Eseje o umení

15.06.2017

Výbor je uveden klasickým esejem „Dehumanizace umění“ (1925), v němž Ortega rozlišuje dvojí přístup k umění (fikci). Tím prvním je pohroužené čtenářství (diváctví), při němž recipující de facto nevnímá hranici mezi uměním a běžným životem; dílo je zkrátka prožíváno jako vlastní život. Tím druhým je distancované čtenářství (diváctví), pro nějž je naopak charakteristický odstup od díla, schopnost nadhledu. Ortega pro to používá výstižnou metaforu, a sice pohled na určitý objekt přes sklo: pozorovatel prvního typu je natolik zaujat objektem svého pozorování, že pro něj samý nevnímá sklo, tj. hranici, která odděluje svět umění a náš bezprostředně žitý (aktuální) svět; tím je sice na jednu stranu na díle citově zainteresován více než distancovaný pozorovatel, na druhou stranu opomíjí jeho uměleckou (fikční) povahu, a tím nezaujímá estetický postoj (opět na rozdíl od distancovaného pozorovatele).

Ortega se domnívá, že tato distinkce se zrodila jako bezprostřední reakce na nástup moderního umění. To už odmítá – ve střetu s dosavadním (klasickým) uměním – zachycovat „žitou skutečnost“ (ta však stále zůstává úběžníkem všech uměleckých snah – akorát s opačným znaménkem), přesto však paradoxně bez vztahu k ní nemá smysl (tzn. že podle Ortegy není čisté umění možné, resp. je, ale je nesmyslné); jednoduše bychom snad mohli říci, že pro moderní umění je typický především odklon od mimésis. Svět umění má být zkrátka autonomní, nezávislý na všedním životě, Ortega ho dále charakterizuje jako umění bez patosu, nevážné, ironické (v souvislosti s ironií je vzpomenut koncept romantické ironie, jak jej rozvíjeli němečtí jenští romantikové, zvláště F. Schlegel) či chladné (Mallarmé). Takové umění je však člověku do jisté míry nepřirozené (nenaturální), proto Ortega hovoří o „dehumanizaci“; je k němu zapotřebí vypěstovat si určitý (estetický) postoj, novou senzibilitu (Ortega zároveň dodává, že ta může být autentická, zrozená z únavy nad starým uměním – vzpomeňme ostatně na úvodní verš Apollinairova Pásma: „Tím starým světem přec jsi znaven na konec“) – odtud pak pramení nepochopení z řad buržoů (snoby autor, jak sám tvrdí, vynechává): moderní umění zavrhují, protože mu jednoduše nerozumí.

Ortega se v eseji nezmiňuje příliš konkrétněji o moderních uměleckých směrech, příliš nerozlišuje ani mezi druhy umění, mnohem spíše mu jde o postihnutí určitých tendencí moderního umění obecně; nanejvýš pozoruhodné jsou jeho charakteristiky moderního umění jako světa sportu a her (a tedy světa jinošství, [kultu] mládí) – přesně v této linii totiž formuloval vize nového umění např. Karel Teige ve svých manifestech poetismu z raných 20. let. Ortega tak nejen v této souvislosti prokazuje mimořádnou intuici (nemohlo by koneckonců pro jistou část jeho charakteristik platit ono vágní označení „postmoderní“? – v polovině 20. let!), která společně s jasnozřivým (tu pojmovým, tu metaforickým pojmenováním), nezaměnitelným esejistickým stylem činí z jeho četby inspirativní zážitek. To platí i pro další tři eseje: v tom druhém se věnuje vývoji malířství a směřování od analytického pohledu k syntetickému; zbývající dva eseje už se nesou v odlehčenějším, meditativním duchu, přesto i ony si uchovávají ortegovský naturel: životní elán, neustálé ohledávání kořenů evropské civilizace, zdůrazňování cykličnosti jejího vývoje a konečně i – kupříkladu v protikladu k antice (platónovsko-plótínovská tradice jednoty) – nárok na pluralitu a jedinečnost (a zároveň odpovědnost) každého individua (viz ortegovské motto „já jsem já a moje okolnost“).