Exodus
Petr Silajev
Kniha líčí atmosféru v ruském antifašistickém prostředí na přelomu tisíciletí. Na začátku druhého tisíciletí ruská, respektive moskevská policie vůbec nechápala, co se děje - na ulicích se zničehonic házely dlažební kostky, lidé v černém měli v rukou kovové tyče, proti sobě stály dva davy, na konci byly rozbité holé hlavy ... "Nedorozumění mezi chuligány, mládež se nudí," komentoval to policejní ředitel. Na to, že se jedná o pouliční válku, o boj jedné ideje proti druhé, o boj Dobra se Zlem, přišla moskevská policie až později. Až později přišly také represe, věznění, byly zakládány bizarní policejní oddělení boje proti extremismu a přišla manipulace s vlasteneckými city, politickými a etnickými fámami. V ulicích ruských měst se začalo objevovat příliš mnoho mrtvých a ruská policie poznala, že se jí situace vymkla z rukou. Antifašisté a anarchisté se stali reálnou hrozbou pro vládu.... celý text
Přidat komentář
Na obálce knihy se píše, že autor je "anarchista, novinář a aktivista v rámci kauzy kácení lesa Chimki". Čekal jsem tedy inteligentní a myšlenkově hlubokou četbu, snad něco mezi Tolokonnikovovou a Kropotkinem s nádechem Politkovské. Čekal jsem, že se dozvím o jedné z velkých kapitol ruského protivládního aktivismu i z té beletristické stránky.
Jaké bylo mé rozčarování, když jsem zjistil, že autobiografická hlavní postava je vlastně jen obyčejný primitivní násilník, narkoman a alkoholik, který měl prostě špatné dětství, a tak nenávidí lidi.
Nevím, v čem by měl být příběh hlavního hrdiny inspirativní. Za maskou antifašismu se (jak autor postupně přiznává) skrývá jen záliba v pouličním násilí (lhostejno, kdo je aktérem), za maskou soudružské solidarity zase prachobyčejný egoismus (chlubit se, že jsem na výletě v Praze ukradl kamarádům v punkovém obchodě desky, je prostě pitomé). Koneckonců, nevím ani, za co Silajev dostal politický azyl.
Knížka tak zcela přímočaře potvrzuje všeobecně rozšířený stereotyp o anarchistech jako nihilistických vychlastaných troskách a v očích spořádaných občanů oprávněně potvrdí domněnku, že "náckové + áčkaři = stejná verbež". Děsím se toho, že po knize sáhne někdo, kdo se bude chtít dozvědět něco o anarchistické filozofii. Na tu se v Exodu vedle rvaček a pitek žel už nedostalo.
Exodus není kvalitní ani literárně. Nejde o román ani o novelu. Je to v podstatě jen taková radikálně pojatá esej, sem tam proložená historkou.
Anarchismus, antifašismus, nihilismus, bolest, Bůh, fízlové, nácci, rvačky, nože, pistole, tyče, smrt, koncerty, pajzly, squat Milada... Nářez. Rýl dýl. A ve výborném překladu.
„Naše zenový štěstí přichází vždycky prostřednictvím vyraženejch zubů.“
Prostinká, ale dobrá definice sovětského člověka.
„Из чёрной резины сделана власть!“
Dál už nic.