Ederlezi. Pesimistická komedie
Velibor Čolić
Autor se vydává po stopách věhlasné cikánské kapely, která putuje po nejrůznějších balkánských štacích. Virtuózní muzikanti, pijáci, mluvkové, nezdolní vypravěči, proutníci a nenapravitelní rváči unášejí čtenáře prostřednictvím svých košilatých vtipů a neuvěřitelných historek kořeněných aforismy čerpanými z lidových moudrostí všech kultur křížících se na Balkánském poloostrově, samozřejmě v doprovodu srdceryvných písní, od města k městu, od epochy k epoše. Procestuje tak s nimi celé dvacáté století. Pod přílivem jednou smutných, jednou úsměvných příhod, jichž jsou svědky a mnohdy i aktéry, se skrývají převážně tragické dějiny tohoto těžce zkoušeného regionu – hraní po hospodách, slavnostech a svatbách tu jde ruku v ruce s pobyty ve vyhlazovacích táborech za druhé světové války, v táborech převýchovných za éry maršála Tita a s drtivými událostmi bosenské války v devadesátých letech. Vražda vedoucí orchestru Azlana, který jako by se převtěloval z generace do generace, na počátku nového tisíciletí symbolicky ukončuje pouť kapely v táboře zvaném „Džungle“ v Calais. Stejně jako muzika slavného Orchestru Ploska je i psaní Velibora Čoliće nabité emocemi, barvitými obrazy a radostí z vyprávění... celý text
Literatura světová
Vydáno: 2019 , MalvernOriginální název:
Ederlezi. Comédie pessimiste, 2014
více info...
Přidat komentář
Kniha bohužel není tak učesaná, jak slibuje anotace. Je to jakýsi biograficko beletristický guláš o třech cikánských hudebnících jménem Azlan - třech vtěleních téhož Azlana - jeho kořenech, přátelích a muzice. Autor se zjevně chtěl držet historických faktů, ale neuměl je přetavit do beletrie tak, aby čtenáře vtáhl do děje. Též si vypůjčil spoustu citátů od Freuda, Gándího, Huga, Gorkého, Františka z Assisi ad. (k čemuž se dobrovolně přiznává v doslovu) a různě je vkládal do úst různým Cikánům. Jenže když tolik moudrosti pronášejí „pijáci, mluvkové, nezdolní vypravěči, proutníci a nenapravitelní rváči“, působí to nevěrohodně. Zkrátka a dobře, udělat z Cikánů/Balkánců v podstatě sympaťáky jako se to filmově daří Emiru Kusturicovi, se tady nepodařilo.
Pokud ovšem máte pro Cikány (zde nikoli Romové) slabost nebo se vám alespoň líbí jejich muzika, asi knize leccos odpustíte.
---
„Jsou tři důkazy pro to, že Kristus byl Cikán. Za prvé: proměnil vodu ve víno. Za druhé: nikdy doopravdy nepracoval, jenom se tak všude možné potuloval. A za třetí: když už se mu něco povedlo, tak to byl vždycky zázrak.“