Egomelt
Jan Šumbera
V blízké budoucnosti jistý vědec zkoumáním magických hub objeví látku, která u lidí způsobí stav, který někteří zjednodušeně popíšou jako nevratné rozpuštění ega. Pokud by se podobná látka použila u většího množství lidí, mohla by zcela změnit svět té doby, a to trvale. Něco takového ovšem není a nebude legální. To je jasné. A kdo by mohl být tak pošetilý a zároveň vlivný, aby za hranou zákona rozšířil neotestovanou a potencionálně nebezpečnou drogu do celého světa? Jak by to vůbec udělal? A proč vlastně? Mohlo by být rozpuštění ega pro lidstvo přínosné nebo půjde jen o další nástroj manipulace v rukách elit? Ono to celé možná bude úplně jinak. Svědčí o tom povídačky o kolektivním vědomí, holka z Čech, co má v tomto ohledu zajímavý mozek, narůstající počty sebevražd mladých lidí a v neposlední řadě podivné hučení v uších, ve kterém někteří slyší vážnou hudbu. Postupně se ukazuje, že ztráta ega není až tak ideální, zvláště pokud se děje v moderní džungli civilizace. Unese něco takového moderní člověk, který má daleko k ideálu rovnováhy? Co to vlastně je lidské vědomí a jaký je jeho skutečný potenciál? Jan Šumbera na pozadí světa psychedelické revoluce rozvíjí příběh lásky a přátelství, příběh o uzavřené mysli, která hledá moudrost těla, příběh tání obrovského ledovce egoismu, které způsobí potopu nebývalých rozměrů.... celý text
Přidat komentář
Někdo mi na skupině doporučil tuhle knihu. A tak jsem ji celkem rychle přečetl, textu je na stránkách celkem málo, tak to šlo rychle. Kniha je zajímavá už svým celkem netradičním a rychlým střídáním pohledů jednotlivých postav. Jak je vidět, je autor celkem zkušený a s jednotlivými postavami nás seznamuje pozvolna a vcelku podrobně. Hlavní hrdinkou příběhu z nedaleké budoucnosti je míšenka Číňanky a Čecha - Xiomi. Přichází do Centra výzkumu psyché v Denveru, kde jí má být podán ecybin, což je látka - entheogen - která má člověku rozpustit ego. Jenže ona neznámo proč odmítne. Je to přeci droga. A pak se rozbíhá celkem rychlý sled událostí.
Již v tomto bodě hezky vidíme, jak je hrdinka tlačena společností k tomu, aby látku užila, aby se stala "normální". Při odmítnutí ecibynu člověk třeba nemůže mít děti a mnoho dalších omezení.
Musím říct. Byl jsem překvapen. Svižným dějem se dostáváme do Aspenu a autor pomalu odkrývá komplot, který má hooodně ambiciózní cíl. Nechci spoilerovat. Text plyne rychle, myšlenek není málo, ale jsou podány velmi přirozeně a plasticky. Chvíli jsme v realitě, chvíli ve virtuální realitě … A pak se seznámíme s Huem Gosou.
Hue Gosa je jeden z nečernobílých psychopatů, kteří chtějí změnit svět za jakoukoliv cenu. Ale i on se může zamilovat. A pak na scénu vstupuje ještě detektiv Stoik, který nehodlá přijmout celé tohle šílenství. Zabíjí se při něm přeci mladí lidi!
Psychologicko-filosofický román Jana Šumbery je teda pořádná kniha. Ani ne tak rozmáchlostí děje, ani ne tak hlubokým zpytem postav. Ale spíše plasticitou myšlenky a celého světa, který autor vykresluje. Ze všeho dýchá ono "vědomí", které už není jen v lidských hlavách. Samotné tání ega autor popisuje velmi realisticky a bez nějakého patosu.
Co bych ocenil, je trošku širší kontext společenských událostí, ale to bych musel asi číst úplně jiný román. Egomelt je totiž spíše komorní příběh několika postav, vcelku zaměřený na detail, pro-ekologický ale nikoli přehnaně, atmosféra je čistá a evokuje klidné místo s vodopádem u pomerančovníkového sadu (v knize). Není to román o akci a dynamických společenských změnách, ale citlivá sonda do vědomí člověka, které je živé stejně jako všechno okolo.
Říkal jsem si, jestli to bude stát vůbec za to... Nakonec se mi to ale zalíbilo a přečetl jsem to za dva dny. Čtivé je to dost. Je to zase trošku něco jiného, než jiná klasická díla dystopie. Do dystopií bych to asi úplně nezařadil. K dokonalosti jí snad něco málo chybí (možná by se téma dalo popsat šířeji?), hodnotím Egomelt kladně, protože myšlenky, které autor předkládá, rozhodně stojí za zamyšlení. A ten konec??? Doteď nevím, jak to pobrat.
Překvapivé, úžasné a šíleně čtivé, něco mě pořád popohánělo dopředu, jen abych věděla, co bude dál.
Egomelt
Fakt jsem chtěla, aby to bylo dobré. Už jsem se pokoušela číst Hlavosvět, ale nedočetla jsem ho. Nechytl mě ani příběh ani styl. Doufala jsem, že se autor trochu vypsal, protože téma znělo opět zajímavě. Ale bohužel, zase mě to minulo.
Začnu stylistikou - opravdu je potřeba ve čtyřech větách za sebou použít to stejné podstatné jméno? Neexistuje lepší spojení než "svalnaté svaly"? A co ty dialogy? Takhle jako vážně probíhají nějaké konverzace? Nehledě na to, že některé z nich byly úplně zbytečné, protože do příběhu absolutně nic nepřidaly, nijak nezasáhly do děje.
U postav musím přiznat, že ani jednu z nich jsem nechápala. Co je vedlo k tomu, že se chovaly tak, jak se chovaly? Asi to všechny ty odbočky do minulosti měly vysvětlit, ale já to nepobrala.
Ale co je nejhorší, vůbec nevím, co tím chtěl autor říct. Naznačit průběh osobního vývoje? Popsat, co se to děje v nevědomí, zatímco na povrchu člověk ještě neví, že se něco chystá? Nebo že stačí jeden psychopat, aby zničil celej svět? Že s tím de facto nejde nic dělat? Že máme prostě čekat, až se narodíme znovu a dostaneme novou šanci? Že sebevražda je řešení?
Nevím. Určitě je dobře, že se knihy tohoto typu objevují. Že lidi přemýšlí. Ale kdybych do toho jako vydavatel měla investovat, tak v téhle podobě to nevydám.