Emisar
Jóko Tawada
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424614/bmid_emisar-Bvb-424614.jpg
3
23
23
Dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Emisar je příběh o nezdolném optimismu, vítězícím nad zdánlivě všeprostupujícím pocitem zmaru.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
V príbehu sa stretávame s nesmierne chorým chlapcom Mumiom a jeho čiperným pradedkom Jóširom. V opisoch ich každodennej rutiny vidíme krajinu, ktorá sa v dôsledku ekologickej katastrofy izolovala od okolitého sveta. Dystopická budúcnosť, kde sa z pôvodných zvykov sa stávajú relikty, z jazyka sa odstraňujú cudzie slová z dovozu, dochádza k premenovávaniu nielen pečiva, ale aj sviatkov, tak aby to vyhovovalo všetkým. Zelenina, ovocie, rastliny, zvieratá, cestovanie... všetko sa zmenilo a mnoho vecí už nie je dostupných. Zákony, ktoré sa nikdy neuplatňovali, ale mohli by... je to len naznačené, no dostatočne odstrašujúce.
Mumio je tak odlišný od chlapcov kedysi, že vyzerá ako nový živočísny druh. Bude jeho poslaním cestovanie za hranice? Katastrofa priniesla nesmrteľných starých ľudí a nepredstaviteľne choré deti... a svet bez nádeje je dosť sivé miesto.
Próza Emisár je bez akčného deja, je skôr pocitová, éterická. Vnímam vzťahy medzi postavami, ich zmenšený svet a krehkosť. Miestami ich pochytí hlboko potlačený hnev a zúrivosť, ktorú nemajú kde nasmerovať, aby neublížili životu, ktorý tu ešte ostal. Je to ich pocit viny, ktorý ich núti pokračovať, zahodia svoju aroganciu a pýchu, no pokračujú, aj keď nevidia v budúcnosti perpektívu zlepšenia...
Autorka žije už dlho mimo Japonska, týmto dielom reaguje na národnú tragédiu z roku 2011, roztopenie jadrového reaktora vo Fukušim. Mne dosť pripomína aj izolovanosť, ktorá vznikla počas pandémie Covid-19, aj keď román bol napísaný ešte pred ňou. Súvislosť so starnutím japonskej generácie a súčasne značný tlak na ekonomiku, kde stredná generácia opúšťa svoje deti, aby pracovala a intenzívne vyrábala to, čo im zaručí prežitie. Je to obetovanie sa pre dobro ďalšej generácie, alebo odídenie od problémov a bolesti svojich potomkov? Dôstojný úpadok, kde sú staršie generácie svedkom svojej chamtivosti... Cez jemnosť rozprávania vnímam drsnosť príbehu.
Odporúčam čítať Emisára skôr ako poéziu, než román, vnímať slová a ich význam. Ktovie, koľko sa toho zachovalo v preklade.
Záverečná scéna mi spočiatku pripadala ako brutálne ukončenie (mozgová príhoda Mumiovi nedovolí pokračovať ďalej), ale keď sa k nej vraciam neskôr, môže to byť zmena k niečo inému? Vyslanec za hranice sa potrebuje vyvinúť, pohybovať sa na iných vlnách, emisár, ktorý nezničí svet tak, ako jeho prechodcovia...
Další distopická a poměrně depresivní vize časů budoucích. Tentokrát je zajímavé prohození rolí, kdy mladí jsou ti křehcí a nemocní a naopak staří lidé jsou, zdá se, ti silní a takřka nesmrtelní. Místo silného děje, zde máme spíše pocitovku. Vžíváme se do strastí i slastí našich hrdinů a postupně je nám představován i zdejší svět, který je plný absurdních zákonů, totalitních praktik, zničeného životního prostředí apod. Jen se mi do mysli vkrádal pocit, že podobných knih je poměrně hodně a to navíc lépe zpracovaných a zajímavějších.
Zajímavé čtení v nemilé době roku 2020. Příliš mnoha paralel. Uzavřené Japonsko v důsledku rozhodnutí mocných, obyvatelé bojící se porušení pravidel, která vlastně nechápou a která jsou jiná každých pár dní. Než riskovat zatčení a trest, tak raději nakonec raději nedělají témeř nic. Stará generace je vlastně ta která pracuje a každá mladší a mladší je více a více zasažena degradací těla i prostředí v důsledku minulého znečištění životního prostředí.
Už tak specifické prostředí Japonska je úplně izolováno pro podporu všeho domácího, včetně vyloučení jakéhokoliv cizího slova z aktivního jazyka.
Prakticky jediné dvě postavy je pradědeček Joširó a jeho vnuk Mumei. Mumei je prakticky nový evoluční druh člověka. Bylo by více než zajímavé jak by knihu převedl do svého světa Hayao Miyazaki...
Pěkně vypravená knížka, že které ale mrazí. Distopie se v některých případech dnes stává pomalu realitou.
Vzhledem k současným izolacionistickým a nacionalistickým tendencím se zdá, že nějak podobně by mohla vypadat i naše blízká budoucnost, jakkoli se to může zdát bizarní. Kniha útlá svým rozsahem, ale závažná svými tématy.
Asi jsem k této knize přistupovala s velkým očekáváním, takže bohužel docela zklamání. Téma nosné, ale styl mi přišel nějak moc plochý, bez gradatace, bez náboje….postavy mi byly vzdálené, nijak se mě celé nedotklo a že se tam toho nestalo málo! Škoda.
S jistou japonskou chladností napsaný příběh z blízké budoucností země vycházejícího slunce, kdy je země zpustošena ekologickou katastrofou, stejně asi jako zbytek svět. Vyprávění stoletého starce, který se stará o svého pravnuka, je založen na představě, že Japonsko už není žádná velmoc, není téměř nic, izolovaný ostrov, který nesmí nic přijímat z ciziny , ale ani své minulosti. Ponurý, beznadějný, příběh, který je spíše konstatováním reality, než klasickým románem.
Není to vysloveně špatné. Ale chybí příběh, důvod izolace Japonska (jež je hlavním tématem) i nějak originálněji pojatý samotný totalitní dystopický svět. Kdyby se jednalo o první knihu svého druhu, byla by čímsi skvělá. Ale vedle jiných dystopií nemá šanci obstát, postrádá originalitu... Navíc všudypřítomné flashbacky jsou hrozně nahodilé a těžko mezi nimi najít souvislost...
Odchovaný na haiku s vedomím o súčasnej japonskej literatúre maximálne z kníh Antonína Limana (a od kamošky) som po tejto knihe siahol s istou zvedavosťou, no aj opatrnosťou. Japonský dystopický román sa nevidí každý deň a Japonka žijúca vyše 30 rokov mimo vlasti a píšuca jej "cudzím" jazykom taktiež.
Námet bol zaujímavý. Japonsko, kedysi veľmoc, teraz uzavretá krajina, s kopou narážok na "za starého izolovaného režimu to nebolo také zlé", mnoho vecí, výrazov a zvykov z minulosti, ktoré prežívajú už len v rozprávaniach pamätníkov a uprostred toho príbeh nezdolného starca a jeho chorľavého pravnuka.
Hlavné postavy ma spočiatku iritovali, no čím viac dej plynul, tým viac som si ich obľúbil. Hlavne Jóšira, ktorý to nevzdal aj napriek tomu, čím všetkým si preskákal.
Mám akurát tak výhrady k akosi surrealistickému koncu (ktorý som asi úplne nepochopil) a "počešteniu" mena autorky (prečo z Jóko Tawada urobili Jóko Tawadovú mi hlava neberie).
Kdysi jsem o spisovatelce slyšel a říkal jsem si, že bych si od ní rád něco přišel. Asi to nebylo jen tím, že se kdysi vydala Transsibiřskou magistrálou na cestu do Evropy, ale i tím, že žije v Německu a sama i píše německy, přestože to není její mateřský jazyk.
Konečně nastalo i první "setkání". Příběh, jak by to třeba jednou mohlo v Japonsku vypadat, ale plný satiry a narážek na současné Japonsko (viděno z budoucnosti; stejně jako kroutíme hlavou nad spoustou věcí, které byly běžné v minulosti, tak toho využívá autorka při popisu, jak se na doby minulé třeba jednou bude nahlížet, ale veselejší je to ještě o to, že to čte čtenář teď o vlastní době). Myslím si, že to nebude úplně srozumitelné, pro toho, kdo Japonsko tolik nezná, hodně věcí je ukrytých v reáliích.
Podívaná do Japonska, která by třeba mohla jednou takhle vypadat, ale snad ne tak destopicky, byla pozoruhodná, pro mě hlavně v obraze Tokia - dnes i s okolní zástavbou čtyřicetimilionová metropole, oplývající hojností (všeho druhu) a místo neuvěřitelně pulzující životem. Na druhé straně katastrofický scénář města, které tu živost a energii ztratilo...
Pro určitou skupinu lidí bude tahle knížka poklad, já se ale bohužel utvrdil v tom, že knížka může být ohromě pěkná, plná něčeho nového, ale nemusí vás tak nadchnout, jak by měla. A to byl právě můj případ u Emisara - sci-fi a prozaické vyhlídky do budoucna nejsou úplně můj šálek kávy, proto ten nápad a "řemeslnou stránku knížky" nedokážu tak vnitřně ocenit.
Ještě dva komentáře si neodpustím. Nemám nic proti přechylování, ale v některých případech bych to nelámal přes koleno. Když je autorka Jóko Tawada (či Tawada Jóko), tak bych jí neodpíral to koncové "a" a nepřidával místo něj "ová"... Druhý komentář se týká názvu. Většinou nemám rád, když se překladatel snaží měnit název díla (kniha, film...) na něco úplně jiného, ale myslím, že v tomto případě by to výjimečně přispělo. Hříčka původního názvu se v češtině ztratí a co komu řekne slovo emisar? Ruku na srdce, většině asi nic moc, což je si myslím i velká škoda...
"Vlastní smrt přináší konec existence času, staří lidé ale zemřít nemohou. S darem věčného života jsou zároveň zatíženi strašlivým úkolem mít na očích smrt svých pravnoučat."
Zajímavý koncept dystopického světa moderní japonské společnosti. Znečištěné, izolované Japonsko, svět starých lidí, kteří neumírají, svět mladých lidí bez budoucnosti. Satirický osten, slovní hříčky, úvahy o generačních rozdílech. Útlá kniha bez kapitol, která je spíše poselstvím než příběhem, klíčový je především charakter vyprávění. Znepokojivá atmosféra doplněná kouzelnými okamžiky dvou hlavních hrdinů.
Emisar
Príchodom zimy sa mi žiadalo niečo japonské. Emisar, antiutópia, japonská autorka žijúca v Nemecku, Klára Macuchová ako prekladateľka- no, neznie to skvelo? A splnila teda kniha očakávania? Máme tu príbeh starca, ktorý postupne mladne a jeho pravnuka, ktorý naopak chradne. Izolovaný ostrov, znečistené prostredie, vyľudnené Tokio. Bezútešnosť života, ktorý predsa dáva možnosť nádeje do budúcna. Avšak, neodpovedala som na otázku - očakávania naplnené na 3/4. Vraj sa isté významy slov stratili v preklade, vraj aj názov knihy dáva v origináli iný význam. Pre mňa bolo fascinujúce sledovať ako sa autorka hraje s jazykmi, japončina vs. západné jazyky. Ako sa strácali významy slov, keďže na izolovanom ostrove nemali využitie ani funkciu, a ako v tom rezonovala ľudská pamäť. Darmo, tie japonské romány sú vždy takou metaforou...