Evangelium utrpení

03.06.2020

„Když vidíme úplně vyčerpaného koně, který musil nést příliš těžké břemeno, a pozorujeme, jak naposled napíná každou šlachu, aby náklad odtáhl, je nám ho líto, ale stále zbývá naděje, že se to podaří. Kdybys však viděl koně v bolestech napínat každou šlachu, ale neviděl bys žádný úkol, žádné břemeno – pak by to jistě byl zoufalý pohled. Je beznadějné úkol odmítat, protože je příliš těžký, je beznadějné pod břemenem skoro klesat, protože příliš váží, je beznadějné vzdávat se naděje ze strachu před úkolem? Ó ne, beznadějné je ze vší síly chtít – ale žádný úkol nemít.“

Søren Kierkegaard ve 28 kapitolách prokazuje velký zápal pro víru, to nejde přehlédnout. Sám sice zdůrazňuje, že nepíše kázání, že jsou to pouze „křesťanské řeči“, ale svojí strukturou, nasazením – ale i tím, že své čtenáře oslovuje „posluchači“ - vyvolává dojem přísného duchovního hřímajícího z kazatelny.
Ano, přísného. Ano, hřímajícího. Protože Kierkegaard nás nešetří. Jen duchovní hodnoty jsou důležité, jen Boží slovo stojí za prozkoumávání, jen věčnost nás má zajímat, nikoli časnost. Trochu tím připomíná svatou Terezku, její označení našeho světa jako Vyhnanství. Jenže Terezka sice vše podřizuje Ježíši, ale nestaví nebeské a pozemské do takového protikladu – což je mimo jiné patrné z její snahy dělat soustavné drobné i velké radosti svým sestrám.
Kierkegaard narozdíl od Terezky provokativně káže, že není možné mít obojí. Že spokojenost na zemi znamená překážku pro následný život s Bohem. Asi nejvíc je to možné ilustrovat na jeho tezi, že výzva k opuštění svých rodičů je výzva k nenávisti k otci i matce. Že kdo „kvůli němu (Kristu) nemá v nenávisti otce i matku, není ho hoden.“ To už, podle mého názoru, daleko překračuje původně podnětné připomínání toho, že nemáme mít ve středu našeho snažení věci pozemské, ale obrátit pohled k nebi.

Při čtení Evangelia utrpení jsem si vybavil problém, který mám se zastánci stoicismu: jejich odpoutanost od vzruchů světa je dobrým průvodcem, když mi ujede autobus nebo vinou covidu nemůžu odcestovat na dovolenou. Ale už to nejde použít – a o tom jsem přesvědčen! - když s někým blízkým sdílím jeho nemoci či jiná trápení, nebo když dokonce blízkou osobu pohřbím. No, a zatímco jsem si tak nad tím pro sebe mudroval, tak mistr Søren právě ten příklad se zesnulým přítelem uvedl! Když nad mrtvým blízkým smutním, stávám se podle Kierkegaarda horším křesťanem, měl bych se totiž radovat, že je můj přítel u Boha. Ech?! Jako vážně?! Protože tím se, milý Kierkegaarde, dostáváte nejen do sporu s lidskou přirozeností, ale i se samotným Ježíšem, který pro svého přítele Lazara slzy proléval.
Podobně je to s dalšími jeho tvrzeními. V zásadě jsou užitečné (např.: „Co je sedmdesát let proti věčnosti!“), ale Kierkegaard jde za hranu. Za hranu běžného lidského chápání věcí, ale i mimo mantinely křesťanské teologie, obávám se. Utrpení je radost. Chudoba je bohatství. Ponížení je povznášející. A tak dále. Zkrátka: vše co je nám pozemsky přirozeně příjemné, by nám mělo být podezřelé a měli bychom se od toho držet co nejdál – jen tak si vysloužíme Boží slávu. Jenže tím popírá naši přirozenost, a tak odporuje názoru, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. A hlavně tím vyobrazuje křesťanství bez lidské tváře. Takže vlastně křesťanství bez Krista.

Na Kierkegaardovu obranu: Je zapotřebí vidět, že psal v době silné sekularizace a hegelismu, v době Feuerbacha a Marxe. Já ho dnes čtu mimo kontext, a to je jako bych posuzoval úroveň telefonujícího člověka bez vědomosti o tom, jak to vypadá na druhé straně linky (zdánlivě křičící hulvát může ve skutečnosti být trpělivý vnuk nahluchlé babičky atp.). Jeho přednášky mohou být jen záměrně vyostřené provokace, které by dostaly smysl při zasazení do tehdejší společenské diskuze. To fakt nevím. Ale tak, jak se na ty eseje dívám teď, zdá se mi, že spíš věci křesťanství škodí, že křesťanství ukazuje jako nelítostnou a od běžného života odtrženou věrouku, která všechny pozemské problémy bagatelizuje (sám bohatý říká všem chudým: buďte rádi, že trpíte!) a utrápené maličké tak z kostela spíš vyhání.
Přesto bylo zajímavé tuhle sbírku kázání číst, na spoustě míst mě nutil k tomu, abych si sám pro sebe formuloval protiargumenty a na spoustě jiných míst jsem mu musel přiznat jistý díl pravdy. Svojí kritikou společenské náboženské vlažnosti, takového toho pohodlného nedělního křesťanství, se trefuje přesně do citlivých míst i dnešních věřících.

A navíc mě potěšil svým chvalozpěvem na tiché a mírné, pro takové úvahy já mám slabost: „Mírnost chodí tak tiše, že si nikdo nevšimne, ani ten se o ní sotva dozví, kdo břemeno na mírného nakládá. Odvaha bude zaplacena viditelností vítězství, vznešenost hrdostí pohledu, trpělivost znalcem utrpení, ale mírnost je k nepoznání. (...) Není to v tichosti a mírnosti, že protivníkovi odpustíš, ale v těch sedmdesáti sedmi odpuštěních násobeno sedmi – to je tichost a mírnost; tichý člověk se tolik namáhá odpustit, takže to skoro vypadá, jako by to byl on sám, kdo odpuštění potřebuje. Tichý a mírný pokorně ví, jak jeho nebeské odpuštění závisí na jeho vlastním odpuštění – on skutečně potřebuje svému protivníku odpustit.“