Eseje
Jan Vladislav
Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 90–99, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 1981–1989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické. Svazek Eseje shrnuje všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal.... celý text
Přidat komentář
Autora i knihu asi nejlíp charakterizuje první věta edičního komentáře: „Jan Vladislav debutoval v r. 1942 jako literární kritik v časopisu Řád a kritické články, recenze, úvahy, předmluvy, doslovy, texty do katalogů výstav a sborníků, lektorské posudky, eseje a přednáškové a vzpomínkové texty psal vedle svého díla beletristického, deníkového, překladatelského a editorského po celých dalších více než šedesát let.“
Takže asi tak.
Jo a jmenný rejstřík má pětadvacet stran...
Autorovy další knížky
| 2008 |  První strom pohádek z celého světa |
| 1960 | Pohádky ze země draka |
| 1992 |  Keltské pohádky |
| 2009 | Druhý strom pohádek z celého světa |
| 1971 | O Bílé Karolíně a Černé Karolíně |
Kniha má 1063 stran a tím se neprokoušu, ani kdybych se na uši postavila. Budu se k ní čas od času vracet. Úleva je alespoň v tom, že se jedná o soubor recenzí a esejů o délce max. pět, šest stran, tudíž můžete číst odkudkoliv a neutopíte se v tom.
„Četba přece není jen cosi pasivního, pouhé přijímání hotových pravd, souhlas; je to také, ba především spor, prodlužování, domýšlení toho, co autor třeba nedokonale, ale v pravou chvíli aspoň nadhodil, k čemu dal třeba jen náznakem, ale v pravé době podnět, k čemu nás včas vyzval."
„... o možnosti předkládat obecenstvu dílo otevřené, složené vědomě z částí, které nemusí být plně, racionálně (nebo romanticky) spojeny v celek: spojit je, to je úkolem diváka, čtenáře. (...) řada postupů moderní hudby nebo moderního umění (...) s touto myšlenkovou, nebo chcete-li tvůrčí spoluprací obecenstva počítají soustavně. Požadavky, které se kdysi mohly klást a kladly jen na úzký kruh připravených odborníků, se dnes kladou - s kladnou odezvou - na obec stále širší."