Jeho Excellence Eugen Rougon
Émile Zola
Román „Jeho Excelence Evžen Rougon“ mistrně vystihuje prodejnost politického života druhého cístařství. Předlohou politika byl samozřejmě E. Rouher – a na příběhu jeho stálého boje o moc a císařskou přízeň, boje vedeného všemi prostředky, ukázal Zola barvitý obraz pařížské společnosti té doby. Autor vychází ze skutečných událostí, které jen mírně stylizuje.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1926 , Josef R. VilímekOriginální název:
Son Excellence Eugène Rougon, 1876
více info...
Přidat komentář
Asi bych nikdy neřekl, že mě bude bavit román z prostředí politických kruhů Francie 19. stol., to by ho ovšem nesměl napsat Zola, díky jeho mistrovskému vypravěčství mě vtáhl do děje a zase mě jednou přesvědčil o nadčasovosti jeho práce a že doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Eugen Rougon je obklopen ziskuchtivými "přátely" a stává se tak trochu jejich loutkou, což ho stojí místo na výsluní a za vším můžete hledat ženu. Zola pěkně vykresluje povrchnost a ovladatelnost politiků a mocnářů. Rčení "jednou si nahoře, jednou si dole" je pro tento román jak ušité.
Po jistém zklamání, které jsem prožil u Zabijáka, jsem se rozhodl, že dám Zolovi druhou šanci. A tak jsem sáhl po knize, jejíž téma je mému srdci bližší, nežli námět Zabijáka.
Očekával jsem knihu ve stylu seriálu „House of Cards“ a myslel jsem, že Eugene Reugon bude takový francouzský Francis Underwood, či Urquhart (dle výběru). A měl jsem pravdu. Trošičku. Nakonec jsem asi maličko zklamán, ale špatné to rozhodně nebylo.
Je to kniha o moci. Ale na rozdíl od HoC nedrží hlavní postava moc, ale je mocí ovládána. V době francouzského císařství bylo pravda asi těžší nakumulovat moc pouze sobě k vůli. Vlastně toho byl schopen jenom císař, to jsem věděl, ale stejně jsem byl zklamán. Proč? Protože jak Reugon, tak druhý hlavní charakter, který se snažil nakumulovat moc – Clorinda, byli idioti. Přesně ten druh idiotů, kterým by se nikdy moc neměla dostat do rukou. Protože pro ovládání moci musí mít člověk také mozek. Ano, oba byli v něčem dobří. Reugon v prezentaci své síly – sice hrubé, ale stejně a Clorinda v intrikách a podvodech. To z nich ale nedělá dobré mocnáře. A tak vlastně jediná opravdu mocná postava na scéně, byl císař Napoleon III., který jako Damoklův meč visel nad jejich hlavami.
A i díky tomu se ze čtení vlastně stala taková horská dráha, na které se moc zvedala jenom proto, aby zase upadla a zase vstoupla a zase poklesla.
Za Reugonovu neschopnost do značné míry mohli jeho přátelé. To je veliké poselství této knihy. Když necháte hromadu parazitů, aby vás vysávali a hráli si na vaše přátele, zákonitě padnete. Jedna nechutná postavička vedle druhé, nikdo není lepší, než kdokoliv jiný. Nu a celou knihu tak vlastně doufáte, že všichni skončí na popravišti. A ne. Konec je pouze pokračováním horské dráhy. Nic nekončí, nic nezačíná, jedeme další kolo.
Knihu jsem si v zásadě užil. Některé pasáže pro mne byly až moc popisné. Na druhou stranu jsem si strašlivě užíval všechny politické debaty – kterých bylo ve skutečnosti poskromnu – a reálie, které se střetávaly s mou znalostí období Druhého císařství. Obecně si u mě pan Zola poněkud zlepšil statut.
Touhu po moci, otázku jejího zneužívání, pokrytectví, intriky i pomstychtivost, to vše dokázal pan Zola podle mého názoru velmi poutavě zapracovat do příběhu politika bažícího ovládat ostatní. Jen jsem se občas trochu ztrácela v množství postav, i když většina z nich byla úžasně vykreslená. Třeba z Rougona a Clorindy mi bylo občas až zle. Ať už to autor zamýšlel, nebo ne, z knihy pro mě vyplynulo několik poučení. Například, že je důležité umět si vybrat přátele, kteří se nezačnou chovat jako pijavice a kteří vám potom, co jim podáte prst, nesežerou celou ruku. A že se nemá podceňovat ani zdánlivě naivní a přiblblá výstřední slečinka, protože možná zas až tak hloupá není.
Štítky knihy
19. století Francie politika Paříž naturalismus Napoleon III, francouzský císař, 1808-1873Autorovy další knížky
2009 | Zabiják |
1965 | Nana |
2004 | Člověk bestie |
1923 | Břicho Paříže |
1969 | U štěstí dam |
Další z knih Emila Zoly ze série Rougon Macquartů, ve které se o rodinné dědičnosti nic moc nedozvíte. Na Plassans, původní bydliště celé rodiny, je sice vzpomínáno, ale žádný z dalších členů rodiny se v knize neobjeví. Zasazení příběhu do rodinného kontextu je tak minimální.
Na druhou stranu je však příběh zajímavý s přesahem i do současné doby. Vůle k moci, potřeba vládnout a ovládat nechybí mnoha lidem dodnes. Stejně tak nevděk, pohrdání, podceňování a v neposlední řadě sladká chuť pomsty. A platnost přísloví "kdo čím zachází, tím také schází" Zola ukazuje velmi přesně. Za sebe jsme byla až překvapena, jak rychle se mi kniha četla, vzhledem k tomu, že politická témata mi spíše vzdálená.