Dvanáct povídek o poutnících

18.02.2016

Přečetla jsem v rámci čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Celkem jsem si početla, ale je fakt, že kvalita povídek v souboru kolísá. I když možná je to tak, že si každý v této knize najde to své. Já bych například jednoznačně vyřadila zde v diskuzi někým ceněnou povídku Letadlo se spící krasavicí. Za nejlepší naopak považuji povídky María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu - ty jsou hodné mistra.

21.11.2015

Márquezových dvanáct povídek je zcela jedinečných. Jedna vedle druhé zaujmou svou originalitou a filozofickým přesahem. Nejlepší na tomto dílku je, že snad každého z mích přátel zaujala povídka jiná, což také svědčí o jejich výjimečnosti. Má nejoblíbenější je závěrečná Stopa tvé krve ve sněhu.

18.08.2015

Márquez je zkrátka originál, vždycky svůj. V posledních cca 15 letech pozoruji že se jen málokdy najde vážná beletrie, kterou jsem ještě nečetl a dokáže mě zaujmout. Většinou člověk na prvních 10-20 stránkách pochopí, co se autor pokouší sdělit a zjistí, že totéž v bleděmodrém už četl mnohokrát v dílech jiných autorů. Márquez je jedním z mála, u nichž se to prostě nemůže stát.

02.01.2015

Tohle byla moje první kniha od Marqueze a upřímně, nic jsem od toho neočekávala. Ale musím uznat, že mě svým stylem vyprávění zaujal, dokázal některé povídky vylíčit tak, až jsem skoro uvěřila, že je sám i prožil a kniha zanechala ve mě příjemný pocit dobře stráveného času.
Nejlepší povídky:Letadlo se spící krasavicí, Přišla jsem si jen zatelefonovat, Světlo je jako voda

07.12.2014

Jak už název napovídá, obsahuje kniha dvanáct povídek, které mají jako společný prvek to, že jejich hrdiny jsou lidé mimo svůj domov, v tomto případě vlastně i mimo svůj kontinent. Ačkoliv mám rád povídky, v nichž je nějaká netušená nebo překvapivá pointa, v Márquezově díle obecně k tomuto nedochází, vše jakoby plyne a děje se nebo se dělo a ono to perfektně funguje.

29.11.2013

Moje první setkání s Marquezem a na začátek celkem příjemné. Ohromilo mě, jak měla každá povídka svojí vlastní specifickou atmosféru, kterou Marquez dokázal vytvořit. Klidně mu na to stačí dvě stránky. Ano, asi dvě povídky mi přišly naprosto zbytečné a vůbec mě nezaujaly a celkový styl psaní je spíše takový "utahaný", avšak přesto jsem příjemně překvapen.

21.07.2013

Nejvtipnější na celém čtení bylo, že jsem si sbírku o poutnících putujících po zemích evropských (pro ně cizích) četla na dovolené v jedné ze zemích evropských.
Z dvanácti povídek na mne nejvíce zapůsobily tři:
Světice (nádherně pochmurná povídka o různých druzích svatosti a o tom, jak nemožní jsou byrokrati, byť ve službách víry)
Přišla jsem si zatelefonovat (jak snadné je dostat se do blázince)
a Světlo je jako voda (nádherně magická povídka o plavcích v Madridu).
Na mnohých dalších povídkách je znát, že jsou několikrát předělávané a mnohokrát vyhozené "do koše", a ani v té podobě, v níž jsou čtenáři předkládány, nejsou zralé. Někdy je to námětem, jindy formou, ale nikdy absencí atmosféry, protože ta sálala ze všech, i z těch méně povedených.

16.07.2013

Ta o snoubence, co krvácí z prstu je prostě...krásná...nejkrásnější...

13.02.2013

nadchla mě povídka Světlo je jako voda.. :) zbytek si nepamatuji..

17.12.2012

Krásně magické a magicky krásné. Kratičká knížka po které zůstane zvláštně příjemný pocit (přestože příběhy jsou často velmi smutné) a alespoň na chvíli se na svět díváte jinýma očima. Asi nejsilnější z povídek pro mě byla ta poslední - Stopa tvé krve ve sněhu.