Dvojí osud
Josef Čapek
Dopisy Josefa Čapka, které v letech 1910-1918 posílal své budoucí ženě Jarmile Pospíšilové.
Přidat komentář
Zajímavá čeština a především zajímavě popsán vztah který se pomaloučku začal vyvíjet. Dnes na toto již nejsme zvyklí, ale je to velmi romantické otvírání se duší. Ke všemu je zde znázorněna výtvarná tvorba Josefa Čapka v jeho počátcích a to pro mě toto dílo povyšuje na tu nejhornější příčku zájmové literatury.
Co jsem si uvědomila po přečtění pvrních několika dopisů: jak moc se změnila naše čeština, jak bohatá je naše řeč a jak málo tohoto bohatství využíváme! Samozřejmě u Čapka to nepřekvapuje, ale obávám se, že plochost a planost vyjadřování pronikla hluboko do našeho života.
Dopisy jsou zajímavým svědectvím vztahu Čapka a Jarmily Pospíšilové, ale také vhled do vnímaní malíře - v té době zdaleka ne tak uznávaného a na počátku své umělecké dráhy.
Štítky knihy
korespondence umělcůAutorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
| 1990 | Proč nejsem komunistou |
Vícevrstevnatá publikace - rozkoš. To není jen zveřejněná korespondence dvou citlivých duchů, kteří musí spolu překonat řadu protivenství (například nevůli matky ke vztahu dcery s umělcem, který se sotva sám protlouká životem), ale hledají spolu všechno co je spojuje, ať už je to v umění, hudbě, běžných věcech života. Tato korespondence zcela odhaluje oba jako lidi z masa a kostí, zvláště Josefa, který si dokáže nejenom zasnít, ale i pořádně zanadávat - nadto nádhernou češtinou. Třeba pasáže, jak se stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (SVÚ Mánes), jak ho to odvádí od práce, co všechno musí snášet a o řadu stránek dál, jak ho z tohoto "postu" sesadili, vlastně vyšachovali. Jsou to konkrétní starosti, aby vůbec přežil, které musel řešit ten, jehož olej na stěně má nyní hodnotu desítek milionů korun....
Vícevrstevnatost zajistil opět Jiří Opelík, který dodal vrstvu dalších textů buď o Čapkovi (V. V. Štech, bratr Karel...) nebo jeho (jejich) textů - celé Zářivé hlubiny, Josefův text o Antonínu Matějškovi, o Apollinairovi, nebo některé jeho kratší prózy jako Lelio, Chlapec, Záchrana či zamyšlení nad prvním berlínským salonem, resp. nekrolog Bohumila Kubišty.
Další vrstvou jsou Čapkovy obrazy (vybral Jaroslav Slavík), dokumentární fotografie (vybral Jaroslav Dostál) a dvě skvělé studie na konci o Čapkovi jako takovém a spisovateli zvlášť (Opelík) a výtvarníkovi (Slavík). Samozřejmostí jsou pečlivě vyvedené rejstříky, a to včetně časopisů, sborníků a kulturních institucí.
Zkrátka radost, radost, radost. Čtvercový formát je důstojný, zajišťuje pěkné grafické řešení jakýchkoliv materiálů (Milan Grygar). kdo má rád Josefa Čapka, tak si tzv. pošušňá.