Elixír života
Zdenka Psůtková
Dramatický obraz lidského úsilí při objevu inzulínu. Hrdina knihy, doktor Banting, válečný chirurg a málo úspěšný praktický lékař bez hlubšího odborného vzdělání, se po hlavě vrhá do zápasu o lék proti cukrovce.
Přidat komentář
Kniha je velmi dobře napsaná podle skutečné události. Děj mě vtáhnul tak moc, že jsem musela číst stále dál a dál a nemohla jsem knihu odložit. Kniha informuje jak byl objeven inzulín a následné léčbě pacientů s onemocněním Diabetes mellitus. Což mělo zásadní význam v lékařství. Současně je v knize popsáno, že ne vždy objevy a pokusy ve vědě jsou jednoduché a podporované ostatními lidmi. Myslím si, že tuto knihu by se měl přečíst pro informaci každý (zvláště v dnešní době, kdy je stále více lidí s touto diagnózou). Tuto knihu bych zařadila i do povinné literatury na školách.
Opravdu brilantně napsaná kniha založená na skutečném příběhu objevitelů inzulínu. Mohlo by se zdát, že kniha z vědeckého prostředí bude suchopárná, ale opak je pravdou! Je plná emocí, ať už obrovské touhy hlavní postavy, dr. Frederika Bantinga, pomoci pacientům nemocným cukrovkou, kteří dosud na tuto nemoc umírali či láskyplného vztahu badatelů k pokusným psům, které bohužel ve jménu hledání léku na smrtelnou nemoc museli obětovat (tato oběť ovšem přinesla záchranu nejen mnoha milionům lidí, ale v poslední době i psů, mezi nimiž se tato civilizační choroba také lavinovitě šíří). Kniha ukazuje i jeden z obrovských problémů vědy, jež přetrvává dodnes - autoři geniálních myšlenek musí bojovat s omezeností a hloupostí okolí (včetně svých nadřízených), ale pokud i navzdory tomu uspějí, najednou se na jejich úspěchu chce obohatit kde kdo. Nejinak i šéf laboratoře, v níž dr. Banting s asistentem medikem Herbertem Bestem na vývoji inzulínu pracovali. Věhlasný pan profesor sice zapůjčil laboratoř, ale po celou dobu pokusů se válel na dovolené u skotských jezer a i po návratu kladl badatelům do cesty další překážky. Ovšem při udělování Nobelovy ceny za objev inzulínu se na něj, na rozdíl od Herberta Besta, nezapomnělo. Určitě doporučuji k přečtení každému, kdo se zajímá o medicínu a vědu vůbec.
Štítky knihy
rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1999 |  Doktor inzulín |
| 1985 | Prázdniny s Bárou |
| 1997 |  Bára |
| 1988 | Růže z Bertramky |
| 1992 |  I nám vládli nemocní? |
Chápu - je to fikce, beletrie, ale protože používá jména reálných osob v příběhu "podle skutečných událostí", velmi by mne zajímalo, odkud autorka čerpala ty "předpokládané" dialogy protagonistů, při nichž se profesor Macleod jevil jako naprostý hlupák, omezenec a v podstatě zločinec - lhář a zloděj cizích myšlenek. Je to nějak historicky (korespondencí, soudními protokoly a apod.) podloženo? Anebo se opravdu výbor pro udělování Nobelových cen zbláznil a vyznamenal člověka, který se nejen že o zrod inzulinu nezasloužil, ale ještě mu i dlouho aktivně bránil? A to si toho boje nikdo se současníků nevšiml?
Celý příběh vynálezu inzulinu je v tomto podání pro mne nečitelný a nevěrohodný. Ale jinak i zde platí to, co se lze dočíst v podobných knihách o Curieových, Pasteurovi, Behringovi - že jejich převratné výzkumy byly ve své době v lepším případě ignorovány, obyčajně však bojkotovány, odmítány, a prosadily se až po urputném boji s nepřízní okolí. Lidstvo se z těchto tragických omylů vývoje vědy natolik poučilo, že teď - pro jistotu - jsou velkoryse podporovány různá obskurní témata bádání, jen aby nedošlo k tak tragickým omylům, jakým bylo před sto lety zlovolné a násilné "vybržďování" objevu životně důležitého léku, popsané v této knize.