Zabiják
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44734/zabijak-44734.jpg
4
2072
2072
Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.“ Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze. Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé. Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá. Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Československý spisovatelOriginální název:
L'Asommoir, 1876
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četl jako součást doporučené četby k maturitě. Silný příběh, výborně napsaný. Kdepak přečtení nelituju ani dnes.
Kniha na mě velice zapůsobila a je vynikající (četl jsem překlad z r. 1958). Popisuje život mladé rodiny z chudého pařížského předměstí. Gervaisa a Coupeau začínají svůj život jako pracovití a optimističtí lidé, mají ale již své odžito a vědí, že svět není ideální. Přesto svůj život začínají v chudinské čtvrti plné alkoholiků, závistivých jedinců, a bez skutečného zázemí. Děj románu popisuje, jak málo (zde pracovní úraz) může v takovém prostředí odstartovat sestupnou spirálu úpadku, bídy a zmaru. Hlavní roli hraje děsivý vliv alkoholu a špatné společnosti. Zola nepopisuje silné, "nadživotní" hrdiny, ale běžné představitele nižší třídy, které nemají vůli dlouhodobě vzdorovat vlivu zlomyslného okolí (Lorrieuxovi), postavit se sociálním predátorům (Lantier), nebo svépomocně překonat závislost (na alkoholu) – chybí jim dokonce i odstup a schopnost uvědomit si, co vše jim hrozí.
Styl psaní se v průběhu děje nemění (snad ze začátku, během popisu svatby je trochu rozvleklejší), ale atmosféra záhuby, která se nad hlavními hrdiny vznáší, čím dál, tím víc houstne a celý dojem umocňuje čtenářova předtucha, že tento příběh šťastný konec mít nebude. Naturalistické portréty opilců a epizod z jejich života jsou hodnověrné. Autor tyto epizody střídá se stručným popisem průběhu jednotlivých etap pijáckého života, aby měl děj spád, i když se celý román odehrává v průběhu zhruba patnácti let.
Nejsilnějším mementem je, že průběh Coupeaovy životní dráhy lze sledovat i bezmála o 150 let později na současných lidech, a to činí ze Zabijáka relevantní dílo i pro dnešek.
Čistý naturalismus, Zola v nejlepší formě. Přímý pohled bez příkras. Alkohol je zlo.
A to jsem povinnou četbu ve škole nesnášel, zejména na střední byl pěkně pitomý výběr knih. A tahle je jedna z mála, která mě neskutečně zaujala, a to od první do poslední stránky. Líbil se mi děj, postavy, zvraty a celkově střídání chudého a bohatého období hlavní ženské postavy knihy. Než jsem se do čtení pustil, říkal jsem si proč se to nazývá ZABIJÁK - jedním slovem to je zde celým rozsahem děje pěkně vystiženo. Co víc k tomu dodávat? Dá se to číst víckrát a stále je to solidní záležitost. 95%
O knize ZABIJÁK jsem už uvažoval dlouhou dobu, že si ji přečtu, a konečně jsem se dostal k této knize. Je to první kniha, kterou jsem přečetl od Zoly. Během četby jsem si říkal, jak knihu ohodnotím. Viděl jsem to na 4*, ale s blížícím se závěrem jsem se rozhodl, že udělím této knize 5*.
Hlavní postavou je Gervaise, která přijíždí do Paříže, bere sebou 2 děti a svého přítele Lantiera. Ten ji opouští a po čase Gervaise naváže nový vztah s klempířským dělníkem Coupeauem, s nímž má dceru Nanu. V jejím životě se objevuje ještě jeden muž, který vykonává práci kováře. Postupně se celá rodina rozpadá díky alkoholu.. Knihu jsem četl pomaleji, abych všemu porozuměl a vychutnal si příběh. Zola napsal knihu v roce 1877. Musím říci, že některé popisy byly pro mě zbytečně rozvláčné, například popis svatby nebo popis slavnostní hostiny. Gervaise pracuje jako pradlena, takže Zola také popisuje docela podrobně, jak probíhá praní prádla. Popisuje také postup práce v kovářské dílně, popisuje parní stroj, anebo destilační aparaturu při výrobě lihovin.
Při čtení jsem si říkal, proč Gervaise zůstává s mužem, který propadl alkoholu?! Proč s ním stále zůstává, přestože se nehodlá změnit?! Obhajovala se tím, že ho nemůže opustit, protože má děti. Po čase si řekla, že když se takto k ní špatně chová, bude mu to oplácet jinak.. To podle mě byla chyba. Postupně propadla také alkoholu.. Přitom kdyby si všechno důkladně promyslela a přehodnotila, její život mohl vypadat úplně jinak. V knize se dočteme také o její dceře Naně a jejich eskapádách. Hodně mne dojal jeden příběh o jedné dívence, o které se dočtete v knize. Byl jsem z toho smutný a v očích jsem měl slzy. I na tomto krátkém příběhu děvčátka můžeme vidět, kam to vede, když se člověk utápí v alkoholu, je opilý a ubližuje jiným lidem. V knize se seznamujeme také s Coupeauovou rodinou, jeho kamarády - alkoholiky a také s nájemníky domu. Čím blíže se kniha blížila k závěru, tím to bylo pro mě ponuřejší a smutnější. Závěr knihy byl tragický. Čtenář si může vzít poučení.
Jaké poučení vyplývá z této knihy? Hlavně ženy by si měly uvědomit, že pokud žijí s mužem – alkoholikem, který slibuje, že se změní, bude se léčit a podobné řeči a nic pro to neudělá, tak si mohou být jisté, že jejich manželství bude peklem. Samozřejmě záleží na tom, jak se muž chová, když je v podnapilém stavu. Nejhorší ze všeho je, když ženu fyzicky, anebo psychicky týrá. Podle mého názoru by se žena s tímto mužem měla rozvést, i když s ním má děti. Některé ženy zůstávají s alkoholikem po celý život, znám některé případy z okolí, ale co je to za život?! Žena přijde o nejkrásnější roky svého života, stále předpokládá, že dojde k nějaké změně, že se její život časem zlepší, jenže nakonec to zůstane většinou ve starých kolejích a smíří se s tím. Jsem si vědom, že pro ženu není jednoduché požádat o rozvod, když třeba se svým mužem zažila také pěkné chvíle, mají spolu děti, ale pokud muž nechce podstoupit protialkoholické léčení, nemá podle mého názoru nadále smysl zůstávat v tomto svazku. Žena a děti zbytečně trpí, trápí se, tečou potoky slz.. Je důležité, pokud se muž rozhodne jít na protialkoholické léčení, a pak se vrátí domů, aby se už nikdy nedotkl alkoholu. Myslím si, že pokud se opětovně něčeho napije, tak tím zažehne jiskru a dostane se tam, kde byl v minulosti. I kapka alkoholu může být spouštěčem pro člověka, který opustil léčebnu. Někdy se stane, že žena, která žije s alkoholikem, také přičichne k alkoholu a začne konzumovat alkohol z žalu nad svým životem. Tyto ženy by si měly uvědomit, že pokud mají děti, tak kvůli nim by s pitím alkoholu měly okamžitě přestat! Když pije otec rodiny, je to smutné, ale když začne pít také jejich mamka, je to přímo tragédie! Tyto ženy by měly nalézt sílu a myslet na děti, které je potřebují a věnovat se dětem. Když děti vidí své rodiče v podnapilém stavu, vidí je v hospodách, vidí, že se jim rodiče dostatečně nevěnují, jak to pak může skončit?! Některé děti z rodin alkoholiků pak mohou sklouznout na scestí, jako například Nana, o které se dočtete v knize. Takže svůj díl viny nesou rodiče. Cítím, že jsem se zase rozohnil, ale je to tím, že bych mohl vyprávět plno příběhů z alkoholických rodin, které znám. Je mi líto dětí, které trpí a nemají nikoho, s kým by si mohli popovídat, kdo by byl jejich oporou.
V knize se vyskytují také ilustrace, které se mi líbily.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Co má dělník ze života, když pracuje do úpadu, přitom nemá v kapse krejcar a boháč na něj ještě pohlíží skrz prsty? Kdo mu pak může zazlívat, že se někdy trochu napije, aby přece jednou viděl svět v lepších barvách?
Když cítím k někomu přátelství, nemohu tu osobu vidět s jinými.
Kniha diky ktere jsem se kdysi davno zamilovala do cteni. Skvele napsano, strhujici pribeh. Rada si prectu znovu i po nekolikate.
Četl jsem vydání od DOBROVSKÉHO s.r.o. edice Omega z roku 2013. To, že už na obalu je čtenáři vyzrazen defacto celý děj je neodpustitelné, ale ještě bych to přežil. Musím ale říct, že tolik chyb, překlepů a snad i špatného vkládání přes ctrl+c ctrl+v (např spojení písmen 'ni' je v knize velmi často vloženo jako 'm', velké J jako hranatá závorka ], apod.) jsem ještě neviděl. Na každé stránce (bez přehánění) jsou asi dvě chyby. Nakladatelství odvedlo opravdu bídnou práci. Na mé hodnocení to však nemá vliv.
Co se týče samotného románu, souhlasím s komentářem uživatele Faunik. Alkohol je pouze prostředek úpadku, ale hlavní příčina tkví v jednoduchosti, naivitě a celkové plochosti hlavních postav. Gervaise v jednom kuse nadává na bídný osud, který ale ona sama utváří svoji nečinností a prohýřenými úsporami. Nevěřím, že prostí lidé nedohlédnou dál, než za to co budou dnes obědvat. S její osobností, hloupostí a pasivitou jsem se prostě nedokázal ztotožnit. Zola se ani nesnaží vysvětlit, jak postavy uvažují a co v hloubi duše prožívají – místo toho zaplní přes 100 stran detailním popisem svatby a hostiny v krámu. Možná že se ale právě absencí jakýchkoliv niterných pochodů snažil o to, aby byly jeho postavy pouze nemohoucími lodičkami unášenými na vlnách krutého osudu. To se mu bezesporu podařilo, ale pouze za cenu, že jeho hrdinové nepůsobí živě a lidsky.
Skvělá kniha, četla se dobře a text byl snadno pochopitelný. Na začátku mi akorát vadily ty příliš dlouhé popisy, např. svatba byla roztahaná na zbytečně mnoho stran, to se ale dalo vzhledem k literárnímu směru tohoto díla očekávat. Jinak mě ale kniha příjemné překvapila.
Těžce jsem se prolouskávala první půlkou knihy, která se strašně táhla.
Nakonec mi bylo nejvíc líto Nany, že neměla kde přijít k slušnému vychování a životu a kováře, který pro svoji dobrotu zkoušel hodně.
Gervaisa se mi strašně zprotivila a je brilantním ztělesněním alkoholového úpadku lidí.
Sice jsem Gervaise fandila, ale asi to měla chudák prohrané od začátku. Ze scény v prádelně mi bylo horko.
Pokusím se na Zabijáka nahlédnout trošku jinak, než se na něj dívá většina komentátorů, jelikož žádný z nich přesně nevyjadřuje mé pocity z této knihy.
Kniha se dá rozdělit do prvních dvou třetin jako na spíše popisnou část, ve které se toho děje méně a druhou část a to konečnou třetinu, která zatočí s osudy hrdinů a pošle je do nejhlubších propadlin lidské společnosti. Přes to, že většina lidí kritizuje právě onu popisnou část za příliš vleklou, táhlou a nudnou, tak musím nesouhlasit. Zde právě člověk může pozorovat příčinu toho všeho, která se odehraje v pozdější části knihy. Každý výstup jednotlivých postav, jejich hloupost, povrchnost, naivita, pýcha, jednoduchost, to vše je předzvěst strmého pádu. Alkohol je jen zvolenou formou, kdyby v dané době existovaly jiné možnosti postupného sebezničení, budou využity právě ony.
Nevidím tak problém v alkoholu samotném, ale v lidské hlouposti, která nebere mezí. Hlavním problémem je hedonismus, cílem všech postav, je dobře se nasytit a napít, místy to zachází do jisté formy obžerství a neukojitelném hladu, který pramení z velmi nízkých potřeb. To, že zde figuruje alkohol, je vedlejší, mohl to být zrovna tak pervitin nebo kokain.
Dalším výrazným důvodem úpadku rodiny je ona nepružnost a neochota učit se, či přizpůsobovat něčemu novému u Coupeauna. Ten pro kterého bylo jeho řemeslo celý svět a zakládal si na něm, tak jako na své střízlivosti, se nedokáže vyrovnat dojmu, že svět a Bůh jsou proti němu a takhle ošklivě (pádem ze střechy), jej potrestali. Zde se objevují první příznaky lenosti, neochoty, nezájmu. Jeho úpadek nezačíná tedy po požití pár kapek alkoholu, ale v momentě, kdy se přestal učit novým věcem a zanevřel nad tím jediným, čemu věřil. Je zde pasáž, která zmiňuje neochotu, naučit se číst během doby zotavení, jelikož se mu zkrátka nechce a nevěří v to. Zrovna tak jeho názory na vznik republiky, které jsou tak přízemní a hloupé, že člověka tyto řádky doslova nebaví číst. Zde je hlavní příčina onoho úpadku, člověk samotný, který věří jen v jednu hodnotu, neochotný se vypořádat s novými situacemi, překážkami, neučí se novým věcem a v jeho vnitřku zeje prázdnota, takový člověk chřadne a alkohol tento proces jen zrychlí, nikoliv začne.
Zde se můžu dostat k mému hlavnímu problému s touto knihou. Je to především Zolův exponenciální popis růstu onoho alkoholového úpadku. V životě to takhle není. Předpokladem, který se tu stále opakuje, je fakt, že člověk pije. Pomalu, dlouho, ale stále častěji a postupem času ze dvou skleniček vína jsou tři, později čtyři a najednou to není víno ale ostrá kořalka, která přebírá moc nad vším. Toto je velice zjednodušený a ne úplně přesný proces dostávání se alkoholu pod kůži. V životě mnoha lidí je období, kdy propijí půlku týdne a ráno se budí s příšernou kocovinou, toto období může trvat týdny, měsíce, ale i roky, rozhodně není pravidlem, že tímto opíjením se stráví zbytek života. Zrovna tak se může objevovat situace, kdy člověk pije týden intenzivně a poté následuje měsíční pauza, tak jako může někdo pít celý život sklenku vína k večeři a ani o kapku více. Tyto postupy jsou v této knize naprosto tabu. Zde pijete, pijete, víc a víc a postupem času neděláte nic jiného. Opět zmiňuji, že ten alkohol je tu jen vedlejší. Důvodem tohoto opíjení se, je právě ona prázdnota hlavních postav, jejich jednoduchost, bezúčelnost, ztráta hodnot a ideálů, to vede k pití, které se šíří postupně šíří celým tělem.
Druhým problémem, který jsem zpozoroval během čtení je postava osmileté holčičky, která se stará o své dva sourozence, zatímco ji otec pod vlivem alkoholu ubíjí k smrti (tak jako zabil její matku), holčička se však statečně stará o své sourozence dál i přes to, že dostala zrovna výprask a ještě se mermomocí zastává svého otce, v poslední fázi, kdy umírá naposledy otci říká, ať se postará o zbylé dvě děti. Tyhle pasáže jsou doslova vynucený naturalismus, za každou cenu popsat nepříjemné situace, které zakládají na krutosti, násilí, lidském neštěstí a utrpení. Bohužel jsou zde namontovány úplně na silu a nedávají tak moc smysl, jen se za každou cenu snaží prohloubit beznaděj a bezvýchodnost situace. Proč nikdo v domě nezavolá strážníky? Proč otci prošla vražda své manželky? Z jakého důvodu jej holčička brání? Proč s dětmi neuteče? Proč k němu necítí zášť a ještě se s ním loučí v dobrém a proč on ji vůbec bije každý den k smrti? Na žádnou otázku nenaleznete během čtení uspokojivou odpověď. Je to zkrátka pasáž, která je záměrně vložena, aby čtení bylo ponuřejší a více šokovalo čtenáře.
A v poslední řádě. Naprosto prototypické charaktery, které i přes jejich perfektní popis jsou velmi ploché a předvídatelné a nemůžeme zde pozorovat přirozené ambivalentní lidské pochody a jednání. Například: Goujet je dobrák, poctivý skromný chlap a přesně podle toho se celou knihu chová. Lantier je zkrátka vykutálený sobec, který udělá všechno proto, aby se měl co nejlépe a nemusel přitom nic udělat, opět se přesně podle toho chová celou knihu. Lorilleuxovi jsou zas chamtivci a celý děj se tak také chovají a nakonec Gervaisa, ta je naivní a později velice povrchní. Autor vložil do postav základní charakteristiku a podle něj se řídí celé chování postav, celý děj a celá kniha. Nemůžete od žádné postavy čekat, že se zachová překvapivě. Vše běží podle daných linií. V životě to ovšem tak není. Lidé jsou různí, rozmanití a nemají pouze pár základních vlastností, jednají iracionálně, v afektu, nepředvídatelně a ke každému se mohou chovat jinak a reagují odlišně v různých situacích, to zde neexistuje!
Tímhle bych svůj rozsáhlý názor ukončil, závěru se raději vyvaruji, protože bych text natáhl ještě více. Jen jsem zde chtěl sepsat svůj názor na knihu, protože jsem nikde nenašel podobný, se kterým bych se ztotožňoval.
Velmi dobře napsaná kniha. Vývoj postav je vykreslen fantasticky. Pro mě i celkem napínavá kniha.
Od Zoly jsem četla první Nanu, a čekala jsem další skvělou knihu, realisticky ukazující život a bídu chudáku. Očekávání byla naplněna, podle mě je Zabiják ještě drsnější než Nana
Dílo, které mi pro svou rozvleklost trvalo k maturitě přečíst opravdu nejdéle. A přesto, že se dostavilo mnoho pasáží, ve kterých jsem se modlil, abych se již blížil ke zdárně nedosažitelnému konci, ve finále si Zabiják skutečně zaslouží svůj post mezi nejslavnějšími francouzskými romány. Je řádně krutý, nekompromisní, až depresivní. Zola skvěle poukázal na to, jak nejen démon alkohol, ale i obyčejná pýcha dokáže z úspěšného člověka stvořit společností opovrhovanou trosku, pro kterou bude i pomalá smrt naprostým osvobozením.
Je velmi těžké se prokousat začátkem, ale druhá polovina knížky má krásný spád. Příběh je velmi silný a nejednou mě z toho zamrazilo. Za mě jedna z nejhezčích knížek, které jsem ve své maturitní četbě četla.
Štítky knihy
19. století Francie Paříž naturalismus alkoholismus světová literatura
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Nejděsivější na tomto příběhu je jeho pozvolnost. Jakoby se nic nedělo, je klid, a dokud máme z čeho, cpeme si břicha, hýříme a rozhazujeme. A pak najednou...pomalu a postupně, se něco stane. Zola uměl dokonale vykreslit ten postupný pád, kdy se z člověka stává pouhé zvíře bažící po kusu žvance, místě na spaní, po sklence alkoholu.
Krutost, s jakou se příběh odvíjel, je pro naturalismus typická, a přesto, naprosto ojediněle "zolovská". Detailní popisy bídy, hladu, ošklivosti, to vše v nuzném vlhkém domě, který požírá své nájemníky postupně, po kouscích, Tu vám chybí noha, a pak ruka...a najednou vás má. Dům ztělesňující celou pařížskou společnost té doby. Nenasytný, toužící jen po vlastním uspokojení. Jen když mám já plné břicho... a neštěstí ostatních mně štěstí přináší.
Otřesné, odporné, ale geniální.