F. X. Šalda, člověk a přítel
Oldra Sedlmayerová
Vzpomínkové dílo autorky, přítelkyně F.X.Šaldy věnované památce básníka a kritika. Autorka mimo vzpomínek vložila do knihy i úryvky ze vzájemných dopisů za období 25 let.
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1937 | F. X. Šalda, člověk a přítel |
1941 | Naší řeči |
1936 | Kralice |
1930 | Sluníčko v okně a jiné básničky |
1921 | Po skutcích poznáte je |
Je mi to vlastně žinantní a zvažoval jsem, zda knihu vůbec komentovat, když tu není žádná jiná čtenářská reakce. Nechci totiž panu Šaldovi ubližovat. Jeho (a před tím hlavně Masarykova) přítelkyně paní Oldra musela být jistě přitažlivá pro oba stárnoucí pány svojí energií a exaltovaností, která je odváděla od jejich vážné práce pro lidstvo. O tom není sporu a přeji jim to. Když se ale ona pak rozhodne napsat oslavný, exaltovaný, na ničem jiném než pocitech postavený paján o velikánovi FXŠ, tak je to až smutně směšné.
Abyste mě nepodezřívali z nějaké zaujatosti, zde tři citace:
"V hutné a bezpříkrasné stavbě vět této prósy slyšíte utajené akordy ze slunečného knížete selského, kterými se tu ozývá duše a srdce básníkovo....A ještě na jiném místě mluví básník-lyrik, kde obzvláště vyznívá vroucný lidský tón:...(s. 31)
"Kdo se po lidsku staral o člověka, kdo se kdy zamyslel nad utrpením toho, jemuž po smrti literární historikové přisuzují jméno v trojdílné řadě: Masaryk-Beneš-Šalda? (s. 35)
"Má nyní kdokoliv právo, hodit kamenem po zašlém člověku, jehož smrt uchvátila dříve, než mohl pověděti své slovo poslední - a jistě nejhlouběji vyvážené? Nemá. Nemá, ale děje se to přece a přes to: i v tom jsme jaksi u nás na to zařízeni, že házíme kamením, až okna řinčí - a ž rakve duní. Prokazuji proto mrtvému příteli poslední službu, že pro jeho na výsost čistou a vznešenou památku zde tlumočím jeho slova: kdo se naučil čísti více než jen abecedu, dočte se z nich mimo jiného. jak úmyslně je lidský i básnický obraz Šaldův tu i tam pokřivován."(s. 76)
Takhle - vlastně by mi to nevadilo, že se paní Oldra snaží vehementně očistit jeho památku a zvrátit kdejaký hnůj, který se jistě na Šaldu během let také valil. Ale muselo by to mít literární kvalitu, kvalitu estetickou, kvalitu kompoziční a podobně. A to bohužel nemá. Jsou to exaltované, neurovnané výkřiky, citace vytržené z kontextu, tu opěvující Šaldův vztah k přírodě, pak k ženám, je to naprosto nedůsledné a spíš to připomíná poezii, ale tou to také bohužel není. Zkrátka vezmu to opačně. Čtení této medvědí služby "mrtvému příteli" mě přesvědčilo, že Šaldova velikost je taková, že mu to neublížilo. Ani tento emotivní canc, ani jeho jakékoliv další interpretace. Doporučuji číst Šaldu "v originále" - jeho Zápisník je požitek.