Dvojí dech
Miroslav Fišmeister
Fišmeisterova devátá sbírka má opět rysy jako sbírky předchozí: „je plachá, niterná, důvěrná a vstřícná k čistému vidění dětí a Božích bláznů“ (J. E. Frič), umí vtáhnout čtenáře do svébytného autorova světa. Opět v ní a s ní přichází lyrik v epičnosti a epik v lyričnosti, opět se tu Miroslav Fišmeister projevuje jako autor drobných, leč pregnantně přesných poetických záseků, jako onen pověstný „virtuos hravého neklidu“.... celý text
Přidat komentář
Chtěla bych autorovi poděkovat za krásný čtecí zážitek, zároveň se ale obávám, že v porovnání s jeho jemností to bude vypadat jako slon v porcelánu.
Avathar napsal všechno, co je třeba, já si ale myslím, že tahle knížka není úplně stejná, jako jeho předchozí i když jsem je nečetla všechny. Liší se pojetím i stylem. Ne všude, ale liší. A je to jen ku prospěchu celé knihy. Kdybych to měla k něčemu přirovnat tak, jak to vidím a cítím já, přirovnala bych to k obrazům, malým příběhům a ke kolážím. A snové obrazy mohou splňovat představy každého z nás, záleží, co si přejeme vidět...
Štítky knihy
česká poezieAutorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2011 | Barva času je žlutá |
| 2012 | Co to je toto? |
| 2010 | Šel jsem tím městem... |
| 2014 | Entasis |
Komentovat knihu básní je problematické, komentovat knihu Mirka Fišmeistra obzvlášť a to hned ze dvou důvodů: jednak můj vztah k jeho knihám přesahuje standardní vztah čtenář – autor, jednak jeho svérázné vidění světa vylučuje ono školometské „co tím chtěl básník říci“.
Takže tyto řádky vnímejte jako neobratný pokus vyjádřit obtížně vyjádřitelné.
Dvojí dech je autorova snad devátá (samostatná) kniha – vychází mu prakticky rok co rok jedna a to samotné je v dnešní době udivující. Co o ní říkat, aby to nevyznělo jako klišé ?
Ačkoliv je to typický Mirek F. se svou svéráznou poetikou a specifickým viděním světa, vnímám jakýsi posun, jako by básník chytal „druhý dech“. Jeho tradičně krátký, úsporný verš, kterým pár slovy dokáže zachytit jak atmosféru všedního dne tak i vyjádřit své intimní pocity, se v téhle knížce jaksi košatí a rozrůstá, pod povrchem slovních hříček vnímám probleskovat jakýsi spodní proud básníkova vnímání reality „zakouzlený“ v asociacích. Proč nevybírám žádné verše na ukázku?
Protože –
„Druh poslouchal - pozorně -
a přitom přemýšlel o jemnosti,
na niž myslí,
když do kruhů stáčí
hrubé konce lan.“
- a zcela jinak než básník a než já bude přemýšlet a vnímat každý další čtenář, bude to prostě :
„jiný dech –
jiný vítr –
jiná ňadra – „
Hezky to řekla Alix : " A snové obrazy mohou splňovat představy každého z nás, záleží, co si přejeme vidět..."