Etika Nikomachova

16.11.2024

Možná je to tím, jak spis jako tenhle, měl sáhodlouhý vliv na celou moderní etiku a naše celkové pojetí toho, co jak vlastně je, o pomalu dvě a půl tisíciletí později, ale je snadné si tu skoro pořád říkat "já vím, já vím" "takhle to dělám" "takhle se na to dívám". Pro mě je tohle vše tak nějak informace za informací, u které si říkám "Přirozeně." "Jak jinak?" Jenže teorie se káže snadněji, než jaká je praxe v závodě krys.

10.10.2024

Nikomachova etika je jedním z nejvýznamnějších děl antické filozofie a západní kultury vůbec. Aristotelés v tomto díle zkoumá podstatu etiky a ctnosti, a nabízí hluboký, empirický vhled do toho, co znamená žít dobrý život. Jeho perspektiva je překvapivě čerstvá a originální, proto i hodnotná.

Jedním z ústředních konceptů je eudaimonia, překládána jako “blaženost, kterou Aristotelés považuje za nejvyšší cíl lidského snažení. Dosáhnout eudaimonie podle něj znamená žít život v souladu s ctnostmi, které představují “střednost mezi dvěma neřestmi. Tato myšlenka rovnováhy a správné míry je klíčová pro jeho etiku.

Dílo je ceněno pro svůj praktický přístup k morálce. Je podle mě praktičtější než deontologie nebo utilitarismus (dva hlavní směry dnes). Aristotelés neprezentuje etiku jako soubor pravidel, ale jako cestu osobního rozvoje a kultivace charakteru. Zdůrazňuje význam habitu – opakovaného jednání, které formuje naše ctnosti a tím i náš charakter.

Celkově je Nikomachova etika nadčasovým dílem, které nabízí hluboké porozumění lidské povaze a morálnímu jednání. Její přínos spočívá nejen v historickém kontextu, ale i v trvalé inspiraci pro hledání smysluplného a ctnostného života v dnešním světě. Znáte „Pursuit of happiness“ z americké ústavy? To je aristotelovský vliv.



Upřímně, to dílo jsem si zamiloval, ale ostatním to říkám opatrně, protože bych nerad nastavil nerealistická očekávání. Je to těžká kniha. Člověk musí s textem bojovat, interpretovat ho a ponořit se do něj. Odměna je sladká a sekundární literatura pomůže. Pro své potřeby budu kapitoly rozebírat. Kdyby to někoho zajímalo, zveřejním to během příštího roku na svém webu.

27.07.2024

Úvodní publikace do studia etiky.

09.05.2022

Chtěla jsem s přečíst něco od Aristotela, tak jsem sáhla po Etice. Asi to ale nepřišlo ve vhodnou dobu a kniha se mi ani nečetla moc dobře, natož aby mě nějak extra bavila. Tuto velebenou klasiku tedy asi nejsem schopna docenit, proto odkazuju na komentáře spíše ostatních čtenářů, pokud k tomu chcete něco více. Zejména přínosné mi přijde srovnání s Kantem a konsekvencionalisty od uživatele Yummymoon (níže).

07.09.2021

Základ studia etiky ctností. Svým jazykem poměrně náročná kniha (logicky), ale ve svých myšlenkách ne až tak složitá (pokud je vyluštíte), ale rozhodně bohatá. Vedle deontologického (Kant) a konsekvencionalistického (Bentham, Mills) přístupu je Aristotelova (a později Akvinského) etika ctností jakýmsi zdánlivě nejpraktičtějším přístupem, který velmi trefně upozorňuje, že ne vždy můžeme dané situace předpokládat a v tom případě jednáme dle (duševních) stavů a nikoliv dle komplexního myšlenkového zhodnocení dané situace (což předpokládá právě utilitarismus nebo Kantova etika). A právě tyto stavy je třeba kultivovat v kontextu ctností. Můžeme být brilantně schopni v klidu domova rozebrat situaci z hlediska Millových šesti kritériích nad jednáním (intenzita prožitku, doba trvání štěstí, jistota/nejistota očekávaného, časová blízkost, plodnost/následky, čistota prožitku) a aplikovat je na všechny jichž se situace dotkne, nicméně když potom vyjdeme na ulici a dostaneme se do morálně tíživé situace, už jen stěží bude čas a dostatečně čistá mysl na to toto vše provést v aktuálním kontextu. A řešení tohoto problému vidí Aristoteles právě v již zmíněných duševních stavech, které jsou praktické a je neustále třeba je kultivovat, zlepšovat tak, abychom v daných eticky dilematických situacích nemuseli příliš přemýšlet (či vůbec) nad naším jednáním a jednali automaticky dobře, tedy ctnostně.

07.06.2021

Toto je jedno z děl, z něhož budu čerpat do konce svých dní. Etika Nikomachova je něčím, co by si svědomitý člověk měl vzít za povinnost prozkoumat. Osobně bych chtěl a jsem o tom hluboce přesvědčen, že by mělo být institucionalizované. Mělo by se o něm učit na školách. Etika, na rozdíl od jiných oborů, nezkoumá co je, nýbrž to, co by být mělo. Proč etika není v osnovách už na základce? Jak autor říká: "Na výchově záleží mnoho. Záleží na ní téměř vše." Většina lidí má děti, ačkoliv jim není schopno poskytnou náležitou výchovu. Dochází ke špatným návykům, příjmů nejrůznějších sebeklamů, upínání se k ideologiím, neporozumění zcela základním věcem, neschopnosti dostatečně rozlišovat v jednotlivých situacích, myšlenkovým zkratům - k nízkosti obecně. Na tom záleží velmi, protože každý z nás se podílí na podobě celku, jež ovlivňuje každého z nás. Svět je skutečný se všemi svými okem neviditelnými strukturami.

Vím o třech typech:
1) Deontologická etika, v níž je rozhodující úmysl. V praxi to znamená, že nezáleží na tom, že mé jednání mělo špatný dopad, pokud jsem to vlastně myslel dobře.
Kritika: Fakt, že hlupák myslel něco dobře, není příliš polehčující, když zapříčinil zlo. Hitler to jistě taky myslel dobře.

2) Koncekvencialistická etika zase hodnotí jen výsledky činů. Nezáleží na tom, že jsem nějaké dobro vykonal z pochybných úmyslů (kalkul), protože výsledek je sám o sobě dobrý.
Kritika: Jakmile dobro nevychází k osobnostních pilířů člověka, ale jen ze situačního kalkulu, tak nelze zaručit, že se jedinec zachová dobře i příště. Navíc nelze zaručit, jaké výsledky budou mít naše jednání. Svět je složitý, je v něm mnoho proměnných a my nejsme schopni hledět daleko do budoucnosti.

3) Etika ctností je etikou zaměřenou na jednání v každé jednotlivé situaci. Je tedy sama o sobě praktickou. Nenabízí žádný snadno uchopitelný návod a ač jí to je vytýkáno, tak já věřím, že je to ve skutečnosti její výhodou.
Artistoteles tvrdí, že každý člověk jde vstříc blaženosti, jež se někdy překládá jako štěstí, ale to není zcela přesné. Mnoho lidé má o blaženosti zcestné mínění, a proto k ní mnozí volí zlé cesty. Blaženosti nelze nabít skrze slasti. Na ty, kteří si myslí, že ano, by měl být uplatněn politický dohled. Jedná se spíš o výsostnou spokojenost se sebou samým, o soběstačnost, činnost spíše nežli stav. Této blaženosti lze dostát jen tehdy, pokud v sobě jedinec vše náležitě srovná (Rozum - Jednání - Emoce). Tento etický spis k tomu jedince nasměruje.
Aristoteles odpovídá na to, proč člověk někdy jedná nedobře, ačkoliv mu rozum říká, že to není správné. Rozumný člověk z podstaty ví, jak by jednat měl. Rozumný člověk nevolí špatné, ač ho občas vykoná, páč mu chybí správný habitus/návyk. Ten se utváří v dětství správnou výchovou. Proto na ni tolik záleží. Jakmile člověk není veden ke ctnosti od mala, bude pro něj těžší se tam dostat později. Přec to však lze, ale je to spojeno s jistým sebezapřením. Když uznám, že nejsem dost disciplinovaný, střídmý, statečný mohu to změnit tím, že se tak budu chovat. Zprvu mi to bude proti srsti (Rozum a jednání bude v souladu, ale nebudu z toho mít radost), avšak po čase si utvořím zvyk a nabydu nové přirozenosti (Rozum, Jednání i Emoce budou v souladu). Jednak to vyžaduje vůli a druhak rozum, který mne poučí, jaké kroky ctnosti zvoliti, aby se došel blaženosti. Blažený člověk dokáže v každou jednotlivou jednotlivou situaci vyhodnotit a zvolit správně, protože je v něm vše náležitě nastaveno.

Aristoteles prokázal velký vhled do lidského nitra. Je to věru pečlivě vystavěný etický spis. Filosofie bývá pečlivě vyargumentovaná, pomalá a náročná, protože musí být obtížně napadnutelná. Kritika, která se na etiku ctností snesla, nefunguje. Jeho text je i po 23 staletích stále relevantní.

„O otázkách ctnosti, blaženosti, přátelství a slasti jsme v obryse pojednali dostatečně. Kdyby takovéto řeči stačily k tomu, aby z nás učinily slušné lidi, každý by si je měl projít. Místo toho se však ukazuje, že sice mají sílu pobídnout a povzbudit svobodně smýšlející mladíky a na urozenou mravní povahu, která miluje krásu opravdovou láskou, zapůsobit tak, že ji ctnost dočista uchvátí, většinu lidí nicméně k dokonalé mravní kráse pobídnout nedokáži. Většinu totiž neovládá stud, nýbrž strach, a nezdržují se nízkých věcí proto, že jsou hanebné, nýbrž kvůli trestu. Žijí totiž vášněmi, takže se honí za sobě vlastními slastmi a za tím, co jim je má přinést, a vyhýbají se protikladným bolestem, a nemají ani ponětí o tom, co je krásné a opravdu slastné, neboť to nikdy nezakusili. Jaká řeč by mohla takovéto lidi přetvořit? Změnit řečí to, co je odedávna stvrzeno jejich mravními povahami, je nemožné či nesnadné.“
„Člověk, který žije na základě svých nízkých hnutí, nebude poslouchat řeč, která ho od nich odvrací, ba nebude ji ani rozumět. Jak někoho takového přesvědčit ke změně? Vůbec se zdá, že takováto hnutí se nepodřizují řeči, ale jen násilí. Je tedy třeba, aby charakter člověka byl už předem takový, aby mu ctnost byla vlastní, tedy aby měl zalíbení v tom, co je krásné, a odpor k tomu, co je hanebné.“
„Člověku se však stěží od mládí dostane správného vedení ke ctnosti, pokud nevyrostl pod správnými zákony. Žít uměřeně a odolávat bolesti není pro většinu lidí, zvláště pak pro mládež, nic slastného. Proto musí být výchova a činnosti, jimiž se člověk zaměstnává, řízeny právem. Potřebujeme zákony, které se týkají také těchto věcí a vůbec celého života. Zákonodárci musí sice člověka pobízet ke ctnosti, ale též stanovit tresty pro ty nezpůsobilé. Většinu lidí totiž přesvědčí spíše donucení než řeč, neboť slušný člověk, žijící pro to, co je krásné, se nechá vést rozumem, zatímco člověk nízký, toužící po slasti, musí být trestán bolestí jak tažné zvíře."

17.01.2021

blazenost ako najvyssie "dobro" a cnost osebe. ostatne cnosti sluzia ako prostriedok k dosiahnutiu blazenosti. definicie "blazenosti" su rozne avsak mozno konstatovat, ze ide o rozumove poznanie, ktore je charakteristicke len pre ludi, zvierata nim nedisponuju. je vhodne sa vyvarovat zmyslovosti, ziadostivosti, nadbytkov i nedostatkov.

pre mna bola velmi osviezujuca kapitola o priatelstve a jeho formach a dokonalej kombinacii tychto foriem

Kniha otca európskej filozofie, Etika Nikomachova je vlastne úžasným previazaním morálky a práva. Samotné dielo na prvý pohľad jednoznačne pojednáva o morálne a dôležitosti tejto „ľudskej zručnosti“ pre riadny chod štátu. To že opisuje delenia a typy cností, vlastne nijak nebráni tomu aby sme toto dielo brali v celku ako dielo patriace nielen do oblasti etiky ale aj štátovedy. Aristoteles to jasne dokazuje v kapitolách V. a VIII.

Už v úvode diela od prof. Brostla ma nesmierne zaujala myšlienka o slušnosti. Slušnosť teda spočíva v legiskomformnom výklade práva, v zmysle vypĺňania medzier v zákone. Zákonodarca v zákonoch nesmie byť nadmieru precízny, vlastne to ani nedokáže, našou morálnou povinnosťou je byť slušný, teda právodopĺňujúci. Myslím že výklad typu čo zákon nezakazuje to zákon dovoľuje by pre Aristotela nebol dostatočný, nakoľko by tak strácal morálny zmysel práva. Morálnym zmyslom práva by mal byť jeho účel, a to je dosiahnutie blaženosti v spoločnosti. Ak už teda podľa Aristotela vieme čo kto je slušný vieme z tejto premisy vyvodiť aj to, kto je neslušný?

Aristotelovo zhrnutie, ohľadom nutnej miery presnosti vzdelaného človeka, spočívajúce v stanovení nie max. ale minimálnej miere presnosti sa mi zdá mimoriadne dobre pedagogicky podané. Tvrdenie, že o jednotlivej veci presne usudzuje odborník a o všeobecnej veci zase všeobecne vzdelaný človek, sa mi zdá veľmi rozumné, nakoľko prílišná špecializácia plodí aj intelektuálnu slepotu.

Cieľom štátovedy, podľa Aristotela je praktické konanie. Táto potreba teda zo štúdia vylučuje mladých poslucháčov (v zmysle neskúsených) nakoľko im chýba kontakt s predmetom štúdia. Táto myšlienka sa mi zdá veľmi aktuálna aj v súčasnosti.

V diele sa vyskytla aj jedna intelektuálne zaujímavá myšlienka, v V. kapitole Aristoteles opisuje ako je slovo právo mnohoznačné, to je tak trošku prekvapujúce, lebo túto istú myšlienku zastávame ešte stále, a svoju poučku na to čo je vlastne právo stále hľadáme. Opakom práva/spravodlivosti je teda nespravodlivosť, ktorú Aristoteles zhrňuje, ako nadbytok/nedostatok užitočnosti/škodlivosti pri porušení úmery.

Vo VIII. Kapitole ma trošku zaujal problém názvu POLITEIA, ktorú Aristoteles poníma ako najlepšiu ústavu už v diele Politika. V Etike sa s týmto výrazom stretávam pri timokracií. V ďalšom výklade sa už ale jasne hovorí o tom že demokracia je tiež vláda väčšiny, ktorá je najmenej zlá, a teda že nie je najlepšia, ale len najlepšia z najhorších.

O ústavách v tej istej kapitole Aristoteles jednoducho, no myslím pravdivo, popísal že dobré zriadenie je tam, kde je veľa priateľstiev, a teda že aj sám štát podporuje a nerozbíja súdržnosť občanov.

Aristoteles nám vysvetľuje taktiež pojem svornosť, ktorá je chápaná ako občianske priateľstvo, blízkosť spoločných záujmov a spoločné riešenie problémov. Tam kde je dobrý štát je aj svornosť.

V úplnom závere knihy nám autor, krásne ukazuje čo je to umenie zákonodarstva – legislatívy. Zákonodarstvo je časťou, nie celkom, štátnického umenia. Aristoteles si praje aby nám naši predkovia zanechávali politikov so schopnosťou dávať dobré zákony, ktoré najviac pomáhajú vlasti. Na konci nás vyzýva k štúdiu

a) toho čo povedali starý učenci o štátovede (politickú a právnu filozofiu)

b) preštudovať si ústavy (komparatistika)

c) zisťovanie toho čo majú štáty dobré a čo zlé (čiastočne sociologia a čiastočne politologia)

d) po kritickom zhodnotení hádam uvidíme aké zvyky a aké zákony sú najlepšie

Na záver už asi len dodám, že dielo Aténska ústava asi patrila do výučbového procesu k bodu b), Aristoteles vraj zozbieral asi 150 ústavných textov, čo podľa mňa svedčí o vysoko kvalitnej forme výuky štátovedy v staroveku. Nie som si istý, či si v modernej komparatistike preberáme čo i len desatinu podobných textov.

22.11.2016

Otázkami etiky, "to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva" se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v asi nejznámější Etice Níkomachově.

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, ale o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ Nejlepší jednání je pak to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá... je to nejspíš dar od bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život.

Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), a to je právě smysl výchovy.

Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; "tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí". Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání. Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních ctností”.

Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Náležitost, slušnost je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem.

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení :-).

Zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů, a to je důvodem (jak podle Aristotela, tak podle Platóna), proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení :-).

Zajímavé ... dříve stejně jako dnes :-) ... uplynulo víc jak 2000 let a stále jsme nevymysleli nic lepšího :-) ... a tak se stále držíme demokracie, jako nejlepšího ze všech těch nejhorších řešení, kterých jsme naopak navymýšleli spousty :-).