Duna
Frank Herbert
Duna - retro vydání. Kdo ovládá Arrakis, ovládá vše! Příběh Duny se odehrává v daleké budoucnosti v mezihvězdném impériu. Mladý Paul Atreides odlétá na Arrakis, pouštní planetu, jež je jediným zdrojem výjimečného koření, nejdůležitější a nejcennější látky ve vesmíru s podivuhodnými vlastnostmi. A v tu chvíli se rozbíhá mnohovrstvá interakce složitého světa politiky, náboženství, ekologie, technologie a lidských emocí, to vše ve snaze ovládnout Arrakis, protože ten, kdo ovládá Arrakis, ovládá i koření...... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi moc líbila.
Měla jsem strach z počtu postav a jmen, dalo se to zvládnout.
Už se těším na nové filmové zpracování.
Myslím, že popsaný svět je naprosto originální a chápu, proč je Duna považována za kultovní. Měla jsem stejný problém jako někteří čtenáři tady se začíst, do světa jste od začátku "vhozeni" bez jakéhokoliv vysvětlení kdo je kdo. Musím uznat že i v polovině knihy jsem pořád měla problémy s tím rozeznat, kdo vlastně koho nesnáší. Každopádně originální dílo to je a jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Další díly mě ale nelákají.
Duna vás rovnou vhodí do písku a měl jsem trochu problém se zkraje zorientovat... Žádné vysvětlování a představování, úvodní kapitoly jsou v podstatě takové, jako kdybyste začali číst někde od poloviny...
Ale jakmile se trochu začtete, už je to dost napínavé čtení... Jen mi přišlo, že některé důležité události jsou prostě přeskočené, najednou se přeskočí pár let, pár týdnů a jede se dál...
Jsem zvědavý, jak si s tím poradil Denis Villeneuve - jsem rád, že jsem Dunu dočetl dřív, než uvidím nový film, protože bych se tím připravil o vlastní vykreslení tohoto vesmíru...
Trošku mi to trvalo déle, než bych čekal, ale nakonec slavím přečteno. Dunu jsem přečíst chtěl, už i vzhledem k tomu, že za chvíli do kin přijde nejočekávanější film letošního roku. Nakonec jsem si ji i docela užil, i když se mi mísila kniha s filmy, které jsem již v minulosti viděl. Frank Herbert je nicméně génius. V době, kdy space opera ještě nebyl úplně utříbený pojem, dokázal vytvořit svět planety, u které si hledal inspiraci u Blízkého Východu, popřípadě beduínů, a spojil ho do uceleného celku tak, že když tuto knihu čtete, tak máte pocit, jak kdyby na Duně několik let prakticky žil. To je také jedna z obrovských předností knihy. Pak je tu také politika. Tak moc, jako když čtete současnou Hru o trůny. Oboje samozřejmě napsané epickou formou (ostatně jako Hra o trůny), takže na cirka 600 stránkách je to hodně o politice, hodně o způsobu života na Duně a relativně málo o dění kolem. Slávu si ale Duna ukrajuje oprávněně. Nevím, nejsem si jist, ale mám pocit, že podobná záležitost do roku 1965 světlo světa ještě nespatřila, že?
Dočetl jsem, hlavně kvůli blížící se nové filmové adaptaci. Špatné to není, ale nadšení se u mě tedy nedostavilo... Co mi však Duna přinesla je zjištění, že v knize potřebuju aspoň trochu humoru, nadsázky. Toho je tady úplně konkrétně nula. Od začátku až do konce se neobjevil jediný komický moment a mě to připadalo vyloženě nepřirozené.
Věnujme tichou vzpomínku mému čtrnáctiletému Já, které si Dunu v deváté třídě půjčilo z knihovny a ostudně brzy knihu odložilo s tím, že by se měla jmenovat spíš Nuda. Máme štěstí, že už není mezi námi - hlavně tedy já mám, protože jsem se k Duně teď vrátil a velmi si ji užil. Frank Herbert patří k těm spisovatelům. jejichž fantazii člověk prostě musí obdivovat. Vytvořil takřka úplně nový a neznámý svět a čtenáře jím provází bez nějakého velkého seznamování, prostě z něj udělá pozorovatele příběhu, v němž nejde o nic menšího než o osud jednoho vesmírného impéria a který se neobejde bez kvanta postav, jež ten osud tak či onak ovlivňují. Děj připomíná intrikánskou olympiádu a těch několik pasáží, kdy se seznamujete s vychytralým plánem jedné postavy, abyste se vzápětí dozvěděli, že ten plán je vlastně k ničemu, protože druhá strana o něm ví a má dávno svůj vlastní plán, kterým ho překoná, pokud ovšem právě s tím ta první strana nepočítá... To je prostě skvělé. Chce to stoprocentní pozornost a trpělivost, ale vyplatí se. Pro Herberta a vykreslení jeho postav jsou stěžejní dialogy a popisy prostředí. Samozřejmě, na Arrakis se také dost bojuje a ty bitvy by musely být opravdu epické, kdyby... Kdyby se Herbert rozhodl s nimi ztrácet čas a popsat je, což ovšem nedělá. Dozvídáme se o nich z druhé ruky, většinou když nějaká postava podává jiné postavě hlášení, a naprosto budu chápat, pokud to někoho zklame stejně jako třeba odchody jednotlivých postav nebo to, že jejich příběhy nekončí tak, jak bychom si představovali. Mě ale to trochu zlomyslné nakládání s Atreidy, Harkonneny, fremeny a spol. naopak bavilo, protože na něm bylo něco až shakespearovského, případně wagnerovského. Zkrátka klasický divadelní / operní postup, v němž není možné ukázat vše, ale nelze popřít, že se to stalo a že to mělo vliv na to, co ukázáno je. Pouštní reparát mám tedy zdárně za sebou a seznam nejlepších knih, které jsem kdy četl, se zase o jednu rozrostl.
Tak jsem se tím prokousala. Mou motivací bylo přečíst si legendární sci-fi. Začala jsem knihou a nevím, zda-li to bylo starým vydáním, ale četlo se to velmi těžko, nakonec jsem přesedlala na audioknihu a to už se celkem dalo. Přesto mám pocit, že ten nejzajímavější děj v knize chyběl, byl shrnutý jednou, dvěma větami, zatímco dialogů bylo až příliš. Vlastně se zde hlavně mluví. Další díly číst nebudu, když jsem nahlédla do wikipedie, nestačila jsem se divit, co za slátaninu autor vymyslel jako pokračování.
Z Duny jsem měla z počátku trochu strach, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně. Bavila jsem se a místy mi až mráz běhal po zádech z reálnosti příběhu. Autor nám představuje svou verzi budoucnosti, tedy kam až by jednou lidstvo mohlo dospět. Pokud vám nevadí komplikovanější děj a rozsáhlejší množství postav, určitě bych s Dunou neváhala. Je to skvělý čtenářský zážitek.
4,25/5*
Na Dunu jsem měla políčeno už opravdu dlouho a ani jsem od ní nečekala nic jiného, než že mě nadchne. Asi nejatraktivnější je zde prostředí planety Arrakis, které mě opravdu velmi bavilo. Všechny ty promyšlené detaily, červi, způsoby, jakým se s drsnou planetou lidé měří, to všechno bylo perfektní. Dalším pilířem Duny a důvodem proč ji tak vysoko hodnotím, jsou zábavné intriky probíhající mezi všemi aktéry. Zajímavá, avšak ne nepříjemná je pro mě skutečnost, že děj se odvíjí velmi nerovnoměrně. První dvě třetiny knihy plyne opravdu pomalu, zatímco v té poslední třetině se úplně změní dynamika a všechno se "semele" naráz. Jako nešvar ovšem vidím všudypřítomné úvahy, "omáčku" popisující různé stavy postav a jejich vidění a způsob, jakým jsou tyto části napsané. Na začátku ani na konci knihy jsem to nijak moc nevnímala, ovšem ve druhé části už mě takové pasáže chvílemi začínaly nudit. Přesto dávám plné hodnocení, protože všechny ty kladné stránky daleko převáží.
Mela jsem strach, ze kniha bude na mne prilis tezka a ze si ji tolik neuziju. Zacetla jsem se ale prakticky hned, i kdyz se popisovaly veci, kterym jsem zatim nerozumela a nevedela jsem oc jde. Styl, jakym byla kniha napsana se mi zamlouval.
Na to, ze sci-fi az tolik nemusim, musim dat palec hore
Daleká budoucnost kdesi ve vesmíru. I když by společnost měla být přetechnizovaná, úplně tomu tak není. Lidé sice využívají výdobytky vědy a techniky, umí cestovat vesmírem, ale v mnoha ohledech žijí primitivně. Dodržují krevní msty, pořádají souboje v arénách, cvičí se v boji s nožem muže proti muži. Vypadá to jako feudální společnost s jejími rody a panovníky, kde na pozadí operuje záhadný náboženksý řád. Každý sleduje své vlastní pohnutky a na pouštní planetě Arrakis se plány několika skupin kříží a dochází k jejich střetu.
Sledujeme plány v plánech jiných plánů a úskoky v úskocích jiných úskoků. Vyspělejší společnost se snaží držet v šachu domorodce pouštní planety, kteří pro ně představují ideální pracovní sílu. Imperátor a jeho spojenci jsou kvůli vlastním ziskům ochotni udělat téměř cokoliv, ale jako společnost se stávají změkčilými a domorodci zocelení drsnými podmínkami a zaštítění dávnými proroctvími nemají co ztratit.
Analogie z naším světem je nabíledni. Napomáhá tomu jak prostředí, tak použitá terminologie, která vykrádá arabský svět. Náboženství a ekologie. Dvě hlavní nitky příběhu. Občas zamotané trochu neuměle, občas se na nich tvoří příliš zašmodrchané uzlíky, ale sledovat jejich plynutí je zajímavé.
Tato kniha mi přišla nevyvážená. Prostě několik desítek (až stovek) stránek se nic neděje a pak během pár se toho uděje strašně moc a změní se pravidla hry. Jako ano chápu, že začátek každé knihy je k tomu, aby nám vysvětlil rozložení sil a pravidla podle kterých se děje, ale opravdu je potřeba to okecávat na 100 stránkách, když by k tomu stačila zhruba polovina? A opravdu je potřeba dvoudenní pochod pouští rozepisovat na zhruba 150 stran, když se tam vlastně nic moc neděje a navíc na vyvraždění 90% postav předtím stačilo asi 20 stránek? Ne vážně, byly desítky stran, kdy jsem se strašně nudila a poté přišlo pár stran, které byly zábavné a na kterých se toho událo tolik, že člověk pomalu nestíhal a to jen pro to, aby zase přišli desítky stran nudy.
Co mě ale mrzelo nejvíce, tak konec. Protože ten mi přišel, stejně jako všechny části, kde se něco dělo, oproti zbytku knihy strašně uspěchaný... prostě nic nic a pak najednou během chvilky velké bum, kdy se prostě vše hned vyřeší i když i zde nám autor stihne naservírovat dost rozvleklý souboj oproti tomu, jak zbytek závěru vezme šupem).
Omlouvám se všem fanouškům, ale toto není můj šálek čaje a dost pochybuji o tom, že sáhnu po ostatních dílech :/. Na druhou stranu na film si asi zajdu :D.
Roky se modlím, že vyjde nové vydání s pořádným provedením obálek a následně bude takto dovydána celá série. Snad se s filmem blýská na lepší časy, protože se jedná o absolutní literární klenot. DUNA je více než knihou. Duna je proroctvím a náboženstvím.
(SPOILER)
Další z těch knih u nichž je mi jejich popularita záhadou. Snažil jsem se ji přečíst několikrát, pokaždé jsem ji znuděně odložil, až letos konečně jsem se zapřel a dopracoval se aspoň ke konci prvního dílu. Dál to prostě nedám.
Největším problémem této knihy je její strašlivá nevyváženost. Úvod knihy je zbytečně zdlouhavý, nezajímavý a to co by se dalo shrnout svižnějším způsobem na mnohem menším prostoru je tady nemístně natahované zbytečnými škrobenými dialogy.
Naopak když dojde k dějovému zvratu (napadení Harkonneny a následný útěk) tak to je odbyto jenom jako taková podružná záležitost na pár stránkách. Na krátkou chvíli jsem si myslel, že jsem Duně dlouho křivdil, a že jenom potřebovala se trochu rozjet, bohužel jsem byl trpce zklamán, když se po pár stránkách relativně zajímavé akce vrátila k zdlouhavým nudným dialogům, popisování praštěných domorodých mystérií a zvyků, a sledování proměny hlavního hrdiny na jakéhosi supermana co všechno ví a všechno zná a nikdo ho nemá šanci přeprat.
Po takovýchto úmorných pasážích se opět na chvilinku děj rozjel, ale to co by správně mělo být vyvrcholením děje celé knihy (konfrontace s baronem Harkonnenem a Imperátorem) bylo opět jen tak zkratkovitě odhrkané na snad ještě menším prostoru než předchozí dějový zvrat.
Scifi to není ani omylem, navzdory tomu, že se to odehrává na jiné planetě. Vědeckého v tom není skoro nic, celý děj se opírá a mystično a náboženství.
"Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam odešel strach, nic nezůstane. Zůstanu pouze já."
No, musím přiznat, že fanoušek Duny ze mě nebude. První část se mi docela líbila - taková malá Hra o trůny v jiném prostředí. Ovšem druhá a třetí část už se mi četla hůř, na můj vkus moc naboženství, vizí z omamných látek, to není můj šálek čaje. Taky je to na můj vkus moc dlouhé a to je teprve první díl. Třeba u Paoliniho to nevadí, tam to má spád a pořád se něco děje, zatímco tady se děj dost vleče. Ale usíná se u toho dobře, to se někdy hodí.
Duna je Duna - buď ju milujete, alebo nemusíte. Je to legendárna kniha, ktorá má naozaj všetko, od politiky a histórie po lásku a nenávisť. Toto všetko perfektne zasadené v ďalekej budúcnosti, kde naozaj nič nie je isté. Dunu mám osobne veľmi rád, vnímam ju stále akoby sci-fi opozitum ku mojej top fantasy srdcovke - Malazskej knihe padlých. Obe majú mnoho spoločného (spletitý svet so zaujímavým systémom mágie, generačné dejové štruktúry, výborné dialógy plné ostrovtipu a veľkých právd, osudové zvrady ako v Rosamunde Pilcherovej alebo Selme Lagerlöfovej, ktoré ale dávajú prirodzený zmysel) a obe jednoznačne odporúčam zaradiť do každej knižnice.
Autorovy další knížky
1988 | Duna |
1993 | Spasitel Duny |
2007 | Děti Duny |
2001 | Božský imperátor Duny |
1999 | Kapitula: Duna |
(SPOILER) Spoilery nerada píšem, tento odsek je však relatívne bezpečný, nevyhnutný spoiler je v druhom odseku. Prekvapil ma príbeh, o ktorom som už veľa počula, myslím, že prvý krát kedysi v Holandsku desať rokov dozadu, reku, musím si prečítať. Nečakala som, že to bude také psychologické sci-fi a skutočné klasa dielo. Kto inklinuje ku klasickej beletrii, toto je podmienka prečítať. Myslím, že aj Dostojevskému by sa táto kniha pozdávala:D Principiálne sú to slová o slovách v slovách a kto nechápe, tak ešte raz: Duna je súbor myšlienok o myšlienkach v myšlienkach:D Veľmi pekný je tento úryvok: "Tam čekal celý vesmír s náručí otevřenou člověku, který dokáže dělat správná rozhodnutí. Nerozhodné zbabělce bylo třeba vyhánět, nutit je, aby pelášili ke svým pelechům. Jak jinak by je člověk mohl ovládat a šlechtit?" Celé to tak príjemne graduje v dobre vybavenom svete, kde miesto kávy je komoditou korenie, miesto peňazí voda (niekto kričí súk súk, či čo, v Barcelone vánjíro,vánjíro-za jedno euro vodu počuť na každom kroku v lete:D), miesto Bidena, Putina, Nera, Ľudovíta XXXX, skrátka dosaďte si svojho obľúbeného zlého uja, imperátor so zložitým menom, miesto Sibyly Ctihodná matka, atď., atď.
Spoiler: ako už spomínam, Duna je prepchatá tým, čo nám beží v hlavách v nejakých situáciách. Osobne ma zaujal Kynesov koniec. Tu sa podľa mňa ukazuje celá podstata autorovho jazykového štýlu. Nebude priamočiaro naznačovať, že ktosi umiera. Za smrť hovoria Kynesove myšlienky. A tie hovorili hlasom jeho otca. Ten, ktorý ho naučil najdôležitejšie veci v živote, podľa ktorých sa riadil a v poslednej chvíli sa tento hlas v spomienkach lúčil s Kynesom. Častokrát sama počujem takéto hlasy osoby, ktorá zanechala vo mne najdôležitejšie veci, ktorými sa riadim. Podobne ako Maxim Gorkij. Kynesov záver jednoducho vyvoláva zimomriavky a keď sa nad tým zamyslíme, je to dojímavý koniec a skutočná tvár smrti.