Evropské duchovní dějiny
Friedrich Heer
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/225387/bmid_evropske-duchovni-dejiny-2lp-225387.jpg
4
22
22
Obsáhlý esej význačného kulturního historika, působícího v Rakousku, představuje mohutnou syntézu jeho dlouhodobého úsilí o postižení duchovního pozadí dějin našeho kontinentu. V tomto díle líčí barvitým, dramatickým stylem vývoj evropského myšlení od pozdní antiky až na práh současnosti. Nejde mu ovšem jen o myšlení vysoce teoretické, jak je známe z dějin filosofie a věd, ale v celé jeho šíři, včetně duchovních proudů hýbajících lidovými vrstvami, nejčastěji v podobě nejrůznějších kacířských hnutí. Autorovi při rozvíjení jeho úvah poskytlo spojovací linii přirozeně křesťanství, nejvlivnější ideový proud evropské civilizace. Společně s velkými příslušníky své generace evropských historiků, jejichž díla konečně vycházejí též u nás – za všechny uveďme alespoň Francouze Le Goffa a Rusa Gureviče – vyvrací dříve tak rozšířenou představu, že s výjimkou ojedinělých heretiků ovládalo myšlení středověkého Evropana beze zbytku křesťanství v jeho oficiální variantě. Naopak klade důraz na to, že křesťanství bylo od počátku svého působení průběžně konfrontováno se svébytným myšlením plemen buď odedávna na území našeho kontinentu žijících nebo sem odjinud přicházejících. Evropské myšlení se mu tedy nejeví jako jednosměrný, učením církve jasně orientovaný proud, ale jako dialektické stýkání a potýkání dvou základních principů, které lze mj. charakterizovat na jedné straně jako vysokou humanistickou kulturu, na straně druhé jako předracionalistické podzemí. K tomu dodává: ,,Mohutné pohyby duchovních dějin evropského tisíciletí jsou bez tohoto stálého dialogu a boje mezi ,nahoře‘ a ,dole‘ srozumitelné právě tak málo jako díla průkopnických duchů, kteří z tohoto podzemí trvale čerpají.“ Heerova kniha poskytuje českému čtenáři vodítko při studiu oblasti, kterou naše dějepisectví, celá desetiletí regulované idejemi historického materialismu, zatím zanedbávalo. Navíc se mu tohoto potřebného poznání dostane ve skvělé literární formě. Edice Kulturní historie. 2. vydání... celý text
Náboženství Literatura naučná Historie
Vydáno: 2014 , VyšehradOriginální název:
Europaische Geistegeschichte, 1953
více info...
Přidat komentář
Rozsiahla a informačne veľmi hutná kniha. Čitateľny značne náročná, až neprívetivá. Trpezlivosť je však odmenená obohacujúcim pohľadom na dejiny (nie iba filozofického) myslenia v Európe.
Škoda, že sa Heer nevenoval podrobnejšie aj pravoslávnej časti Európy (hoci zmieňuje Nila Sorského a text o Maximovi Grékovi je vcelku obsiahly).
Ďalšia škoda, že pri českom vydaní nebola bibliografia spracovaná nejako súhrnnejšie. Citácií je samozrejme v texte mnoho - bibliografia má 70 strán (a to vo veľmi zhustenej podobe, až by som povedal, že ťažko dekódovatelnej), citeľne však chýba abecedne/tématicky zoradená bibliografia, kde by boli jednotlivé články a knihy uvedené podrobejšie a podľa nejakého kritéria.
Kniha rozhodne nie je iba súhrn nejakého vedenia, ide o značne netradičný a smelý pohľad vychádzajúci z tvrdenia o dvoch prúdoch, ktoré formovali myslenie Európy. Prvý Heer volá „horný“ a myslí tým kresťanské, humanistické a racionalistické myslenie. Druhý označuje ako „podzemný“, ktorý je prejavom ľudového, nespútaného, niekedy až blúznivého či deštruktívneho. Veľa sympatií preň nemá.
Nakladatelství Vyšehrad tuto knihu vydalo v roce 2014 ke svému 80. výročí. Bohužel musím konstatovat, že vydat ke svému výročí 61 let staré dílo je poněkud výsměchem (především čtenářům). Je to podobné jako vydat v současnosti Tomáše Akvinského a vydávat ho za vrchol teologie. Dílo je velice hodnotné, to ano, a jeho 1. vydání mělo jistě význam, protože v době, kdy bylo "aktuální", u nás vládla totalita a přesně takové knihy zde chyběly.
Ale vydat to k takovému výročí? Nechal jsem se bohužel nachytat a vzal jsem to jako doporučení od samotného nakladatelství, knihu jsem musel po prvé kapitole odložit.
Kniha se čte špatně, protože autor se utápí v detailech, pokládá jedno dobové jméno vedle druhého aniž by se zaobíral blíže jejich vztahem. Chybí mi u něho především komplexní, holistické nadhledy na celou problematiku! Což je škoda, protože autor jistě takové nadhledy svých znalostí musel mít, jen je bohužel pro čtenáře schovává mezi faktografickými daty a rádoby honosnými, vzletnými větami.
Co ale čekat od díla které bylo sepsáno před více jak 60 lety? Není se čemu divit, že ještě nedisponuje jazykem, který se snaží zachytit téměř neviditelný duchovní vývoj typický nejenom pro člověka, ale též i pro archetyp Evropy. Je příliš uzavřen ve světě akademického chápání historie. Škoda, že si toho nevšimli v nakladatelství, mohl jsem ušetřit spoustu peněz na jinou knihu...
Štítky knihy
křesťanství kultura Evropa dějiny Evropy religiozita, zbožnost filozofie a náboženství kulturní dějiny církevní dějiny, dějiny církve
Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).
Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“