Exilový orloj
Karel Hvížďala
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408184/bmid_exilovy-orloj-bxg-408184.png
4
10
10
Kniha vzpomínek volně navazuje na dva svazky fejetonů a drobných esejů Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček. Trojice velmi osobních zpovědí představuje svérázné paměti odkrývající souvislosti od Hvížďalových dětských let až do současnosti, přiznávají se k vlastní naivitě i slabostem a s porozuměním přemítají o pohnutkách a činech přátel. Pomyslným orlojem procházejí Hvížďalovi souputníci, s nimiž sdílel úděl exulanta, především generační vrstevníci Václav Bělohradský, Jiří Gruša, Antonín Brousek, Karel Kryl nebo Karol Sidon, ze starších Milan Kundera, Arnošt Lustig či Josef Škvorecký. O Exilovém orloji, portrétech blízkých, s nimiž ho spojují podobné životní zkušenosti, autor říká: Je to puzzle vzpomínek na dvanáct let, z kterých se snažím složit ucelenější a místy jasnozřivější obraz doby a lidí, které jsem měl a mám rád. Byli to lidé s povahou větru a ne trávy. Ve spánku mi ti nejbližší vykukují z mozku jako apoštolové na orloji a já znovu slyším jejich veselý smích, vidím čarolesk v jejich očích, vybavuji si jejich úpěnlivý hlas i jejich vášnivou, rozhořčenou, jindy zase ironickou rétoriku, utajované hořké slzy, koření před autentickými výkony, a cítím jejich pevný stisk ruky. Ilustracemi knihu doprovází Clara Istlerová.... celý text
Přidat komentář
Obsahuje poměreně dost zajímavých informací o Pavlu Landovském a Arnoštu Lustigovi. Podnětné!
Zajímavé. Kniha vzpomínek Karla Hvížďali (nar. 1941), novináře a spisovatele. Zaujali mě vzpomínky hlavně z dětských let, za pozornost stojí i ty z dospělosti. Setkával se s významnými lidmi. V letech 1978–1990 byl v exilu, pak zase v ČR. Poslouchala jsem jako četbu na pokračování v rozhlase. Rozhlas mi otevírá obzory a seznamuje s neuvěřitelným množstvím zajímavých lidí napříč různými kulturními i politickými spektry, ať už formou četby z knih nebo vydávání osobního svědectví (vyprávění pamětníků a osobností).
Autor dovede potěšit. Moudrými názory osobností, se kterými hovořil v exilu a novými pohledy na ně, což bylo pro mne novum:
"Jiří Voskovec, stejně jako Ferdinand Peroutka byli oba v exilu zachmuření, bez opěrného lešení příznivců. Trpěli nedostatkem obdivu, na který byli dříve zvyklí. Ztratili značnou porci sebejistoty, což jim znatelně pomačkalo duši. Peroutka dle vyprávění jeho ženy Slávky, trpěl hlubokými depresemi a posledních sedm let s ní nepromluvil, i když ji vroucně miloval."
Básník Antonín Brousek napsal cosi jako parodii na Nezvalův Zpěv míru, cituji úryvek:
Aby žena, dítě i muž/ žili věčně jak Metuzalém/aby byl pro ně život bálem, kde na počest jim hrají tuš/ zpívám zpěv míru.
Od kostelíčka s nízkou vížkou/po kratší historické pauze/ volám i vás, Havla a Klause/mávaje kuponovou knížkou/ zpívám zpěv míru..."
"Václav Havel na svého otce, stavitele Lucerny zapomněl. Místo díla si postavil pomník a nechal se jim uhranout."
"Pavel Kohout se měnil jen tak, jak se měnila doba a její obecná kritéria. Málo riskoval a oproti Havlovi či Kunderovi nedal nikdy do sázky (proti totalitě byl až v době, kdy mezi intelektuály byla mrtvá), jeho mozek nebyl ustrojen analyticky, ale dramaticky. Zůstával stále stejný jako svazák,, jako komunista, jako disident, jako exulant i jako spisovatel ve Vídni, či později v Praze. Vždy byl úspěšným dramatikem, který se zabýval cizími látkami, neboť v centru jeho zájmu byl hlavně ON sám, což ho oslepovalo."
"Václav Havel se aspoň snažil navázat na T.G.Masaryka: Prý se kvůli tomu snažil učit jezdit na koni."
K architektovi Kaplickému: " Po Klausovi zbude jeho arogantní zákaz unikátní stavby Národní knihovny (nazvaný Blob) na Letné. Po Zemanovi ustrašené zátarasy a bezpečnostní rámy na Hradě. Chudák Pražský Hrad, říká si kdesi nahoře Kaplický s žalostí, která roní slzy, ty se kutálejí do Vltavy, která je posílá jako zprávy do světa."
Nebo profesor na univerzitě v Pensylvánii, bohemista Preisner: " Český stát byl po r.1918 nesen elitou českého úřednictva rakouského školení. Tedy racionální centralismus, nekontrolovatelná moc ve jménu abstrahované "vůle lidu". Kdežto britská demokracie vidí v opozici-stranické, parlamentární- v dělbě moci, živému systému její kontroly, nutnou složku zdravého státu. Demokracie není jen diskuze, ale vyžaduje umění a znalost spravovat a vést stát ve svobodné společnosti, a to je třeba v Čechách se ještě naučit..."
Co kapitola, to promluvy nejen české elity v exilu.
Díky pane Hvížďalo ! Mnoho vysloveného by se dalo "tesat" do kamene.
Kniha vzpomínek na osobnosti, s kterými se autor setkal v exilu. Převážně vlídné a laskavé vyprávění, i když mi připadalo trochu útržkovité a nesouvislé, spíše jako soubor textů vzniklých v různých dobách, přičemž některé mají charakter vzpomínkového vyprávění, jiné spíše obecných úvah. Možná i proto se mi kniha nečetla úplně nejlépe, ačkoliv obsahuje řadu zajímavých postřehů. O exilové kultuře mám jen velmi obecné povědomí, předpokládám, že tuto knihu by si spíše užil někdo, kdo dané osobnosti zná lépe nebo má načtené jejich knihy. Můj osobní dojem z této knihy je, že se jednalo o dost specifickou skupinu lidí, kteří jako by žili v jakémsi jiném světě, a teď nemyslím konkrétně tu emigraci, ale spíše celkový postoj ke světu a životu....
Štítky knihy
20. století Československo exil
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dálkový výslech |
| 2006 | Prosím stručně |
| 2011 | Prostory a dialogy Evy Jiřičné |
| 2012 |  Intelektuál ve veřejném prostoru |
| 2008 | Karel Jan Schwarzenberg: Knížecí život |
Čtivé, svěží, zajímavé, jazykově vytříbené. Kniha není ani tak nabitá nezbytnými informacemi, jako pocity a myšlenkami, postoji k životu, který autor vypráví vlastně mile, přes všechny obtíže, které zmíní, ale zbytečně se v nich nepitvá.
Stojí za přečtení.