Eseje

26.02.2023

Klasický šroubovaně exaltovaný, ale přitom matematicky barokní či barokně matematický, i když místy notně únavný Musil. Řečeno s klasikem: Jemný jako dýka. Ten styl nemusí sedět každému. Musil není autor "lehkého pera", ale spíš horník u něhož se pohybujeme nejčastěji v myšlenkových tunelech, štolách a na přechodech, na solidních i když vratce působících základech. Noříme se stále hlouběji, nic moc nevidíme, nechápeme, ale děláme že jo, před námi shrbený Musil tu a tam vezme do ruky kus nějakého šutru, aby ho narychlo opracoval, vyleštil a hle: celkem pěknej drahokam. Ale sakryš kvůli tomu sestupovat až tak hluboko, tak složitě? Musil je horník a jeho Eseje jsou především příručkou, možná spíš manuálem pro myšlenkové horníky. No, moc mě to nenadchlo, ale jsou tam místa (jako přednáška O hlouposti), rozhodně jsou tam místa nebo spíš žíly. Nedoporučuji každému.

07.02.2014

Je evidentní, že Musil není pro každého. Nadmíru precizní autor v obsahu myšlenky i formě jejího uchopení, bezesporu geniální myslitel i umělec. Náročnost Musilova myšlení pochopitelně snadno může vést k rezignaci či v horším případě k banalizaci ze strany významuplného čtení neschopného čtenáře. Smysl jeho esejů však není třeba obtížně hledat - je vykrystalizovaný v čisté formě.

Kromě toho, že Musilovy Eseje do značné míry osvětlují jeho tvorbu - zejména náhledem na smysl románu jako specifickou literární formu a vytyčené nároky na literaturu jakožto umění intuice ve spojitosti s možnostmi čisté racionality, jíž dominuje ve vrchovaté míře matematika a logika -, je zde řada dalších témat spřízněných s uměním a jeho postavením v lidském žití. Celou knihu prolíná téma dichotomie pojmově utvářeného procesu myšlení a intuice (značně zjednodušeně řečeno), jíž Musil specifikuje svými ad hoc vytvořenými pojmy "racioidní" a "neracioidní" oblasti myšlení a prožívání. Autorovy pochody jdou do značných hloubek, které však netvoří hlubinu "vnějšího" myšlenkového prostoru (probírání myšlenek skrz naskrz celým světem), jako spíše hloubku vnitřních rozměrů zvolených témat. První kapitolu doporučuji zejména těm, kdo se zajímají o filmovou estetiku a možnosti tohoto média, zejména poslední část pak těm, kdo si kladou - stejně jako Musil - otázku po smyslu či hodnotě literatury či obecně umění jakožto smysluplného vyjádření. Musilovy texty tak mohou tvořit pandán k celé řadě mladších knih - od Nietzscheho, přes Bachelarda, až po současné literárněkritické či obecněji uměleckokritické teorie. A ještě poznámka na závěr - je zde výborná esej o stylistické a věcné provázanosti v "kobercové" tkanině Rilkových básní.