ale špatně napsaný, to mě neustále napadalo při čtení a přetrpěni Dune. Jak už to bývá, partner je fanoušek, rok mě přemlouval k četbě a na zfilmovani se podívám ráda - myslím, že odlehčená filmová verze s krásným hercem v hlavní roli bude super.
Zpátky ke knize: bože to bylo plné rádoby prorockych keců, které se tvarily metafyzicky. Vadilo mě ohaneni se vymyslenymi pojmy, kterých prostě bylo zbytečné moc, vadilo mě šifrování řeči, kdy všechno, co se řeklo, znamenalo něco jiného. Jak u Abercrombieho chválím, že v jeho knihách jsou přesně ty scény, po kterých jako čtenář toužím, tak tady je to naopak. Scény mezi Chani a Paulem téměř nejsou, dítě je pokaždé jen zmíněné a tudíž i má emocionální odezva byla minimální. Zato některé zmatené úvahy o ničem, zdrogovane blouzněni či hrabání se v pisku, toho je tu dost.
Poslední 3 kapitoly byly hodně badass a konečně jsem knihu nemohla odložit, ale to se bavíme až o posledních 100 stránkách téhle bichle. Další díly už vysloveně číst nechci, hlavně proto, že už je mi předem jasné, jak autor zametá se svými postavami a navíc se to blbě čte.
Když jsem tuto knihu vzala do ruky poprvé, přečetla jsem asi 1 kapitolu a vrátila ji zpět do knihovny. Asi po 2 letech jsem se k ní rozhodla vrátit a tentokrát, i když to byla hodně dlouhá cesta, jsem ji konečně dočetla. Je to opravdu chytlavý příběh co stojí za přečtení. V některých momentech mi připadala kniha trochu zmatená a Paul trochu moc bez emocí, ale to k němu prostě patří. Film jsem viděla a trochu mi pomohl se zorientovat v prostředí Arrakisu.
Jsem na rozpacích. Musím říct, že až konec mě dokázal naplno vtáhnout. Mám rád mnohovrstevnost a hloubku díla, ale tady mi vázl popis děje. Většina se totiž odehrává v rámci dialogů - o charakteru, pocitech, emocích, motivech všech postav toho víte hodně, ale když už se blíží možnost skutečné akce, autor ji odbyde lehkým popisem a hurá zpět do niterného prožitku všech zúčastněných.
Je to originální přístup, uznávám, ale pro mě jaksi nedostačující. Na druhou stranu, mnohým to může vyhovovat. Taktéž uznávám, že vymyslet takto spletitý obraz vzdáleného světa a převést ho na papír, je něco hodné obdivu.
Přesto se na další díl nechystám. Film jsem ještě neviděl, třeba bude výjimkou, tedy lepší než kniha.
Fantasy a sci-fi sú žánre, ktoré nie sú primárne v mojom hľadáčiku. Hlavný dôvod je ten, že sú to vytvorené, cudzie svety, ktoré majú vlastné zákonitosti, ktoré treba postupne odkrývať. Toto nie je práve niečo čo by mi úplne vyhovovalo, pretože sa strácam v deji. Pre mňa ideálne fantasy a sci-fi je, keď je druhý svet najprv vysvetlený aspoň krátko a ak nie, počas deja sa niektoré veci aspoň dovysvetlia.
A našťastie, Duna je taká.
Veľmi zaujímavé mocenské ťahanice,intrigy, zaujímavé filozofické úvahy a našťastie to aspoň sčasti vychádza aj z reálneho sveta, takže za mňa jedno z najlepších fantasy (pardón, ale pre mňa je to viac fantasy než sci-fi) pre dospelých aké som čítala.
Avšak si veľmi premyslím kedy a či sa pustím do ďalších pokračovaní, lebo 9 dielov s premenlivou kvalitou (ako som si overovala), je predsa len veľký záväzok.
V Duně se mi nepodařilo zcela ponořit do děje. Bylo zde hodně neznámých výrazů a zdlouhavé popisy.
Okouzlující směs dýk, erbů a mezihvězdných letů. Vzpoura inteligentních strojů v temných hlubinách věků; už nikdy víc; UI interdikt. Vzlet lidského vědomí, od speciálně trénovaných mentatů po tajemné navigátory Gildy bloudících ve vizích z koření. Koření, nejcennější komodita, jejímž je Arrakis jediným zřídlem; tato prodlužuje život a umožňuje spojovat světy...jako i čas. Halucinogenní mysticizmus. Slunce-Voda. Levitace. Bene Gesserid sleduje genetickou linii dokonalé „Evy“, rozsévá mýty, zkazky, užívá moc Hlasu. Plameny džihádu, tisíce let, mocné říše, galaxie. Mnohost cest, osudu řev. To vše se v mozaice zájmů protne na pláních Duny, pouštním klenotu prorockých fata morgán, písečných obrů a vzdorných fremenů.
V pravém slova smyslu dílo, které na vás „po“ dočtení dolehne a i když jsem v průběhu trochu lavíroval (viz.PS) tak „po“ pod pět opět nemohu. Po víc jak půlce života skvělý re-read.
PS: Původně jsem se už už hotovil se stromem hvězd zatřást...ale to si autor nezaslouží; nitky svou tapisérii intrik více meně po hromadě drží. Místy, pravda, můžou být jejich křížení a vzory nepravděpodobné, vyloženě nemožný spoj tu ale není. Herbert toho taky dost hasí v dodatcích...jindy nové nesrovnalosti vytváří...V nich tak trochu plave planetární ekosystém (který chtějí zdejší „ekologové“ obehnat plůtkem rezervace a vše ostatní změnit v tropický eden:) hlavně v souvislosti s životním cyklem červů, respektive nesmyslnou energeticko-materiální bilancí tohoto koloběhu, ale červ to vem. Stejně jako vem červ i to, že mi zdejší hrdinové tak trochu připomínají odlitky vypadnuvší z formiček drsnější verze Kara ben Nemsího (rozuměj, čestní, spravedliví, inteligentní, dokonalí...naštěstí né úplně) a že komunikují takřka výhradně formou nelidsky břitkých proklamací; jak v monolozích vnitřních, tak vnějších (...jinak jsou ale vykresleni hezky; a jelikož mám navíc rád, když se postavy během dění mění, tak musím vyzdvihnout proměnu Paulovu, byť je děsivá)...Ono je to ale vlastně stejně všechno jedno, tajemství Duny leží jinde; všude a nikde. Sorry za ezo, ale ono sem patří. Nezbývá, než konstatovat, že kdo si v hlavě svedl něco tak monumentálně báječného vymyslet, splést dohromady a pak i úspěšně převést na papír si zaslouží jen hlubokou úctu. Dík Frankie.
Eh, dobrá, co by to bylo za komentář k Duně bez „Litanie proti strachu“...ale víte vy co? Když jsem se jí učil zpaměti, tak mi došlo, jak je vlastně v prospěch strachu kontraproduktivně knižně dramatická; mrknul jsem na anglickou verzi a zjistil, že jí Herbert v dalších pokračováních přesně v tomhle duchu očesal (vyjmul „malou smrt“ a „naprosté vyhlazení“ a strachu nechal jen jeho pravou povahu; zabíjí rozum) a za mě jí tak pocitově učinil funkčnější, tedy slyšte.
„I will not fear.
Fear is the mind-killer.
I will face my fear.
I will let it pass through me.
When the fear has gone,
there shall be nothing.
Only I will remain.“
mnou počeštěná parafráze (ozkoušeno v návalech úzkosti...až mě zaskočilo, jak účinně myslí zveličené „hrozby“ neutralizuje a iniciativu vrací mě; toho jsem částečně docílil i vypuštěním floskule „nebudu se bát“, což je asi stejně nápomocné, jako si říct „nemysli na mrože“...samozřejmě, že na mrože hned myslet budete):
„Jen pojď, ďase,
má mysl jde vstříc.
Skrz tě nechám projít.
A až se tak stane,
nezůstane nic.
Jen já.“
Parádně vymyšlený svět se zajímavými postavami. Kniha je velmi inspirující a určitě stojí za přečtení.
Myslím, že tohle je přesně ten typ knihy, které jednou četli naší rodiče, my a naše děti ji budou jednou také číst. Celý příběh mě zajímal až po shlédnutí filmu, takže jsem jakžtakž věděla co čekat. Pokud vás unavují knihy, které jsou pořád stejné YA, fantasy,thrillery,současná beletrie, tohle je určitě to pravé
Od Duny jsem toho moc neočekával, protože mi ta kniha byla absolutně neznámá. Nakonec mě velice příjemně překvapila a určitě se zařadila mezi knihy, které si budu chtít přečíst znovu. Občas mě tedy trochu otravovaly a nebavily sáhodlouhé popisy všeho možného, ale jako celek se mi kniha moc líbila.
Dobrý příběh se pozná podle toho, že i za 20 či 30 let po svém vydání příliš nezestárne a má stále co nabídnout.
Od prvního vydání Duny už uběhlo více než 50 let. Nezestárla vůbec.
Za mě nejlepší sci-fi všech dob.
Dunu jsem dlooouho měla na seznamu "chci si přečíst".. scifi mám ráda a nikdy jsem neviděla žádné filmové zpracování, takže vlastně nechápu, na co jsem čekala, proč jsem předpokládala, že mě nebude bavit..víc jsem se mýlit nemohla! Pro mě byla Duna mega čtivá a mega překvapení! Dlouho jsem si scifi takto neužila.. ano, jak zmiňují mnozí - připomíná to Martina, Tolkiena, možná Sapkowskiho - a to proto, že oni taky vytvořili složité skvosty, vlastní světy se svými pravidly a politikou - celkově originální universa.. vystavět takový fungující svět se skvělými postavami a poutavým dějem, kde čtenáři nepřijde ani řádek zbytečný, to je opravdu umění....
Duna za mě jednoznačných 100%.. až budu chtít odpočinek od svého fantasy světa, určitě sáhnu po dalším díle
Přečetla jsem si Dunu až poté, co jsem viděla film. Na knize musím ocenit neuvěřitelně propracovaný svět, zajímavý příběh. Podotknu jen, že v tomto případě se hodí číst spíš tištěnou knihu než e-book (jako v mém případě), protože se člověk může kdykoliv podívat do rejstříku, aby si přečetl, co přesně si má představit pod některými cizími slovy.
Knize bych vytkla snad jen to, že jsem se celkem často zastavovala a musela jsem dlouho přemýšlet nad tím, "co tím chtěl vlastně autor říct". To je ale o určitých preferencích, kdo má rád jaký styl psaní.
Dunu jsem četl potřetí, první čtení bylo asi před 25 lety a druhé asi před 15 lety...s každým přečtením jsem si knihu užil o něco víc...pro mé desetiletá byla kniha bolestně pomalá, pro 20 rok staré já byla kniha v pořádku, ale nic zvláštního. V dnešní době velmi oceňuji tempo a prózu knihy.
Příběh je možná trochu zastaralý (a to určitě je), určitě jsou sci-fi příběhy, které mě bavily mnohem víc, ale v Duně jsou i docela velké myšlenky, myslím, že pokud vás to baví, můžete diskutovat o příběhu, důležitosti myšlenky a všeho toho myšlení za myšlením až do konce světa.
Mně stačí určité postavy a pohled do jejich hlav k tomu, abych se k této knize určitě znovu vrátil.
Baron Harkonen, Liet-Kynes, Lady Jessica a hlavně Gurney Halleck jsou pravděpodobně jedny z nejlepších postav, které kdy byly napsány
Knihu jsem cetla az po shlednuti filmu a nelituji, sice jsem min trenovala predstavivost, ale zase jsem se i vic vizualne ponorila do deje. Ten me strhl i pres to, ze jsem z filmu znala pokracovani... ale jen do pulky knihy:)
Tuto knihu jsem řetla v rámci bingo výzvy. Nebylo to pro mě první setkání d planetou Arrakis. Měla jsem už možnost vidět všechny doposud vydané filmy a slyšet audioknihu.Myslím, že jistá věta , která v příběhu zazněla celou knihu vystihuje asi nejlépe. Jedná se totiž o příběh o plánech v plánech jiných plánu. Na jednu stranu je to skvělá kniha, ale svým způsobem také hrozná. Nechápejte mě špatně, kniha se mi líbila. Má velmi dobře propracovaný příběh a famózně vystavěné prostředí, ale v některých částech je příběh celkem zdlouhavě popisný a přes příliš filozofický, Přesto je děj poměrně svižný, intriky a zvraty jsou zde na denním pořádku a vlastně i přes prorocké vize, které naznačí další krok. Nikdy nevíte kolik plánů do toho původního plánu kdo zakomponoval a jak to ovlivní jeho výsledek.
Duna je kniha, které jsem se dlouhou dobu vyhýbal. Nevím ani sám proč. Dunu a Dunu 2000 jsem hrál. Bavila mě. Ale souvislosti mi unikaly. O více než 20 let později jsem se konečně odhodlal ke přečtení a byl jsem překvapen komplexností této space opery. Živoucí charaktery. Promyšlený svět. Zajímavá filozofie. Ona to není ani tak sci-fi. Klidně můžete nahradit kosmické lodě za obyčejné lodě. Laserpaly za, no... za špetku magie. Důležitá je politika. Forma absolutní vlády a svobody. Výsady vládnout a nutnost se podřídit. A vybudovat si své místo na světě. Vybojovat si svou svobodu i za cenu strádání. Schopnost obětovat se za budoucí generace versus osobní pohodlí. O tom všem je Duna.
Autorovy další knížky
1988 | Duna |
1993 | Spasitel Duny |
2007 | Děti Duny |
2001 | Božský imperátor Duny |
1999 | Kapitula: Duna |
Sci-fi až na krátku epizódu s Warhammerom 40K neholdujem; nevidel som Dunu s Timothém Shablagoo (hoci, keď vidím ten jeho prispatý výraz, chápem, prečo ho zvolili do role Paula Atreida), Dunu od Lyncha ani minisériu.
Kniha mala pomalší rozjazd a chvíľu mi trvalo, kým som si zvykol na prostredie a hromadu neznámych pojmov. Dosť pomohol slovník, register s menami postáv a prílohy. V posledných kapitolách to však gradovalo.
Genetické inžinierstvo v snahe vytvoriť "dokonalého potomka", manželstvá z vypočítavosti, politické intrigy, rozsievanie náboženských lží s cieľom pripraviť si pôdu, jeden nechutný záporák výzorom nápadne pripomínajúci Miloša (áno, toho), hromada ďalších nechutných záporákov, všadeprítomné smrtiace a pritom kľúčové púštne červy a hlavný hrdina túžiaci po zmene svojho osudu, ktorý však zmeniť nemôže. Trocha mi vadili príliš rýchle skoky vo vývoji psychiky hlavného hrdinu.