Eva Švankmajerová

25.10.2021

Hladím tě, obálko Evy Š.

neodeslaný dopis
adresovaný balkónu pátého patra
vítr zafouká text toho dopisu
víš komu
o
patrně
do ucha jehly
kterou jsem věnovala
nejspíš leží někde parapeTu

Milá Evo Š., do nebe Ti vítr zašeptá můj sen, podobný snu Tvého muže Honzy, taktéž Ti adresovaný posmrtně.
Rty mám dnes konečně vybarvenější, po dvou týdnech bezbarvých, rudnou i bez polibku, možná je v tom vzrušení z našeho dlouho očekávaného seznámení. Tvou knihu mám u sebe již druhým rokem, občas ji otevřu a dívám se na Tvé trochu dost dalíovské konTury. Mám chuť poté kydnout na plátno višňovou konfiTuru na souhlas tomu, že minulost je minulostí a... Teď jsi Tu semnou Ty a Tvoje malé nenápadné smutky, bolesti, kus ženy a vyobrazení. Tvá jednoduchost mě chytá za ruce, pak za srdce, pak za paže, to už je na ostří lokte, protože mě táhneš, ale ještě se Tu budu chvíli držet...
dole na zemi, ještě možná chvíli a Ty, už tam v nejbližších nebesích. Dívám se na Tvé obrazy, Tvou postel a dvojí tvář.
Popouzíš mě k puzení, učíš mě reagovat, učím se seberespektovat.
A ty z výšky, z vysoka své výsosti mě v tom podporuješ.

Děkuji Ti, Evo.
Aneta Hyrnick