Kapitula: Duna
Frank Herbert
Šestý díl je barvitým obrazem konfliktu dvou řádů na ústřední planetě Bene Gesseritu Kapitule s bohatým dějem a hlubokým filozofickým podtextem. V konečném střetu mezi řády přichází Matka představená Sesterstva o svou fyzickou existenci a novou vůdkyní sjednoceného společenství se stává její bývalá zajatkyně Murbella. Část Sesterstva však prchá, rozhodnuta začít nový život.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1999 , BaronetOriginální název:
Chapterhouse: Dune, 1985
více info...
Přidat komentář
A zas jsem se do toho zažral jako téměř do všech předchozích dílů... Jedna z nejlepších literárních sérií, co znám!
Děj navazuje na "Kacíře duny". Není zde tolik akce, jako ostatně nikdy, ale to nevadí. Příjemné čtení při filozofování a vnitřních rozhovorech ctihodných matek. Výskyt nových živočisných forem - "futárů", to vše umocní očekávání, jak to vše dopadne. Ovšem zde byla předčasně série Duny ukončena smrtí autora. Tudíž konec zůstává velmi, velmi otevřený.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1988 | Duna |
1993 | Spasitel Duny |
2007 | Děti Duny |
2001 | Božský imperátor Duny |
1999 | Kapitula: Duna |
Jestli Kacíři mi přišli jako velký krok kupředu a nejlepší díl od úplně prvního, nepřekonaného a nepřekonatelného, tak Kapitula: Duna byla v mých očích ještě o něco lepší. Naprosto skvělé postavy, myšlenky, rozhovory a vlastně poprvé od prvního dílu mi přišlo, že kniha nestojí jen na nich, ale že má i dobrý příběh. Konec pak považuji za úplně famózní. Musím říct, že po přečtení několika komentářů a recenzí téhle knihy jsem se konce trochu obával - že je prý strašně otevřený a v podstatě jde o cliffhanger, na který měl navázat plánovaný sedmý díl, jenže ten už Herbert nestihl napsat. No, zřejmě máme každý jinou představu o otevřeném konci. Pro mě "...a vyrazil v širou dáli..." je prostě prototypem uzavřeného konce a tady prostě všechno perfektním způsobem zapadlo do sebe. Momenty, kdy si člověk uvědomí, že najednou vše dává smysl, že celý předchozí děj k danému rozuzlení vedl, že všechny postavy se zachovaly naprosto logicky a konzistentně, a že na to vlastně mohl přijít předem sám, ale nepřišel, jsou pro mě jedny z nejlepších při čtení knížky. A tady se mi toho dostalo vrchovatě. Snad jedinou výtku mám k strašně nevyužitému potenciálu Tega Milese, který už od Kacířů byl jednou z mých nejoblíbenějších a nejzajímavějších postav, a tady toho prostoru dostal příliš málo. Závěrečná poznámka - číst si na závěr knihy Herbertova slova o své manželce bezprostředně po její smrti a přitom vědět, že jemu samotnému už nezbývalo mnoho času, je silným zážitkem samo o sobě...