Egopolis
Viktor Žižkov
Básník se celý rok motá ulicemi mezi opilci, bezďáky, policajty a gamblery „od Rajské zahrady po Židovskou pec“. Na podzim do ticha zašustí klíněnkou prožrané listí nebo zdáli zapípá kasa z vietnamské tržnice, zima se táhne tak dlouho, až opadají i větve, na jaře obleva uvolní nevábné puchy a dusná letní beznaděj pak definitivně potvrzuje, že nás žádné osvícení nečeká, útěk už je ale také nemožný. Žít na Žižkově – to není úděl, to je životní postoj. A Viktor Žižkov je jeho prorokem, kronikářem, kritikem i obětí.... celý text
Přidat komentář
V současné záplavě blábolu takzvané angažované poezie, jsou básně žižkovského barda Viktora Žižkova syrové, vtipné a zároveň hledí na Žižkov a jeho genia loci s potřebným nadhledem. Ironické, jízlivé hospodské postřehy ze Žižkova, se kterými nemůžu než souhlasit. Doporučuji
PS - Vtipem, rumem a zvětralým pivem nasáklé jsou také vynikající Žižkovovi texty pro kapelu Mnichovo smradiště.
Egopolis
Autora jsem neznala a byla jsem mile překvapená z jeho básnické sbírky Egopolis, ke které jsem se dostala díky edici Bouře. Kniha rozdělená do 4 částí podle ročních období je plná skepse, alkoholového opojení, beznaděje, černého humoru, ale také smíření se s realitou všedního života, kdy už člověk ani nečeká nějaký happyend. Je to taková pochmurná poklona Žižkovu.
"Teď už máme, co jsme chtěli
už jen to štěstí nám chybí ke štěstí
a v tom je celé naše neštěstí"