Elementární částice
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/185870/bmid_elementarni-castice.jpg
4
516
516
Francouzský bestseller z roku 1998, který vynesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v Západní Evropě, kde „pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely“. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o „totální“ román konce století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , GaramondOriginální název:
Les Particules élémentaires, 1998
více info...
Přidat komentář
Z Houellebecqových hrdinů mám vždycky smíšené pocity – někdy je mi jich líto, jindy nad nimi nevěřícně kroutím hlavou nebo je mi z nich dokonce na zvracení. To je ovšem zjevně efekt, o který tomuto autorovi jde. Ačkoli se často nemůžu ztotožnit s jeho myšlenkami a už vůbec ne s jeho pohledem na svět, je to pohled nesmírně zajímavý a podnětný. Kromě toho je Houellebecq opravdu výborný spisovatel (snad jen nebýt těch častých obscénních vsuvek – ale to by zase nebyl tak úplně on) a má na laika obdivuhodný přehled v rozličných oborech. I v téhle knize jsou hlavními hrdiny dva outsideři - v doslovném smyslu tohoto výrazu stojící mimo společnost, rozdílní v tom, že jeden z nich by se do ní – svým způsobem - rád začlenil, ale nedaří se mu to, zatímco druhý v tom nevidí žádný smysl, ačkoli by s tím asi neměl žádný větší problém, kdyby o to stál. Bruno je takový zamrzlý puberťák, otrok svých sexuálních vášní, které rozumem není schopen krotit – sice podivínská, ale vlastně ani ne tak neobvyklá a rozhodně psychologicky pochopitelná postava. Michel je přesný opak – rozumová stránka jeho osobnosti jako by vůbec nedala šanci projevit se té citové; s psychologickou věrohodností této postavy jsem ale měl problém, její citový chlad mi nedával smysl. Autistou Michel zjevně nebyl (byť by se určité náznaky této poruchy v jeho myšlení najít daly) a jen z toho, že byl vychováván babičkou namísto rodičů, tyhle důsledky také vyvodit nelze (takových lidí, a přesto normálních, na světě je). Navíc ani Houellebecq v tomto u něj nebyl důsledný – něhy byl Michel schopen, ale mít někoho rád nikoli? Každopádně ovšem ve mně kniha zanechala hluboký dojem, a i přes výše uvedené výhrady jí dávám plný počet hvězdiček.
Kvantový koncept reality mám rád, protože mu vůbec nerozumím. Houellebecqa mám rád, protože mu rozumím. Realita je zkrátka drsné místo pro elementární existenci a on to dokáže uchopit správně slovy. Zaslouží si můj obdiv. Za tehle román Michelovi tleskám. Čteno cca před 20 lety ...uff toto letí ;)
S Houellebecqem to mám jako s Palahniukem. Třebaže mě oba nejdříve nadchli a přinesli do mého nočního čtecího koutku svěží vítr, postupem času - mluvím za sebe - jsem se jen těžko mohl zbavit pocitu, že to celé není nic víc než jen stylisticky ucházející performativní negativismus. Proto se jeho knihy líbí všemožným kritikům současného směřování západní civilizace.
Myšlenky občas zajímavé, občas dokonce hluboké - bohužel ta pornografie mezi tím je dost únavná.
Na Houellebecqa si člověk asi musí zvyknout. Elementární částice byla(y) pro mě jeho čtvrtou knihou a myslím, že teprve po ní se mi začíná skládat celistvější obraz.
H. (fakt se mi to jméno nechce psát pořád celé) je skvělý pozorovatel obdařený depresivní jasnozřivostí. Ano, je často nechutný a politicky nekorektní (ponechávám stranou, že před těmi 25 lety, kdy tahle knížka vyšla, ještě tohle spojení nebylo zdaleka tak zprofanované jako dnes). Ale řekl bych, že to není samoúčelné. Vždyť jak jinak v době, kdy se každý tváří, že všechno zná a nic ho nemůže překvapit, přitáhnout pozornost k tomu, že jsme si stvořili nemocný svět, ve kterém zhusta chybí smysl, kde se spousta lidí cítí zbytečných a osamělých, pro společnost v podstatě neviditelných a ke spoustě dalších věcí, které si odmítáme připustit a nazývat pravými jmény, než tím, že budu šokovat.
Neříkám, že se vším, o čem H. píše a co vidí jako řešení, souhlasím a že se mi všechno líbilo, ale jako kniha, která člověka provokuje k myšlení a nastavuje nemilosrdné zrcadlo i jeho životu, je (jsou) Elementární částice skvělá(é). A v kontextu Možnosti ostrova a Platformy to platí ještě víc.
Trochu mi občas vadilo filozofovanie, pretože mi prišlo nevyvážené. Občas plné podnetných myšlienok, občas nadutý blábol.
Bavili ma Houellebecqueove postavy. Možno som úplne nepochopil, akému účelu slúžila repetitívnosť osudov ženských postáv, asi by som mal vyhľadať nejaký rozbor.
Trápna mi prišla len neuveriteľne okatá nekorektnosť za každú cenu. Nie, že bola ofenzívna, iba je to proste póza. Najlepšie onu účelovosť ilustruje fráza stupidná ženská odovzdanosť. To nie je urážka žien, ale urážka ženskosti. A tá, samá o sebe svedčí skrátka o tom, že je autor buď kretén, alebo pozér. Prikláňam sa k druhej z možností.
Zdejší přímočarost a odvaha si žádá plnou pozornost. Není možné se u knihy rozptylovat čímkoli "vedlejším" a nejvýhodnější je zakázat okolí jakékoli zvuky. Celou dobu si můžeme klást otázku, ke které z postav máme blíž a má-li něco vůbec smysl. A neuniká nám to náhodou úplně mimo naši kapacitu? Je dobré si občas připomenout, že čtení se neodbývá:).
"Cítil, že je od světa oddělen několika centimetry prázdna, které jako by kolem něho tvořily krunýř nebo brnění."
"Zatímco jsem zcela závislý na okolní společnosti, sám jsem pro ni prakticky zbytečný."
"To, co muži znají, je touha...v dřívějších dobách mohli časem pociťovat v rámci manželství ke své družce určitý vděk - když jim porodila děti, starala se dobře o domácnost, osvědčila se jako kuchařka a jako milenka; potom je těšilo spát s ní v jedné posteli..."
Všechno závisí na Krauseho tělíscích ...
- tak je to od stvoření,až po zánik ...
- ... pojednává tato knížka.
Jsem upřímně překvapen, že se MH v téhle psychické "pohodě" dožil tak vysokého věku. A navíc stále píše ... Elementární částice je fascinující dílo, od kterého jsem se těžce odtrhával. Směs nekorektnosti, deprese, sexu, fyziky a existencialismu nemohla zplodit zcela normální mysl. Proto vzniklo velmi zajímavé a čtivé dílo. Co mě překvapuje, že má i hlavu a patu. Doporučuji silným povahám, co nemají rádi romantické romány:)
Po přečtení Serotoninu jsem si říkala, co všichni na tom Houellebecqovi mají a chvíli mi trvalo, než jsem mu dala další šanci a pustila se do Elementárních částic. A dostala jsem odpověď. Chápu rozhořčení a znechucení některých čtenářů ani jsem nezažívala pocity, že by mi autor tzv. mluvil z duše. Ale co jiného přežije věky a dostane se do učebnic literatury za pár desítek let, když ne kniha, která je ostrou kritikou společnosti, nepříjemnou analýzou dnešních vztahů, poukazuje na fyzický i psychický rozklad a nebojí se být značně nechutná či perverzní a ještě se u ní občas zasmějete? Neříkám, že mé vždělání stačilo na pochopení všeho, co kniha obsahuje a cítím, že bych to měla vzít ještě jednou od začátku. Na co ale mé mozkové buňky stačily, bylo uvědomění, že tohle dílo převyšuje mnohou současnou literaturu, byť není třeba s autorem ve všem souhlasit. Autor, který se nebojí dnešní hyperkorektnosti (přestože Elementární částice vznikly ještě v době, kdy slovo korektnost živořilo někde na okraji) se jednou zařadí na poličku vedle Alberta Camuse a jemu podobných. Nestal se ze mě Houellebecqův fanoušek, na to s jeho názory příliš nesouhlasím, ale za přečtení Elementárních částic jsem vděčná a snad se k nim ještě někdy vrátím a pochopím zase o kousek víc.
V Platforme mi Houellebecq sedl, bavil i filosofoval zaroven. Tady me zacina jeho postoj k zivotu (nebo alespon jeho postav) iritovat. Dalsi podivny ztrokostanci ve strednim veku, kteri jsou zoufali ve vsech oblastech zivota, nachazejici utechu (pouze) ve vytahovani penisu a nevazanem sexu.
Jedná z mála knih, kterou si vnejblizsi době přečtu znova a to z důvodu, že, jsem ji četl před časem a nemuzu si vzpomenout na detaily. Stejně jako kolega J. Frei, četl jsem tuto knihu až po přečtení několika Michelovych knih. Pro mne je autor jedinečný, řekl bych hodně vzdělaný či sectely - ale umí také ze získaných poznatku udělat své vlastní nápady, ideje, fantazie, závěry... Někdy jsou samomluvy jeho hrdinů na úrovni náročných filozofických esejů, ale je to stejné jako když člověku lítají myšlenky všude možně...a Michel je dokáže zachytit.
Zatím mne žádná jeho kniha nezklamala, při vážnosti nápadů či myšlenek dokáže být i čtivý. Pro mne je to stejný objev jako Irvin Welsh a jeho Transpotting a jiné věci.
Jen tak dál, pane Houellebecqu.
K Elementárním částicím jsem se dostal až poté, co jsem přečetl většinu pozdějších Houellebecqových knih - a zpětně mi připadá, že všechno to pozdější jsou variace na tohle: jsou tam typičtí Houellebecqovi hrdinové bez trvalých vztahů, prakticky bez příbuzných, bez naděje, beze smyslu, jsou tam jejich víceméně marné pokusy o kompenzaci tím či oním... Navíc ta Houellebecqova arcipesimistická diagnóza Francie a Západu tam je i s anamnézou sahající až někam k Druhé světové válce, ne-li před ni, s náznakem, jak snadno se od zdánlivě neškodné nevázanosti postupně sklouzne až ke zrůdnostem. Četba pro silné žaludky.
Poslouchala jsem na Českém Rozhlasu v rámci Četby s hvězdičkou. Takže tento komentář nemůže být celistvý, protože je dílo osekané, aby se vešlo do stopáže... (Ale hodlám ho posléze doplnit, až si přečtu i knihu.)
Pro mě strašné utrpení, všude sex a ani postavy nebyly nijak sympatické. Dva bratři, kterým je tak nějak svět ukraden každému jiným způsobem. Do toho atmosféra bezútěšných příběhů ve kterých jsem nenacházela poučení a nijak mě neoslovily. Pak se čtenář dostane do fáze pomyslného konce snad všech postav a pak konce lidstva. V 75% jsem se nudila, byla rozčarovaná, znechucená nebo jsem z toho měla špatnou náladu. A proč hodnotím 3 hvězdami? Protože mi to konec vynahradil! Což jsem nečekala. Není kdo ví jak překvapivý ani velkolepý, ale já jsem konečně měla trochu pocit, že chápu, proč ty bláboly před tím M. H. psal. Asi bych chtěla více dopodrobna konec a počáteční "vatu" trochu zredukovat, ale dostala jsem nakonec, co jsem chtěla a to přemýšlení, přemýšlení a přemýšlení.
Ale jedno si nemyslím, nemyslím si, že by se lidstvo zachovalo tímto způsobem a ještě se na tom poklidně shodlo. To opravdu ne. Zase tolik depresivní lidstvo není a už vůbec by se nedokázalo na ničem shodnout, zvlášť na něčem tak fatálním.
Těším se na knihu, myslím, že začátek (3/4 knihy) pro mě bude stravitelnější, když už vím, do čeho jdu.
Budoucím čtenářům: Při čtení knihy myslete na to, že už má víc než pár let od prvního vydání, nečtěte ji smutní nebo v horším rozpoložení a také vás možná zklame, protože jak nad tím tak přemýšlím, zas tak dobrá není...a pokud vše dodržíte, věřím, že vás může překvapit a dokonce zasáhnout.
Já osobně stále váhám nad tím, jestli mě uspokojila. Když si vzpomenu, jak moc jsem trpěla při jejím čtení....
Podle M. H. se máme na co "těšit"... rok 2029 je za dveřmi... :-) A s ním i metamorfóza? Filozofická? Genetická? Kniha v mnoha ohledech dost drsná, ale závěrem tohoto neméně drsného roku mi dost sedla.
Když ze života odstraníme veškerou radost, zbude z života vůbec něco?
Elementární částice se se mnou jako s čtenářem nepotkaly. Skoro vůbec. Není to zřejmě tím, že by byly tak bezútěšné: knihy Elfriede Jelinek mám rád a romány Radky Denemarkové mám dokonce velice rád - a ty jsou pokud jde o absenci optimismu v pohledu na lidské plahočení dost podobné. Ale Elementární částice mě po většinu času jen unavovaly. Nejen přemírou sexuality, která je zde povýšena na středobod všeho. Nejen absencí lidskosti (což je něco značně odlišného od lidskosti poraněné nebo deformované v jiných příbězích o duševně strádajících osobách) jako hybatele v životech bratří.
Tím nechci říct, že jsem nenacházel pozitiva. Řadu věcí, na které Houellebecq upozorňuje, také vidím jako problémové aspekty naší doby, řada myšlenek a postřehů byla trefná a zasáhla i moje citlivá místa – občas mi i román ukázal, že citlivá místa mám i tam, kde jsem myslel, že je nemám. Přemýšlet bylo o čem, určitě. Ale, bohužel, se v tom románovém postmoderním mišmaši jednalo pouze o ojedinělé záblesky.
Můj problém s Houellebecqem byl nejspíš v tom, že jsem mu jeho román neuvěřil jako jeho vnitřní výpověď o jeho pocitech ze světa a jeho obavách o svět. Naopak se mi zdálo, že z příběhu dost zřetelně trčí touha šokovat a zaujmout, být odlišný a zapamatovatelný a stát se literární událostí. Ale nevím, nechci autorovi křivdit, možná není problém na jeho straně, možná je zkrátka jen moje současné pokojně radostné životní naladění příliš vzdálené téhle Houellebecqově totální skepsi – a stejně jako sytý nevěří hladovému, tak možná šťastný nevěří zoufalému. :-))
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Zakladateľské dielo Houellebecqovho "depresionizmu", ktorým sa už na samom začiatku prejavil ako skoro až diagnostický sociológ vývoja či úpadku západnej spoločnosti v 2. polovici 20. storočia. S až brutálnou otvorenosťou nemilosrdne odhaľuje jej symptómy a pravdy o teraz už aj našej realite, hlavne teda vo svete mužov v strednom veku a pritom s odtažitosťou vedca, ktorý skúma akýsi zaujímavý druh hmyzu zvaného ľudstvo, vedca, ktorý je aj jedným z jeho hrdinov. V ELEMENTÁRNYCH ČASTICIACH pritom ešte svoj pohľad, názor či komentár rozdeľuje medzi dvoch nevlastných bratov, z ktorých jeden je intelektuálne odtažitý, druhý depresívne angažovaný, pre jedného je sex všetkým a pre druhého ničím, ale pritom obaja sú osamelí a nejakým spôsobom túžiaci po láske. A čitateľ len premýšľa - s ďalšími a ďalšími autorovými knihami viac a viac - je toto Houellebecq ? Píše o sebe ? To je jedna zo základných otázok, ktorými provokuje čitateľov už štvrť storočia.
Isté je, že tento autor píše veľmi moderným jazykom, v podstate ľudovo, ale pritom aj intelektuálsky – a vytvára tak provokatívnu a strašne príťažlivú zmes, do ktorej schválne primiešava ešte extrémy, pričom sex a násilie, tie problematické modly súčasného sveta a jeho kultúry, využíva ako atrakcie a preháňa ich tak brutálne, ako si väčšina ľudí nevie predstaviť ani vo sne.
Ku kontroverznosti svojho diela prispieva ďalej hyperbolizáciou negatívnych aspektov existencie dnešného človeka. Rozpad zmyslu či stratu čohokoľvek pozitívneho v existencií súčasného príslušníka západnej civilizácie nafukuje až apokalypticky. Toľko nešťastia, tragédie a depresie, koľko nadeľuje svojim hrdinom, je skoro až neznesiteľné poňať a môže to na citlivejšie povahy pôsobiť odpudivo, ale aj samoúčelne, lacno.
V ELEMENTÁRNYCH ČASTICIACH ešte popri tom môžeme celkom jasne vysledovať aj čo si myslí o príčinách tohto stavu – jedná sa o následky sexuálnej revolúcie po polovici 20. storočia a rozpad tradičných hodnôt. Psychika oboch bratov, ktorí tu vystupujú, je brutálne poznačená voľnomyšlienkárskym prístupom svojich rodičov... A to celé má ešte zaobalené do utopického rámca, ktorým akoby nadväzuje na klasické diela, hlavne Aldousa Huxleyho, ktorý mu je vedeckým poňatím zo všetkých klasík tohto žánru najbližšie.
Dohromady je to rozhodne dosť na založenie moderného literárneho kultu, získanie oddaných obdivovateľov aj zarytých odporcov.