Evangelium podle Josefa Flavia
Karol Sidon
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76274/evangelium-podle-josefa-flavia-76274.jpg
4
7
7
Náboženský spis o složitém komplexu židovské, essénské a křesťanské tradice s podobou Ježíše , kterého popisuje autor dle svých postřehů a myšlenek. Kniha byla napsána v letech 1969 - 1970m a u nás nesměla být vydána. Vyšla poprvé v samizdatu
Přidat komentář
Vlastně provázaný dvojesej: o historické údaje z Josefa Flavia, Talmudu a dalších původních písemností opřený pokus najít skutečné osoby, které stojí za Ježíšem, jak ho popisují evangelia; a Evangelium podle mne, Sidonova značně subjektivní rekapitulace života toho Ježíše, kterého nazývá historickým (žijícím v době, do které ho zasadila evangelia).
Vůbec v prvé řadě je to nezvyklý pohled do myšlení a sympatií člověka, ze kterého se ani ne o 10 let později stal praktikující Žid a posléze vrchní rabín, který se ale v této knize zdá bezmála jako adept křtu. Vzhledem k tomu je to esej silně osobně laděná, svým způsobem tendenční (nikoliv v pejorativním významu), a jak píše autor v předmluvě po 20 letech, v podstatě odborně dysfunkční.
Přesto je první část – při vědomí toho, že z archaických textů znám jen zlomky toho, co tehdy znal autor, a co později označil za zcela nedostatečné – velmi zajímavý historický exkurz. Minimálně napříč těmi texty a náboženskou situací římských provincií. Nicméně nemám problém na chvíli přistoupit na Sidonovy historické dohady a vývody, aniž bych je brala za nezpochybnitelné.
Z druhé části víc vystupuje, jak moc tehdy mladý Sidon chtěl vytvořit Krista podle své touhy. Nejsem si jistá, jestli je jeho verze „historického“ Ježíše z pohledu konzervativního křesťanství strašlivá hereze nebo jde naopak o s křesťanstvím ladící citový vhled, ale ač mi přijde tento esej slabší, rozhodně poskytuje mnohé zajímavé informace. Mimo jiné i o autorovi samém, Evangelium podle mne je, zdá se mi po dočtení, název mnohoznačný.
Vrtá mi hlavou otázka, když autorova předmluva z roku 1991 je odsudek vlastního mladistvého narcismu, proč tedy nechal knihu vyjít – byla v tom touha vidět ji konečně oficiálně vytištěnou? Nebo se pořád v tom zrcadle, které u svého mladšího já kritizoval, přeci jen zhlížel rád?
Autorovy další knížky
| 2014 |  Altschulova metoda |
| 2012 | Pět knih Mojžíšových |
| 1968 | Sen o mém otci |
| 2015 | Piano live |
| 1991 | Evangelium podle Josefa Flavia |
„ba jsou tak hluší, že by rádi slyšeli
hlas Pána Krista na gramofonové desce...“
(Vladimír Holan, Nokturnál)
V našem obecném povědomí patří slova Ježíš a Kristus tak k sobě, že je vnímáme jako součást jednoho jména. Ježíš Kristus jako Josef Novák. Prvotní církve ale rozdíl znaly: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus?“ ptá se třeba autor prvního listu Janova. Mnohem později – v čase osvícenství a lidského přesvědčení, že člověk všemu dokáže přijít na kloub -, provedli učenci rozpojení historického Ježíše a Krista víry a zkoušeli se dopracovat k věrnému portrétu Ježíše Nazaretského, zbaveného nánosů veškerého náboženského zkreslení. Nejznámějším teologem spojeným s touhle snahou je Adolf von Harnack, ale nebyl to jen on. Ježíš byl v jejich očích něco jako učitel moudrosti a humanity, jeho učení pak školou morálky a vztahů k Bohu bez kultu a mysticismu. Viděli v církvi vliv helénství a judaismu a pokoušeli se tyhle vrstvy odstranit. Snaha to byla upřímná a odsuzovat ji by nebylo na místě. Ale selhání bylo nevyhnutelné, protože nedostatek pramenů seriózní práci prostě neumožňoval.
Pomyslnou tečku za touhle etapou christologie (které se říká také Leben-Jesu-Forschung) pak udělal Albert Schweitzer, když upozornil, že při hledání historického Ježíše si do něj každý promítá, co chce – je tedy projekcí a ne objektivním bádáním.
Železná opona nebránila pouze pohybu lidí, ale také pohybu myšlenek. Mladý Karol Sidon tak nebyl s aktuálním stavem christologických studií obeznámen a tím pádem byl nucen celou slepou cestu projít na vlastní náklady. Když kniha konečně v devadesátých letech vyšla, sympaticky přiznává svoji neznalost i nezralost. Ano, i dosti nepozorný student teologie nad mnoha jeho tvrzeními pozvedne obočí: neposkvrněné početí se opravdu netýká počátku života Ježíše a markionistická hereze se netočí kolem pouze lidské přirozenosti Krista. To by tak nevadilo. Nelibé pocity ve mě spíš vyvolala metoda, kterou se pan Sidon k výsledkům svých úvah dostává. Vezme nějakou nepodloženou úvahu (typu: pokud křesťané něco do Písma přidali, mohli i něco odstranit) a o kousek dál s ní už pracuje jako s faktem (tedy: v Písmu se o tom nedočteme, protože křesťané přece z Písma věci odstraňují). Jeho metoda je „možná + možná + možná + možná = šokující nový pohled“. Také s biblickými citáty pracuje Sidon po svém, aby mu seděly do příběhu, který se rozhodl vyprávět. Posouvá s nimi podle své vůle (třeba Petrovo pokárání přesunul z Cesareje do Getseman do úplně jiného kontextu) nebo je prostě zamlčí (příklad z Lk 22,36-38: Ježíšova výzva k ozbrojení je o dva verše dál relativizována výrokem, že dva meče stačí, to ale nezapadá do Sidonova podání Ježíše jako organizátora revoluce ... a tak to prostě ignoruje).
Taková práce s Ježíšovým příběhem mi vadila. Nevadila mi jako křesťanovi, myslím, vadila mi jako člověku, který má v úctě pravdu a její poctivé hledání.
Mám alternativní Ježíšovské příběhy rád, bez ohledu na to, jak moc jdou proti pravověrné evangelní verzi. Kazantzakis, Ajtmatov, Lagerkvist mě dříve donutili přemýšlet jinak a jsem jim za to vděčný. A Život Briana mě stále baví, i když jsem ho viděl už tolikrát. Také „Sidonův Ježíš“ mě nejvíc poutal tam, kde nad Ježíšem autor přiznaně medituje – pokud by se této linie držel více, kniha by byla zajímavým svědectvím (myšleno: svědectvím o Sidonovi a o tom, jak různě lze Ježíšův příběh interpretovat). Když se ale Sidon pokouší o historicko-literární vědu nebo psychologii, selhává (jako historik, psycholog i jako spisovatel) a jeho alternativní evangelium začne připomínat dort, který pekli pejsek a kočička.