Exhumace
Václav Kahuda (p)
Autor (* 1965) se již představil čtenářům knihami Příběh o Bazilíškovi a Veselá bída. Exhumace je soubor povídek pocházejících z druhé poloviny osmdesátých a začátku devadesátých let.
Přidat komentář
Topení šroubků v benzínu (dědkova dílna, plná krámů, vršky od piva na podlaze, kde se ale vždy dalo dát něco do kupy, když bylo třeba), kdo se kdy dostal na dědinu, nebo do "mazlavé reality věcí", tak si bude v téhle plíživé sbírce Kahudových próz připadat jako voyeur, který mnohdy pozoruje zapovězené věci, odehrávající se v životech chudých existencí (a Kahuda vlastně není nějak extrémně-extrémní, ale je definitivně velmi sexuální/živočišný ve svém psaní a navíc má děsné dobré oko pro ty malé detaily, ze života, jako fotograf, který ví, co esteticky působí, maluje se slovy). Tyhle věci, perverze, se okolo nás asi dějí častěji, než si myslíme, jen je zkrátka nevidíme, nevnímáme, lidi šílení, dělající šílené věci, ale i lidi, co dělají ty nejnormálnější věci, ač si myslíme, že dělají něco jiného... a jak se kdo dívá na vinu a nevinu, co je dobro a zlo, je někdy k smíchu, protože jde jen o perspektivu a tak vlastně zjistíte, že Svět je chaotické místo, kde musíte pochopit, že žádná pravidla neexistují. Někdy je hranice, jak sleduju dnešní média, jen o tom, jak se to zrovna v té době podá, můžete být to i ono, Kahudovi ale jde spíše o lyrické zachycení takové té jeho reality, která v sobě i přes jistou existenciální tíhu a nádech nese i humor, vlastně je to takové trollení. Samotná 'Exhumace' (1992) je snad nejambicióznějším textem, s jakým jsem se od něj setkal. Opět dojde na barvité a květnaté popisy naběhlých penisů, ale i na zoofilii, vraždy, znásilnění, vše jakoby se mísilo, jak v nějaké zkumavce a přitom působilo "přirozeně" - reakce za reakci, jako "tohle je nás svět, tohle jsme my". Ten Kahudův typický lyricismus provází existenci hrdinů i tentokrát - stejně jako vždy skvělý jazyk a chápání "spodní části těchto krajů", přesto artové "jak prase", velmi popisné, zpočátku pomalé tempo, kde se toho vlastně moc neděje, později zrychlí a začne víc střihů (většinou je to ale v závislosti na délce samotného textu) - je ale spousta černé krásy v tom popisování těch malých detailů a slovních spojení, když na to člověk má trochu rozpoložení, nebo náladu a já věřím, že Kahuda je i přes fakt, že jde o jednoho z našich nejzajímavějších prozaiků posledních tří dekád, spíše tím, co čajové konzumní maminy u literatury odradí. Ta umazanost, ta špína, hlad, nadrženost, kontrastuje s popisem čistých a nevinných věcí - krajiny, nebo zvířat, vlastně si myslím, že u Kahudy jedete tak nějak pořád to stejné a buď vám to je sympatické a nějak to promlouvá a na jisté úrovni tu frekvenci slyšíte, nebo si řeknete, že prostě "takhle ne" a už se k němu nedostanete, já jsem si k němu musel cestičku najít během posledních deseti let pomalým seznamováním, ale čím víc ho čtu, tím víc se mi to dostává pod kůži, ta lidská perverze, o které píše. Tempo a nálada mi navíc hodně připomněly filmy od Bély Tarra, které jsou taky těžká náladovka. Je třeba i zmínit, že poslední část, kde nastupují pohádky, je dobrej klenot sám o sobě, podobný trolling jsem naposledy viděl u Karla Hynka, když psal parodii na Babičku (kterou jsem, ano, dodnes, strécu, nečetl, zato jsem na ni ale slyšel i sprostou parodii...), nicméně i tak se v Kahudově krátkých textech nese neskutečná baladičnost, jakou jen tak nenajdete, speciálně 'O Červenej' (O Červené Karkulce) je solidní porno, samý hlazení stébel o její přirození, beruška, co jí vlezla málem do zadku, naběhlý ptáky a ženský, co roztahujou nohy... nahý zadky a tak dál, v jeden moment jsem si vzpomněl až na de Sada. A zase musí dojít i na Brno, přijde mi už, že Brno je zmíněno prostě všude. Venco, tentokrát dávám čtyři, nějak to na mě udělalo ke konci víc a víc "lepší" dojem, haha.
Tohle tedy není pro každého, dost hrůzný povídkový pohled do duší jednodušších až pomatených lidí na venkově, muži i ženy, Kahuda nešetří nikoho.
Ale přiznám se, Kahudova témata mne přitahují.
Tohle na mě už bylo moc, pane Kahuda. Samí dysfunkční, mírně deviantní muži a všude naflusáno.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1999 | Houština |
2014 | Vítr, tma, přítomnost |
1997 | Veselá bída |
2001 | Proudy |
1998 | Exhumace |
Léto v mém případě nesvědčí četbě ani psaní, i své hodnocení souboru Kahudových kratších próz tedy sepisuju s nemalým časovým odstupem. Budu tím pádem stručnější a obecnější. Pro všechny texty Exhumace v podstatě platí charakteristika, kterou jsem psal k jeho Technologii dubnového večera a Příběhu o baziliškovi. Plusem je rozhodně jeho mistrný a svrchovaný styl, neuvěřitelně bohatá slovní zásoba a schopnost plasticky líčit všemožné bizarnosti, obscénnosti až úchylárny.
Minusem, který se v Exhumaci bohužel projevuje intenzivněji než ve dvou výše zmíněných titulech, je pak na jedné straně chabá narativní konstrukce a linka. Ve výsledku to působí (hlavně v titulní próze), jako by Kahuda stavěl „děj“ asociativně, ledabyle a nazdařbůh. Jako by se řídil spíš tím, jaká nechutnost ho zrovna napadne (a on ji následně s libostí popíše), než aby se pokoušel o nějakou kostru vyprávění. Na druhé straně, což s tím trochu souvisí, to pak je určitá monotónnost, kdy všecky ty scény plné hnusu, chlípnosti, prasáctví atp. člověka po přečtení určitého počtu stran už příliš nešokují, nezaujmou, ba v nejhorším případě ani nebaví.
Nechci tím říct, že by Exhumace byla špatná kniha, jakkoli by si zasloužila pečlivější redakci (mám vydání z Paper Jamu a něco evidentních překlepů jsem tam našel, ač si dovedu představit, že možná nějak přešly z původního petrovského vydání a taky že redigovat Kahudu není zrovna med). Čtenáře, kteří mají autora a jeho styl rádi, myslím nezklame. Jen se v ní zřetelněji vyjevily limity jeho psaní a vidění.