Evropa: Autoatlas

17.01.2025

Tak tedy šestá kniha zprava, ve třetí poličce odshora.
Mám víc kandidátů, ale tohle je kniha knih své doby.

Ano, takhle jsme procestovali celou Evropu. Máme vydání z roku 1985 a byla to tehdy kniha doslova přelomová.
Žádné luštěni ve skládaných automapách ( to už jsem fakt tak stará?), hádky, luštění při baterce a BLOUDĚNÍ...nejhorší byl průjezd velkými městy.

I když si trasu předem naplánujete, vypíšete, vždycky se něco semele a najednou jste někde, kde jste ale opravdu být nechtěli.
Nejčastěji v prudkém dešti, bouřce nebo v noci.
" Jedeme dobře? Mně se to nějak nezdá".
" Kde to vlastně jsme?"
" Zeptej se..".
Většinou nebylo koho.
Nesmělé pípnutí:
" Asi jsme zabloudili".
" Ukaž, to je takový problém?"
A na světě byla hádka jako hrom.
Třeba když jsme skončili u slepičárny nebo v zahradnictví.
Vysoko v horách jen my, světlušky a hvězdy.
A parta přátel v autech za námi ...

Dnes u domu zadáte cíl do navigace, jedete po kvaliních silnicích ( jen u nás ne!), dát si kávu nebo se najíst, či ubytovat kdekoliv v Evropě je samozřejmost.
Nuda.
My jsme byli pangejtoví stolovníci, zásoba peněz i pohonných hmot přesně rozpočítaná. Setkání s hady, pavouky a vosami v lesíku nebo křoví a následný úprk, tak jsme poznávali Evropu.
Nedůstojné? Možná.
Ale touha vidět a poznat byla silnější.

Vlastně je mi to trochu líto......
Když tak vidím všechny ty potrhané plachty automap ( ne, nevyhodím je), vzpomínám...
Byla to krásná dobrodružství.

PS: Mapy, i když dnes v jiné podobě, používám při čtení knih ráda, abych věděla, kde se děj odehrává.