Zabiják
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245121/bmid_zabijak-245121.jpg
4
2074
2074
Román Zabiják se odehrává v temných krčmách Paříže druhé poloviny devatenáctého století. Čtenář v něm sleduje osudy mladé Gervaisy Macquartové, která se provdá za pařížského pokrývače Coupeaua. Rodinné štěstí netrvá příliš dlouho. Manžel se při práci zraní a během rekonvalescence ho posedne démon alkoholu, který po čase ovládne i Gervaisu. V době vydání bylo dílo většinou francouzské veřejnosti odmítnuto. Ta se cítila pobouřena autorovým drsným realismem a popisem chudoby, která přece do jejich salónů nepatřila. Čas dal za pravdu Zolovi. Román Zabiják je dnes považován za jedno z jeho nejlepších děl.... celý text
Přidat komentář
Opravdu čtivá klasika. Pokud váháte, zda se do její četby pouštět, tak jako jsem váhala já, vřele doporučuji. Hlavní hrdinka mi až nečekaně přilnula k srdci...
Se čtením Zabijáka neváhejte. Ne proto, že je v seznamu doporučené četby. Ani ne proto, že z příběhu plyne důležité poučení (vážně někdo čte knihy kvůli tomu?). Už vůbec ne proto, abyste mohli v komentářích polemizovat se Zolovým pojetím determinismu.
Čtěte Zabijáka proto, že příliš lepších děl, v nichž se dostanete pod kůži jednotlivým postavám, s nimiž budete prožívat každou emoci a každý životní okamžik jejich strastiplné cesty, zkrátka není. Zola své postavy nešetří a díky tomu má kniha spád. Málokdy vás nechá vydechnout. Na jejím konci budete znechucení a zklamaní a nešťastní, ale čtenářsky povznesení.
Opravdu silná kniha, syrová a drsná. Nejsou zde hrdinové, jen lidé - běžné "figurky", z kterých se skládá svět kolem nás, se všemi slabostmi, radostmi, pýchou, sílou i slabostí. Zolovy popisy života v Paříži v polovině 19.století jsou tak živé, že si je čtenář může rovnou představovat. Může se na nad nimi ušklíbat, pohrdat jimi i jim fandit - nicméně v duchu se ptá, zda by se on uměl chovat v jejich podmínkách lépe...
Drsný realismus spatřující úděl žen v rukou mužů(!). Tato kniha zcela reálně popisuje život francouzské společnosti druhé poloviny 19. století. A otevřela mi oči. To ne muži byli silní a bez záměru se vždy zastávající ženy. Jejich síla byla povrchní, hraná a záměrná. Kvůli čemu? Kvůli svému pohodlí, blahobytu, rozmarům. Pokud byla žena svobodná, byla samostatná, vydělávala si na své živobytí a měla v životě vystaráno. Jakmile se vdala, svobodné a tudíž ty šťastné vody se nad ní uzavřely a musela se starat nejen o děti, ale i o manžela, který, jak se později a vždy ukázalo byl alkoholik, děvkař (pardon), kamarádíček pro všechny a pro všechno, hlupák a hlavně násilník a tyran. Peníze se rozkutálely, hospodářství tolik vydržované ženou začalo chátrat a rozpadat se. Žena vlivem muže se tak ocitala na hranici bídy a poté se z ní stala žebračka. Muž bezostyšně využíval komfortu, který mu žena poskytovala a dokonce ji i veřejně hanil a pošlapával. Ona vlastně vždy byla základem jeho blahobytu a on naopak tím, kdo ji táhl dolů - do bídy, nuzoty, k prostituci, na dno svých sil a sebeúcty. Velice smutná kniha, snad příliš realistická až pesimistická. V ledasčem otevře oči.
Fantastická kniha, není co dodat. Zola ovládal opravdový vypravěčský um a čtení jeho realistických popisů vytváří v mysli člověka živé obrazy jednotlivých situací příběhu. Mnohá témata v literatuře 19. století jsou i v současnosti stále aktuální.
Tragédia jednej naivnej pracovitej dobráčky, ktorú až na samé dno stiahnu jej dvaja chlapi. Ten prvý - otec jej dvoch starších synov je bezcharakterný podvodník, parazit a lenivec. Ten druhý oficiálny manžel a otec jej dcéry Nany je zo začiatku rovnako ako hlavná hrdinka jeden fajn pracovitý chlap, ktorý si ju zoberie po tom ako ju ten prvý zo dňa na deň opustí aj s dvomi malými deťmi. Po vážnom pracovnom úraze sa však postupne mení v nepoužiteľného lenivého ožrana, ktorý žije zo dňa na deň z peňazí a práce svojej ženy a postupne jej ničí život.
Pri čítaní sa stávame svedkami pomalého rozkladu jednej usporiadanej rodiny a človek nad tým len krúti hlavou ako to mohlo zájsť až tak ďaleko? Ako sa môže dať dospelá žena využívať nie len lenivým manželom, ale neskôr znova aj bývalým frajerom, ktorý sa na ňu v minulosti vykašľal a neskôr začal na nej znova bez kúska hamby parazitovať! Toto ma pri čítaní zarážalo najviac. Ako zo sebou nechala hlavná hrdinka manipulovať dvoma darmožráčmi, ktorí ju finančne a psychicky rozložili na márne kúsky a ani v najmenšom sa to nepokúsila zmeniť.
Na čo chcel Zola týmto románom poukázať? Samozrejme ako píšu všetci hlavne na problém alkoholizmu, ktorý je tým pomyselným zabijákom. Okrem toho chcel však možno varovať aj mnohé ženy, aby si dobre rozmysleli koho si pustia do života a čo mu dovolia. Aby sa nečinne nepoddávali osudu. Myslím, že je toto varovanie stále veľmi aktuálne lebo aj dnes sa nájdu podobné naivky bez štipky sebaúcty schopné obetovať svoje šťastie pre muža, ktorý si to vôbec nezaslúži.
Každopádne radšej zostať do smrti bez chlapa ako mať na krku podobného parazita.
Těžké, opravdu těžké hodnotit tuto knihu. Mám na ní totiž dvojí pohled. Jeden osobní – méně pozitivní, druhý objektivní – o něco pozitivnější, ale… no to si řekneme. Upozorňuji, že v komentáři lze najít vyzrazení děje.
Začnu osobním. Na knihu jsem se velice těšil, nevěda vlastně vůbec o co se bude jednat. A tak jsem jí v dubnu začal číst. A dnes, 17. srpna, jsem ji dočetl. Je to dlouho, že? Prostě jsem nebyl schopen se do knihy začíst. Nešlo to. Prvních sto šedesát stran jsem četl tři a půl měsíce. Asi na dvousté straně došlo ke změně, konečně jsem si na styl knihy zvykl a dočtení už trvalo jenom nějakých pět, šest dní. Ale ani tak jsem se u knihy nikterak nebavil a utíkala mi hrozně pomalu. Důvod? Netuším.
Jazyk, který Zola používá je přirozený, nešroubovaný, elegantní, ale dokáže být i surový, když se to hodí. Prostě krása. Dlouhé popisy v knize jsou, to je pravda. Konec konců v knize se jakoby nic neděje, ale stejně vás svými dlouhými popisy, které vždy poukazují na jeden aspekt životů hlavních postav – to je možná můj problém, jak moc zjednodušuje – provede přes patnáct, či kolik let jejich životů.
Zola byl zjevně veliký determinista. I když jsem nevěděl, o čem kniha bude, už na té sto padesáté stránce byl úpadek a zkáza věcí zcela předvídatelnou a jasnou jako lesní studánka. Jedna událost je jasnou příčinou následku, který strhne lavinu. Ale na co Zola vlastně poukazuje? Nejsem si jist, jestli jeho cílem bylo pospání škodlivosti alkoholu, nebo drog obecně. Chápat to lze oběma směry. Já osobně mám s touto myšlenkou jistý problém. Sám vášnivý vinař jsem si moc dobře vědom toho, jak moc škodlivý může alkohol být a kolik životů zničil. Ale nelze tvrdit, že jen protože někdo pije alkohol, bude zničen. Když si do ruky vezmete pistoli, znamená to, že někoho musíte zastřelit? Ne. A když už to uděláte, můžeme z toho vinit pistoli? Také ne. Můžete za to vy. Absolutní většina problémů, které člověka v životě zastihnou má na svědomí on, nebo jiný člověk. Nemůžeme vše svádět na věc, která má nějaké vlastnosti. My se sami rozhodujeme tyto vlastnosti využít. Pna Zola si toto zjevně alespoň z části uvědomoval, ostatně bylo by divné, kdyby ne. Ale mnoho lidí zde v komentářích si to zjevně neuvědomuje a to až moc smrdí alibismem.
Jak jsem již zmínil, pan Zola byl veliký determinista. Za to jsem rád. Hlavní hrdinka mnohokrát žehrá na to, že nemá žádné štěstí. Ale aby šla svému štěstí vstříc, to ji nenapadne. K závěru knihy se kouká z okna, na něco vzpomíná a říká si „Já jsem si přála,…“ A opět, přání si bylo vše, co pro to udělala. Všechny postavy, ač o tom neměly zdání, věřily ve filosofii fatalismu. To je v tomto případě činilo neuvěřitelně slabé. Stejně slabí a nečinní, ba dokonce horší byly všichni z její rodiny. A tak závěrem mohu říci jenom toto: Všechna bolest, všechno strádání, i utrpení, to všechno si každá postava knihy zasloužila. A to ať už tím, či oním způsobem.
Dávám knize tři hvězdy. Zaslouží si více? Asi ano, ale já to v tomto případě cítím takto. Prostě jsem si to neužil, nezačetl jsem se, nehodnotím příliš dobře.
Úžasná kniha popisující život nižší vrstvy v Paříži za průmyslové revoluce. Alkohol, který hraje roli zabijáka, zničí s pomocí ostatních postupně vše co hlavní hrdinka Gervaise pracně vybudovala. Velmi pravdivý příběh, který lze aplikovat i na dnešní dobu.
Neskutečně realisticky popisuje život chudých lidí. Při čtení některých pasáží mě mrazilo.
dobrá knížka, i když optikou moderní doby (a v návaznosti na všechnu naturalistickou tvorbu, co jsem už četla) to zas tak šokantní neni. ono možná ani nemá bejt, jen ve škole nás učili, že to tak je:). já v tom vidim zejména zajímavej pohled do chudinský starý paříže, kde práva žen ještě nemají moc silný postavení, kde jsou všichni hlasitý a moc drbou ostatní:) ten vývoj postavy je tam dobře zachycenej, od začátku až do konce, i to absolutní odosobnění, co chlast s lidma po dlouhý době udělá...
Konečně jsem se dostala k Zolově Zabijákovi. Kniha řeší stále aktuální problémy požitkářství, nejen alkohol ale i jídlo nebo lenivost. I dnes se ženeme za nesmyslnými materiálními věcmi a mnohdy se neohlížíme za roh. Hlavně se najíst, vyspat a opít. O nic jiného nejde. Zabiják ukazuje úpadek lidí, kteří začínají s ideály, od kterých postupně upouštějí právě na tyto tři činnosti. Občas mi některé scény přišly až moc rozvláčné, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem slyšela od jiných lidí. Myslím, že se jedná o knihu, kterou by si pro výstrahu měl přečíst každý.
Potom co jsem ji měla na gymplu v povinné četbě a přečetla jenom kousek, protože byť, tematicky zajímavá, dlouhé popisy mne odradily. Po skoro deseti letech jsem ji dala druhou šanci a četla se mi úplně jinak. Příběh byl opravdu zajímavý, ačkoliv velmi smutný a četla se mi moc dobře ☺️
Zajimavy pribeh,ktery me zaroven hrozne rozciloval. Moje prvni cetba ze svetove literatury. Asi zkusim i dalsi velke spisovatele z ruznych obdobi a jejich veledila. Ale cetla jsem to dlouho. Asi spis kvuli tomu jak kniha vypada...nemam rada radek na radku a dlouhe kapitoly.
Na této knize mne zaujalo Zolovo zeměření na biologii postav namísto psychologie. Protagonisty knihy nevedou k činům jejich duševní potřeby, potřeby lásky, sounáležitosti, porozumění. Namísto toho se život postav točí okolo biologických, tělesných potřeb - kde se opít, kde se najíst, s kým se vyspat. Nakonec se zde ani žádné hlubší rozbory duševních stavů nevyskytují, vše je tělesné. Co si přeje Gervaisa, hlavní postava? Nemít hlad, mít kde spát, nebýt bita. Protože na rozjímání o hlubších věcech zkrátka není v zaplivaných uličkách paříže místo.
Zolův naturalismus se zde mísí s popisem toho nejhoršího a nejvulgárnějšího z francouzské společnosti 19. století a výsledek je mnohdy mrazivý. A srdceryvný. Zola dokázal docílit toho, abychom v postavy věřily, abychom je upřímně milovaly, nenáviděli, oplakávaly.
K naturalismu, a vůbec k tehdejšímu pozitivismu mám výhrady (sám se považujo za existencialistu) a část toho, co jsem zmínil výše, je právě to, co naturalistům vytýkám. Konkrétně fatalismus a víra v předurčenost, kterou si Zola ospravedlnil pseudovědeckou teorií dědičnosti. I přes tyto výhrady však Zolovy romány zůstávají klíčovou kapitolou v dějinách románu a Zabiják je v tomto směru fascinující.
Po dlouhý době jsem šáhla po Zolovi a klobouk dolů. Napsat knížku, kde mi není ani jedna osoba sympatická umí jen on.
Wow...toto dílo bylo velmi strhující a chvílemi jsem se dokázala jen stěží odlepit od knihy a jít spát. Silný příběh Gervaisy mne velmi uchvátil, a i když jsem celou knihu čekala na předpokládaný konec, stejně jsem doufala, že se vše obrátí a kniha dopadne jinak. Pan autor mistrně zvládl udržet mě v napětí a nechal mě hltat řádky s touhou zjistit, jak to všechno vlastně skončí. Takovéto knihy mám nejraději a obdivuji jejich spisovatele, jelikož je to úkol velmi nelehký, aby čtenář v polovině, ne li i dříve, neodložil jeho knihu s odporem nebo nezájmem. Mám velkou touhu přečíst si i "pokračování" Zabijáka, Nanu, aby byl můj obrázek o ní samotné kompletnější. Je mi ale záhadou, jak to, že je zrovna Zabiják Zolovým snad nejslavnějším dílem, i když jde až o sedmý díl této ságy. Avšak nelze společnosti upřít, že se jedná o knihu velmi poutavou a strhující. Děj samotný byl zajímavý, občas se sice objevily delší popisné pasáže, ale to, alespoň v mém případě, neubíralo kvalitě a poutavosti příběhu. Jazyk byl srozumitelný, dobře čitelný a občasné vysvětlivky spíše ozvláštňovaly text, než aby unavovaly čtenáře. I když jsem knihu četla déle, než by tomu bylo jindy, myslím si, že to stálo za to. Naturalismus mne velmi zaujal. V každém případě doporučuji dalším čtenářům.
Zabiják je tak do očí bijící ztělesnění naturalismu, že po přečtení máte jeho znaky jako na dlani. Pokud tohle přijmete, víte od začátku, že Gervaisa (ani nikdo jiný) neměl šanci. Tolik bychom jí to přáli. Po Lantierově odchodu to uchopila za správný konec: vzala si hodného, zodpovědného muže, abstinenta, sama byla ve své práci a následném podnikání šikovná, prostě všechno vypadalo nadějně. Ve 22 letech - s osmiletým! a čtyřletým synem - v sobě málem zlomila onu určenost, danou dědičností a prostředím, ze kterého pocházela (determinace těmito dvěma faktory = hlavní znak naturalismu). O Coupeauovi to platilo stejně. Jeho úraz byl možná tím impulsem, který to zvrhl špatným směrem, ale pravděpodobně by se to stalo i tak, protože (podle naturalismu) geny a vliv prostředí zkrátka nepřebiješ. Podrobné, drásavé popisy (asi nejhorší z rodiny s otcem opilcem a násilníkem, který umlátil nejdřív ženu a pak dceru) k naturalismu patří též a dokreslují jeho vyznění perfektně.
Po přečtení komentářů od maturantů si říkám: je vlastně dobře, že naturalismus s jeho myšlenkou nezvratnosti nepřijímají a cítí sílu a vůli něco se svými životy dělat. Jestli je to tak, ať jim to vydrží! (Bez ironie, jen s úsměvem).
Štítky knihy
19. století Francie Paříž naturalismus alkoholismus světová literatura
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Přestože je kniha trochu zdlouhavá anektre popisy jsou zcela zbytečné, celkový dojem stojí za to. Kniha mě moc zaujala.