Evropské duchovní dějiny

11.11.2023

Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).

Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“

26.05.2019

Rozsiahla a informačne veľmi hutná kniha. Čitateľny značne náročná, až neprívetivá. Trpezlivosť je však odmenená obohacujúcim pohľadom na dejiny (nie iba filozofického) myslenia v Európe.

Škoda, že sa Heer nevenoval podrobnejšie aj pravoslávnej časti Európy (hoci zmieňuje Nila Sorského a text o Maximovi Grékovi je vcelku obsiahly).

Ďalšia škoda, že pri českom vydaní nebola bibliografia spracovaná nejako súhrnnejšie. Citácií je samozrejme v texte mnoho - bibliografia má 70 strán (a to vo veľmi zhustenej podobe, až by som povedal, že ťažko dekódovatelnej), citeľne však chýba abecedne/tématicky zoradená bibliografia, kde by boli jednotlivé články a knihy uvedené podrobejšie a podľa nejakého kritéria.

Kniha rozhodne nie je iba súhrn nejakého vedenia, ide o značne netradičný a smelý pohľad vychádzajúci z tvrdenia o dvoch prúdoch, ktoré formovali myslenie Európy. Prvý Heer volá „horný“ a myslí tým kresťanské, humanistické a racionalistické myslenie. Druhý označuje ako „podzemný“, ktorý je prejavom ľudového, nespútaného, niekedy až blúznivého či deštruktívneho. Veľa sympatií preň nemá.

08.02.2015

Nedeočetl jsem. Po nějaké době jsem se začal v textu naprosto ztrácet.