Důstojnost v rozdílnosti - Jak se vyhnout střetu civilizací

27.04.2018

„Nejmoudřejší není ten, kdo sám sebe pokládá za moudřejšího, než jsou ostatní: je to ten, kdo ví, že všichni lidé mají určitý podíl na moudrosti, a je ochoten se od nich učit, neboť žádný z nás nezná celou pravdu a každý z nás z ní zná kousek.“

Jonathan Sacks je v této knize velmi rozvážný, velmi pečlivý v argumentaci, vyhýbá se zkreslením a zdráhá se vynášet efektní, ale zkratkovité soudy. Takže při kritice konzumního života nebo globalizace nesklouzne do zjednodušené verze antikapitalismu, při kritice podezřelých aspektů moderního života se zase nenechá chytit do pasti nostalgie, v kapitolách o toleranci dokáže být nesentimentální a nepůsobí naivně. To možná řadu čtenářů odradí – těch kteří se rádi přimknou k trochu víc černobílému pohledu na svět a od autora očekávají jen potvrzení svého postoje a případnou argumentační munici pro diskuze s oponenty. Dosavadní pouhé dvě hodnocení jsou s tímto mým pocitem dost v souladu, myslím. Ale to mi nevadí, já si podobného přístupu pokaždé moc cením.

„Odpověď spočívá (...) v rozhovoru – nikoli v pouhé debatě, ale v ukázněném aktu komunikace (učiním své názory srozumitelnými pro toho, kdo je nesdílí) a naslouchání (vstoupím do vnitřního světa druhého, jehož názory jsou v rozporu s mými). Obojím vyjadřuji skutečnou úctu a pozornost k názorům druhé osoby a přiznávám jim hodnotu, třebaže je nesdílím. V debatě jedna strana vítězí, druhá prohrává, ale obě přitom setrvávají na svých předchozích pozicích. V rozhovoru žádná strana netratí, obě však projdou proměnou, neboť nahlédly, jak se věc jeví z odlišné perspektivy. Neznamená to, že se jedna či druhá zřekne svého původního přesvědčení. V tom netkví podstata rozhovoru. Znamená to však, že si možná uvědomím nutnost dát prostor jinému, stejně hlubokému přesvědčení, a jestliže svůj vlastní postoj vyjádřím přesvědčivě, pak i druhá strana možná pochopí, že i ona musí dát prostor mému přesvědčení.“

Pokud bych měl hledat chyby, pak bych musel zmínit roztříštěnost témat (na jednu knihu je toho až hodně: environment, chudoba, moderní technologie...) a někdy delší úvod jednotlivých částí, který pro obeznámeného čtenáře může představovat jen zopakování známých faktů. Ale pozitiva jasně převažují, ani v tématech, která nepovažuji za (pro sebe) zásadní, jsem se nenudil.
Největší potěšení jsem měl samozřejmě z kapitol, kde se rabín Sacks věnuje otázkám náboženské tolerance a možnosti mírumilovného soužití lidí s různými pohledy na svět. Je přesvědčivým obhájcem názoru, že lze respektovat odlišné názory druhých, aniž bychom relativizovali hodnotu svých vlastních pohledů. To je povzbuzující, jakkoli je jasné, že lidstvo v tomto smyslu čeká dlouhá cesta s nejistými vyhlídkami.
Největší překážkou jsme si totiž my sami, myslím si. Protože naše vlastní světonázory, pokud je silně prociťujeme, máme tendence považovat za platné pro všechny. Tím pádem se na ty konkurenční díváme jako na „objektivně nepravdivé“ a neprojevujeme jim (byť jen podvědomě) plný respekt. Takový přístup pak může vést ke snaze druhé přesvědčovat a obracet – místo snahy naslouchat a chápat. To může vést k intoleranci, pohrdání a nepřátelství. A ne každý je tak konzistentní a tolerantní osobnost, aby takovému riziku nepodlehl.

„Skutečná tolerance pramení nikoli z absence víry, ale naopak z její živé přítomnosti. Jestliže pochopíme jedinečnost toho, na čem záleží právě nám, pak jsme na nejlepší cestě pochopit a vážit si toho, na čem záleží druhým.“