Dvanáct povídek o poutnících
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113897/bmid_dvanact-povidek-o-poutnicich-4s6-113897.jpg
4
217
217
Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit. Nevzpomínám si už, kdo to tak dobře vyjádřil útěšnou větou: "Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá, než co uveřejní." () Vždycky jsem si myslel, že každá další verze nějaké povídky je lepší než ta předchozí. Jak potom ale zjistit, která má být ta poslední? To je tajemství řemesla, které se neřídí zákony rozumu, nýbrž magií pudů, stejně jako kuchařka ví, kdy je polévka hotová. Tak či tak, pro jistotu je nebudu znovu číst, jako jsem si nikdy znovu nepřečetl žádnou ze svých knížek, abych snad nelitoval, že jsem ji napsal. Ten, kdo je bude číst, si s nimi už poradí; a kdyby těch dvanáct povídek o poutnících skončilo v koši na papír, naštěstí by to pro mě měla být málem úleva, že se vrátily domů.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
Doce cuentos peregrinos, 1992
více info...
Přidat komentář
Márquezových dvanáct povídek je zcela jedinečných. Jedna vedle druhé zaujmou svou originalitou a filozofickým přesahem. Nejlepší na tomto dílku je, že snad každého z mích přátel zaujala povídka jiná, což také svědčí o jejich výjimečnosti. Má nejoblíbenější je závěrečná Stopa tvé krve ve sněhu.
Márquez je zkrátka originál, vždycky svůj. V posledních cca 15 letech pozoruji že se jen málokdy najde vážná beletrie, kterou jsem ještě nečetl a dokáže mě zaujmout. Většinou člověk na prvních 10-20 stránkách pochopí, co se autor pokouší sdělit a zjistí, že totéž v bleděmodrém už četl mnohokrát v dílech jiných autorů. Márquez je jedním z mála, u nichž se to prostě nemůže stát.
Tohle byla moje první kniha od Marqueze a upřímně, nic jsem od toho neočekávala. Ale musím uznat, že mě svým stylem vyprávění zaujal, dokázal některé povídky vylíčit tak, až jsem skoro uvěřila, že je sám i prožil a kniha zanechala ve mě příjemný pocit dobře stráveného času.
Nejlepší povídky:Letadlo se spící krasavicí, Přišla jsem si jen zatelefonovat, Světlo je jako voda
Jak už název napovídá, obsahuje kniha dvanáct povídek, které mají jako společný prvek to, že jejich hrdiny jsou lidé mimo svůj domov, v tomto případě vlastně i mimo svůj kontinent. Ačkoliv mám rád povídky, v nichž je nějaká netušená nebo překvapivá pointa, v Márquezově díle obecně k tomuto nedochází, vše jakoby plyne a děje se nebo se dělo a ono to perfektně funguje.
Moje první setkání s Marquezem a na začátek celkem příjemné. Ohromilo mě, jak měla každá povídka svojí vlastní specifickou atmosféru, kterou Marquez dokázal vytvořit. Klidně mu na to stačí dvě stránky. Ano, asi dvě povídky mi přišly naprosto zbytečné a vůbec mě nezaujaly a celkový styl psaní je spíše takový "utahaný", avšak přesto jsem příjemně překvapen.
Nejvtipnější na celém čtení bylo, že jsem si sbírku o poutnících putujících po zemích evropských (pro ně cizích) četla na dovolené v jedné ze zemích evropských.
Z dvanácti povídek na mne nejvíce zapůsobily tři:
Světice (nádherně pochmurná povídka o různých druzích svatosti a o tom, jak nemožní jsou byrokrati, byť ve službách víry)
Přišla jsem si zatelefonovat (jak snadné je dostat se do blázince)
a Světlo je jako voda (nádherně magická povídka o plavcích v Madridu).
Na mnohých dalších povídkách je znát, že jsou několikrát předělávané a mnohokrát vyhozené "do koše", a ani v té podobě, v níž jsou čtenáři předkládány, nejsou zralé. Někdy je to námětem, jindy formou, ale nikdy absencí atmosféry, protože ta sálala ze všech, i z těch méně povedených.
Krásně magické a magicky krásné. Kratičká knížka po které zůstane zvláštně příjemný pocit (přestože příběhy jsou často velmi smutné) a alespoň na chvíli se na svět díváte jinýma očima. Asi nejsilnější z povídek pro mě byla ta poslední - Stopa tvé krve ve sněhu.
Dvanáct různě dlouhých příběhů, které podle všeho daly Márquezovi pořádně zabrat (psal je kolem deseti let). Pokud nevíte, co si od něj přečíst, tohle je brilantní volba, protože od každého tématu je tady něco. Magicky vás to vrátí do reality a vy, byť jen na okamžik, zatoužíte plavat ve světle nebo pocítíte strach při zafoukání větru.
Část díla
Letadlo se spící krasavicí
1982
María dos Prazeres
1979
Přišla jsem si zatelefonovat
1978
Pronajímám své sny
1978
Sedmnáct otrávených Angličanů
1980
Autorovy další knížky
| 2006 | Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 | Na paměť mým smutným courám |
Přečetla jsem v rámci čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Celkem jsem si početla, ale je fakt, že kvalita povídek v souboru kolísá. I když možná je to tak, že si každý v této knize najde to své. Já bych například jednoznačně vyřadila zde v diskuzi někým ceněnou povídku Letadlo se spící krasavicí. Za nejlepší naopak považuji povídky María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu - ty jsou hodné mistra.