Everest a Oyu

13.02.2017

Miroslav Caban na mě působí jako takový samorost. Jak sám píše, od mládí měl rád hory, a tak si někdy po třicítce řekl, že by chtěl začít lézt na ty nejvyšší. Od většiny himálajských horolezců se liší v tom, že oni, na rozdíl od něj, strávili mnoho let od útlého mládí v různých partách lezením na skalách. A až po mnoha letech a spoustě zkušeností se odvážili do velehor.
Caban tyhle noci pod širákem, a hektolitry vypitého piva přeskočil, místo toho se věnoval podnikání, a potom se rovnou pustil do velehor. Po pár letech si troufnul pokusit se o K2, a následující rok rovnou na double, Cho Oyu a Everest. Na Everest se mu nakonec povedlo vylézt, a vyšperkoval to ještě tím, že se tam dostal bez kyslíku. Načež se postavil vedle všech těch Jarošů, Uherů, Rakoncajů, apod. Ti mu ale řekli, že s ním kamarádit nebudou, protože on tam nelezl alpským stylem, ale s pomocí pronajatého šerpy. A kdoví jestli vůbec byl na vrcholu, co taky čekat, od někoho, kdo nechlastá pivo :-)
Každopádně se ale jedná o celkem dobře napsanou knihu a oceňuji hlavně takový ten nezaujatý nezkušený pohled. Pro zkušené horolezce je spousta věcí naprostá samozřejmost, ale Caban ty zkušenosti, a často ani informace nemá, tak naráží na různé nesnáze. Ale hlavně se o nich, narozdíl od jiných autorů, nebojí psát, a přiznat tím své nedostatky.