Enrico Caruso jak žil

31.05.2020

Úžasná kniha o nejslavnějším pěvci všech dob...

Slyšela jsem jen jednou operu, Lohengrina, když mi bylo osm roků, a nikdy jsem nebyla na koncertě. Neměla jsem peněz na lístky do divadla a otec odmítl mou ostýchavou žádost o malé kapesné. Jednoho večera, když se vrátili z představení Carmen v Metropolitní, vykřikoval otec dvě hodiny, jak je spokojen. Proto jsem druhého dne vzala z jeho skříně na ozdobné drobnůstky malý větrný stříbrný mlýn a prodala jsem jej za dolar, abych si mohla koupit lístek k stání na nejbližší odpolední představení Carmen, a tak jsem spatřila poprvé Carusa. Byla jsem však příliš vyděšena tím, co jsem provedla, abych měla požitek z jeho zpěvu a vracela jsem se domů bez dojmů. (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 41)

Lidé se často ptali Enrica: „Která je vaše nejmilejší úloha?“ A vždycky odpověděl, že nemá žádné. … „Každá role dá velkou práci. Líbí s mi všecko, co zpívám. Nemohl bych zpívat něco, co by se mi nelíbilo a co se mi nelíbí, to nebudu zpívat.“ Velmi rád zpíval v Židovce, neboť jeho úloha v ní mu dávala možnost dokázat, že je dobrým hercem právě tak, jako dobrým zpěvákem. Ovšem, Canio v Komediantech byla bezpochyby jeho nejznámější úloha. Nemohla jsem nikdy říci, je-li dojat, když zpíval slavné „Vesti la giubba“ (Již oblékej halenu), až když jsem stála v kulisách. Viděla jsem ho, jak vzlykal pět minut ve své šatně po prvním jednání; viděla jsem ho, jak padl na jevišti, omdlévaje pohnutím a viděla jsem ho také, jak se vracel hvízdaje a žertoval se sborem. Ať byly jeho dojmy jakékoli, posluchači byli vždycky přemoženi dojetím. Žádala jsem ho, aby mi vysvětlil tento vliv. Řekl mi: „Trpěl jsem tolik ve svém životě, Doro! To je to, co oni cítí, když zpívám a proto musí plakat. Lidé, kteří netrpěli v tomto životě, nemohou zpívat. (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 70)

Věděla jsem, že jednoho dne jistě uslyším jeho hlas z desky. Myšlenka, že bych jej mohla uslyšet z cizího domu otevřeným oknem, byla nesnesitelná – mohla bych se připravit na tato muka tím, že bych jim čelila dříve zde a sama. Jednou odpoledne jsem poslala všechny služebné z vily a šla jsem do hudebního pokoje. Vybrala jsem z nejveselejších jeho písní: „Luna d´estate“ (Měsíc v létě) a položila jsem desku na kotouč. Jeho hlas opět naplnil pokoj, avšak poslouchala jsem jej, aniž bych jej skoro poznávala a mé srdce ztuhlo v led, když náhle Gloria přiklopýtala ke dveřím, vztahujíc ručky a volala: „Táta! Táta!“ (Dorothy Caruso: Enrico Caruso jak žil, strana 226)