Existuje bytost odpornější než člověk?
Vladimir Karlovič Kantor
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/232535/bmid_existuje-bytost-odpornejsi-nez-clov-232535.jpg
4
16
16
„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“ Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž českému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současného ruského spisovatele a myslitele Vladimira Kantora, označovaného za pokračovatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lhostejnost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie ruských dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a nostalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pronikavé náhledy na současný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem si vybrala podle jejího příhodného názvu. Tři částečně autobiografické novely ruského autora nás seznámí se životy různých lidí dnešní mamonářské společnosti, ve které jsou slušní, poctiví a vzdělaní lidé nuceni sledovat naprostý úpadek morálky a tradičních hodnot, na úkor sobectví, chuligánství, vulgárnosti a násilí. Člověk žije často osamocen v novodobém pekle, pohrdlivě přezírán vlastní rodinou, které nestojí ani za telefonát a umírá úplně sám, s otázkou na rtech, k čemu to všechno vlastně bylo. Zajímavé je líčení poměrů běžného bytového hospodářství, kdy lidé museli často bydlet v komunálních bytech, což musí být samo o sobě zlý sen.
Žádný Západ nás kriminálnicky prospěchářskému zvěrstvu neučil. Domácí tradice jsou dostačující.
V knize dochází ke střetu mezi hrubou silou a intelektem. Mezi zpohodlněním a opravdovostí života. Bezcitností a jistého druhu uskuhraností, vtlačení se do role oběti. Kantor naráží na běsné mládí, které pohrdá stářím, kdy je upřednostněn zájem o materiálno před člověkem a jeho životem. V mnohém měl Kantor pravdu. V mnohém se točil kolem témat, která nás, naši civilizaci, začínají tlačit, ničit naši společnou cestu. S hrůzou popatřoval na šílený ryk jedinečnosti, který, ač je v lecčems prospěšný a hodnotný, zapomíná na to, že člověk je bytost společenská a jedině od společnosti odvislá.
Existuje bytost odpornější než člověk?
Kantor patří mezi literární vědce, kteří se dlouhodobě zajímají o samotnou ruskou literaturu, a mého oblíbeného Dostojevského zvlášť. Tato sbírka novel, je to jediné, co od Kantora v češtině máme, a jedná se o zajímavé variace na téma Rusko, život a smrt, vztahy mezi bratry, i mezi manžely atd. Kantor píše zkušeně a je vidět značný přesah do historicko-filosofických témat. Musím si od Kantora přečíst některou z jeho literárních studií. Tady asi platí, že především je to vědec, a pak až literát, ale pořád se jedná o nadprůměrnou literaturu, se kterou člověk neztratí čas.
"Rusko je hraniční země, tak se utvářela a tak se doposud cítí – jako obrovský vojenský tábor. „Jsme stále na pochodu“ – o tom zpíval dokonce i pacifista Okudžava, a teď je odpočinek, tábor, ale přitom vyhledáváme střety, nestačil nám Afganistan, vetřeli jsme se do Čečny a tím vším si dokazujeme vlastní velikost, ne výstavbou, ale válkou. V táboře panují prosté mravy, kuřácká přestávka mezi bojem, chytit babu dřív, než tě zabijou, systém hodnot je válečný jako dřív, jako v předpolí, ale kolonizovat už není koho, ruská expanze skončila a my nevíme, jak se máme chovat v mírových časech, umíme obnovovat, ale neumíme stavět. Naše psychologické zaměření spočívá v tom, že muži musí umět bojovat a ženy jsou povinny podřizovat se jejich krajně primitivním přáním. Žena by dále měla zachovávat věrnost, udržovat pohromadě rodinu a tak podobně a muž to přijímá, protože ho třeba zítra zabijí, když ne ve válce, možná v opilecké rvačce; z toho plyne alkoholismus, bezcitnost, neúcta k sobě, hulvátství i sádelnatost mého souseda v autobusu, „soudruha kapitána“ i jeho podřízenost pánovité manželce, která řídí domácnost, ne on – a tady je kořen všeho – že neumíme a ani nechceme „žít normálně“. (s. 73)