Esence hrůzy
* antologie , Jan Hlubek
V zapadlých koutech lidské duše se skrývají podvědomé instinkty, které nám pomáhají přežít. Udržují nás v bdělosti. Trénují nás. Varují. A to jednoduše proto, že je před čím. Svět je plný hrůz číhajících na každém kroku, mnohdy i tam, kde bychom je sotva čekali. Mají nejrůznější podobu, avšak zcela bez příkras lze říct, že mají společný punc, díky němuž se nám zastavuje dech. Svou osobitou esenci. Nejlepší autoři z Česka i Slovenska se spojili pod taktovkou Jana Hlubka, aby vám ji namíchali v té nejkoncentrovanější a nejaromatičtější verzi.... celý text
Přidat komentář
Tak na rozdíl Polských nočních můr (četla hned po sobě), mě Esence nijak neoslovila, nic moc, spíše nic. Jediná výjimka Temnota a Tabu, ty se mě líbily.
Kupodivu lepší zážitek než ten, za který se zasloužil Kyša a spol. Za i tak takové ode zdi ke zdi. Něco mělo dobrý nápad, něco byly totální paskvily. Katastrofa to taky nebyla, ale bylo cítit, že se za to nezaručilo větší nakladatelství.
Cesta k této knize byla komplikovanější, ale konečně přečteno. A co to neříci: nebyly to promarněné chvilky. Antologie mají většinou tu nevýhodu, že se v nich naleznou slabší a lepší příběhy. Zde se ale editorovi zadařilo a všechny povídky mají dobrou, spíše naprůměrnou kvalitu (děsu). Na druhou stranu ale kriticky musím přiznat, že tu chyběl nějaký "majstrštych". Dějově mne nejvíce asi zaujal Kozák s povídkou Tabu, skvěle pobavil Bílek s kočkami v Romero odešel do ložnice.... Klasický krvák byl Geodet od Koreše, který jako první v knize dobře navnadil. Naopak více jsem čekal od M.E. Pochy. Skvělý námět, dobrý rozjezd, ale závěr... A stylisticky? Tak nezklamal sám editor Hlubek v jeho závěrečné povídce, ze které je znát jako nadšení pro Poea a Lovecrafta. Jen úplně bych nesouhlasil s jeho doslovem, že horor je u nás opomíjený žánr. V posledních dvou třech letech díky iniciativě nakl. Golden dog, Carcosa či Fobos od Dobrovského je hororů na knižním trhu více než dost. Jedinou připomínku bych měl k obálce, určitě zaujme, ale tento styl není můj "šálek kávy".
Skvělá povídková kniha hororů od českých a slovenských autorů. Žádná nebyla špatná.
Nejvíce se mi líbily 666, Temnota, Synové svých otců, Krev na sněhu a Pozvánka na onen svět.
V tejto antológii mám umiestnenú hororovú námornícku poviedku Synové svých otců. Názory na to, či spoluautor má nárok na názor ohľadom knihy, v ktorej má poviedku, sa rôznia. Niekto povie, že je to falošné a ak v tom má poviedku, nemal by sa k tomu vyjadrovať. Ja osobne v tom až taký problém nevidím. No uznávam, že dakedy je to na zváženie. V prvom rade som čitateľ. A vždy som bol a to už odkedy ma otec vzal koncom 8O. rokov ako malého prvý raz do detského oddelenia v našej knižnici. Čítam rád a rád píšem a fakt nevidím dôvod na to, aby som nemohol mať názor na zbierku, v ktorej mám poviedku. Samozrejme, svoj text chváliť nebudem. Nikdy som tak hlboko neklesol a dúfam, že už ani neklesnem. Ale ak poviedky kolegov sú dobré, prečo to nemôžem povedať nahlas? Uznávam každopádne, že je to rozporuplná situácia. Za mňa je každopádne Esence hrůzy príjemný a sympatický ľahký nadpriemer. Určite by bolo lepšie, ak by tvorcovia dotiahli do konca pôvodne zamýšľaný nápad: na náhrobkoch, ktoré sa vyskytujú na obálke spolu so zombie, mali byť mená autorov. Pripadá mi to ako pekný a originálny nápad a je fakt škoda, že to skončilo takto. Inak som ale z väčšiny textov mal dobrý dojem. Úprimne si trúfam tvrdiť, že minimálne polovica z nich je nadpriemerná. Vyložene zlú som nenašiel. Áno, občas niektoré jemne nudili a stagnovali, ale aj najslabšie sú v mojich očiach za 3*. Je to môj názor a kto ma pozná, vie, že to myslím vážne a kto ma nepozná, no, tak ten ma nepozná. Plusom sú medailóniky autorov, ilustrácie (vrátane atmosférických od Eriky Adamcovej) a úvodné a záverečné slovo. Možno by potešilo, ak by ku každej poviedke prislúchal krátky text o pozadí poviedky, prečo vznikla, kedy, ako, s kým atď. Naopak, nemŕtvy palec hore za to, že súčasťou obsahu sú kratulinké anotácie jednotlivých poviedok; s čímsi podobným som sa ešte nestretol a páčilo sa mi to, hoc ma zrejme niekto upozorní, že to bolo už napr. v knihe XYZ alebo ZYX.
V rámci žánru je tohle skvělá věc. Pestrá, poměrně čtivé a rozhodně splňující moje kritéria nejen na knihu jako takovou, ale i na horor. Nejsem fanouškem kýčů, přehnaností, potoků krve a podobných kravinek, na kterých současný horor - ať už knižní nebo filmový staví - a sem fakt ráda, že se pořád objevují texty jako tyhle. Takové, co mi naženou strach, příjemně zamrazí a navodí pocit neklidu a nepokoje, který přetrvává i pár dní po dočtení.
Poslední dobou mě baví více a více číst české a slovenské autory, kteří se ve své tvorbě pohybují v hororovém žánru, a proto pro mě byla antologie Esence hrůzy jasnou volbou k přečtení. Pestrý výběr rozmanitých strašidelných povídek mě opět potěšil. Každá z vybraných povídek má něco do sebe a pohybuje se v různé hloubce bažiny strachu, napětí a mrazivosti. Knihu doprovází povedené ilustrace a obálka je naprosto skvělá.
Jak už to tak u sborníků podobného typu bývá, i na Esenci hrůzy se podílelo mnoho autorů, proto není tak úplně možné hodnotit ho jako celek. Myslím však, že mohu s klidným srdcem říci, že se jednalo o sbírku velmi vydařenou. Málokdy se mi stane, že se mi zalíbí naprostá většina povídek. Zde tomu tak však bylo, nebo jsem alespoň téměř u každé z nich dokázala spatřit hlubší smysl či najít důvod k zamyšlení. Na následujících řádcích se pokusím vypíchnout několik příběhů, které se mi opravdu dostaly pod kůži.
Většinou se mi u nedaří vybrat tu jedinou, nejlepší povídku. V případě Esence hrůzy jsem však neváhala ani vteřinu - pro mě osobně je jí rozhodně Pán oprátek od Petra Bočka. Jedná se o poměrně rozsáhlou povídku, které by dle mého názoru slušelo i samostatné knižní zpracování. Hlavní hrdina příběhu Hajzler se ocitá na psychiatrii a vypráví svému doktorovi podivný, záhadný příběh o tom, jak si pronajal byt ve starém, opuštěném domě, který skrývá děsivé tajemství. V jednom z jeho pokojů totiž pravidelně nájemníci přicházejí o život. Ale proč? Jak? Tohle tajemství postupně odhalujeme spolu a psychiatrem, který hlavního hrdinu trpělivě poslouchá. Vážně musím říct, že tuhle povídku jsem zhltla na jeden zátah a přála jsem si, aby byla delší. Naprosto originální nápad, skvělá zápletka, a závěr, ze kterého jde mráz po zádech.
Druhou povídkou, která mě dostala, je Romero odešel do ložnice, Carrie pije mléko a Hitchcock spí od Romana Bílka. Zvláštní název, že? Stejně tak zvláštní je i příběh o třech kočkách, které se zvláštním způsobem připletou do života jednoho aspirujícího spisovatele. Díky nim totiž najednou jako by měl nevyčerpatelný zdroj inspirace. Ta však může být dobrým sluhou, ale zlým pánem... Příběh se mi líbil nejen proto, že jsem velkou milovnicí koček, ale především proto, že ač se příběh na první pohled mohl zdát jako docela normální vyprávění ze života každého autora, postupně jsem mezi řádky cítila plíživé napětí, které napovídalo, že všechno nebude tak krásné, jak se na první pohled mohlo zdát. A samotný konec mě opravdu překvapil.
Za pozornost rozhodně stojí také Žal hraběnky Kláry z pera Jany Pacákové, v minulosti zasazený příběh o mladé dívce, která se vydává pracovat jako služebná na hraběnčino panství. Vůbec se jí nechce opouštět domov, a když dorazí na místo, zjistí, že pro své pocity měla dobrý důvod - něco tu nehraje. Jako kdyby se všichni snažili na první pohled tvářit, že je vše v pořádku, ale skrývali nějaké hrozné tajemství... Na téhle povídce mě opravdu okouzlila její atmosféra, která ve mě evokovala Drákulu nebo Interview s upírem. Zápletka sice není úplně překvapivá, přesto je to krásný příběh, který se mi vštípil do paměti.
Jako poslední zmíním ještě příběh Synové svých otců od Ivana Kučery, který vypráví příběh námořníků plujících na Tahiti, kteří si s sebou na loď od domorodců přinesou nepěkný dárek. I zde se mi velmi líbila atmosféra evokující doby objevitelů a mořeplavců. Zápletka je navíc poměrně drsná a nervydrásající, vážně stála za to.
Ráda bych zde napsala více, ale bohužel je prostor omezený. Snad bych ještě dodala, že všechny povídky doprovází krásné ilustrace, které vytvořily dvě skvělé dámy, a to Rosana Zvelebilová a Erika Ena Adamcová.
Pokud patříte mezi milovníky hororu, určitě téhle sbírce dejte šanci, rozhodně má co nabídnout!
Konečně dočteno a musím říct, že moc děkuji všem autorům, kteří se podíleli na téhle knize. Opravdu klobouk dolů. Jedna povídka lepší než druhá, ale přeci jen každá měla své jiné kouzlojsem ráda, že máme tak skvěle autory jak ty české tak i ty slovenské, o kterých jsem ještě donedávna ani nevěděla, že existují. A díky téhle knize si je ráda vyhledám a přečtu od nich i něco jiného. Jste fakt úžasní!
navíc kniha obsahuje i krásné ilustrace a tím je ještě více kouzelnější a dodává jí ten správný punc.
Hlavně bych měla poděkovat samotnému editorovi, že si dal vůbec takovou práci a námahu, aby dal dohromady tak skvělý tým autorů
to nejdůležitější nakonec, dík patří také nakladatelství Canc, že vydala tak famózní, hororovou a dech beroucí knihu!
A o co tady jde?
Mrazivé, hororové příběhy, které jsou napsané tak, že ještě dlouho na ně budete vzpomínat a některé se vám vryjí hluboko pod kůži!
Poslední moje poznámka bude, že nešlo vybrat, která je nejlepší všechny byly skvělé, ale které ve mě vyvolaly největší hrůzy byly Synové svých otců, 666 a Pán oprátek
Štítky knihy
brutalita zombie strach horory mimozemšťané nekromancie hororové povídky lovecraftovský horor české horory antologie hororu
Část díla
666
2023
Fantom divadla
2023
Geodet
2023
Krev na sněhu
2023
Pán oprátek
2023
Povídky byli pěkné, některé víc, jiné méně. Dobrá práce za sbírku hororových povídek.