Elegie

12.02.2016

Kdybych měl třemi slovy říct, o čem Orten píše, řekl bych - o Bohu, lásce a životě. Nelze však tyto nesentimentální verše nazvat pouze jedním slovem či slovním spojením? Napadá mne jedině spojení intimnost duše.


Když odsouzenci na smrti odsouzení
poslední prosbu smějí vysloviti
a nežádají život, tehdy, vězte,
jen soucit brání jim a stud a bázeň,
že soudce rozpaky by mohly stihnout
z nevyplnitelnosti.
O tabák raději pak poprosí
a o večeři; o ubohou rozkoš;
o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil,
to hrdlo, které bude zardoušeno.
Chápavě, rychle napijí se vína
a naznačím že bylo velmi chutné,
neboť jsou dobří; pro svědomí kata
je pěkné přec se trochu přetvařovat.
A pokorně když nocí poslední
se k poslednímu ránu promodlili,
jdou bez nucení, mlčky na porážku,
tam na to nádvoří, kde jitřní zima
může se jejich teplou krví zahřát.
(První elegie, s. 12)

Věčný je okamžik a my jsme z okamžiků.
Věčný je Bůh a my jsme z jeho kapes
ztracené věci, navraťte se, říká,
pod stůl se shýbá, kam se zakutálel,
myslí si smutně, klíč k dívčímu srdci?
(Druhá elegie, s. 19)

Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozestlal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal?
Kdo krutou namátkou si zahrál na osud?
(Třetí elegie, s. 22)

Já na vás nemyslel, když cesty vaše šlapal
jsem za vámi, tak málo oddělený,
jako jsou milenci na jediném svém loži,
jako jsou kosti v jednom mrtvém těle,
jako jsou verše jedné vzdorné písně,
nebylo, nebylo kuliček zakoulených,
a byly-li, tu našly se zas nové,
a onen strach, co na chodbách se skrýval
za prosincových, bězměsíčních nocí,
lekal se peřin, do nichž zachumláni
pokoušeli jsme rty své modlitbami.
(Čtvrtá elegie, s. 26)

Tohoto jitra milenci se vrací
od spících dívek (věčně, věčně spících),
jsou bledí, jako by se dotýkali
měsíčních ňader, měsíčního lůna
(Pátá elegie, s. 32)


Ortenovy Elegie rozhodně nejsou sbírkou, které lze přečíst a odložit. Vezmu si je s sebou za soumraku i za rozbřesku... a vydám se hledat, kam se jen zakutálel klíč k dívčímu srdci?

10.02.2016

Čtenář se musí hodně soustředit, protože Ortenovy verše jsou hodně obrazotvorné.
Ve dvaadvaceti letech během dvou měsíců napsal 9 básní, které odrážejí tehdejší dobu. I když je z nich cítit strach, úzkost, smrt, zároveň je v nich i patrná naděje...

"Ó, víte ještě? Krásně stonává se,
daleko kdesi odpočívá škola
a tolik drahých knížek na podušce,
že do smrti je není možno přečíst,
přátelská horečka je chvíli u nás,
zaskočila si jenom na okamžik,
bije nám v srdci, rumění nám tváře
a straší matku, ale jenom málo,
jen co bys ruce k její hlavě vztáhl,
pak přijde lékař, aby podíval se,
kde asi vězí, kde se uschovala,
zda v hrdle snad, či jenom na jazyku,
usměje se a najde ji a řekne,
o jednom mrtvém že se mu dnes zdálo
a že byl živ, že nebyl, nebyl mrtev!"

13.01.2013

“Poník se usmál. Mlčel. Uměl mlčet.
Potom se zvedl, přiblížil se ke mně
a řekl zvolna: Počítám tu něco.
A nevím proč a nevím ani kterak.
Ale já musím. Slyšíš? Musíš také.
Jdi hezky domů. Uč se čarovati.” (Šestá elegie)

Ortenovy Elegie se mi líbily. Nevím přesně proč, vím ale, že hodně. Některým částem jsem jen těžko rozuměla, bezesporu nejlépe jsem na tom byla při čtení Sedmé elegie. Někdy se mi povedlo rychleji číst, než přemýšlet a tak jsem se musela vracet i o několik řádků zpět, aby mi neunikal význam. Z hlediska slohového jsou na tom básně vskutku velmi dobře. Jazyk není nikterak složitý.
Nejvíce se mi líbila výše citovaná Šestá elegie, hledání vlastního místa za pomoci smutného mluvícího poníka (stále jsem přesvědčena o tom, že je světlehnědý), ale i ostatní měly své kouzlo.
Ke sbírce se v budoucnu ráda vrátím, bude-li čas.

01.06.2012

úžasná sbírka... ač jsem tomu úplně nerozuměla