Fahrenheitova dvojčata
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15634/bmid_fahrenheitova-dvojcata-Xy0-15634.jpg
4
163
163
Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabné harmonii. Tak jako Auster i Faber rád zasazuje své postavy nejen na okraj společnosti, ale i na pomezí duševního zdraví a dokonce samotné reality. Odtud jim autor určí nejistý směr a vyšle je na pochod. Někteří uspějí, jiní ne, ale všichni čtenáře zaujmou.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2008 , Kniha ZlínOriginální název:
The Fahrenheit Twins, 2005
více info...
Přidat komentář
Tento autor mi proste neucaroval. Jeho Knihu zvlastnich novych veci jsem v polovine odlozil a tyto povidky se mi hned po precteni vykourily z hlavy.
Stylově různorodé, poutavě napsané povídky. Faber rozhodně umí čtenáře zaujmout, už si docela zvykám i na tu jeho zálibu v otevřených koncích, která mě zpočátku poněkud rozlaďovala. Prima čtení.
Zážitek. Povídky jsou velmi rozmanité a mají vždy pozoruhodnou zápletku tvořenou prostřednictvím nevšedních postav. Právě ta neotřelost a originalita příběhů je u tohoto autora okouzlující - člověk se musí divit, kam na ty nápady chodí. K tomu si přičtěte kultivovaný a přímočarý jazyk - vlastně jednoduchý, bez potřeby exhibovat nějakou "intelektuálštinou" - a kvalitní překlad. Člověka mrzí, že knížka není delší, ale naštěstí se může radovat z toho, že od tohoto autora na našem trhu není jediná.
Povídky jam mají být, vždy mají v sobě to něco nevyřčeného. Jen jsou tedy opravdu velmi krátké, někdo to má rád, mě to bylo líto se tak rychle zase loučit.
Finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. Výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.
Tahle sbírka mě opravdu nadchla a zasáhla.
Vůbec nevadilo, že povídky neměly pointu (většinou), naopak to příjemně dráždilo moji zvědavost a představivost - takže jsem si mohl klást otázky: jestli spolu Alison s Neilem měli poměr (Díra o dvou koncích), jestli Ildiko nějak vyvolala Morfeovu nevolnost (Víc než bolest), jak moc spolehlivý vypravěč je Lachlan (Ne úplně perfektní), jestli mají Andy a Brom nějakou společnou budoucnost (Andy se vrací)...
Četl jsem záměrně pomalým tempem (maximálně dvě povídky denně) a tak jsem si mohl vychutnávat příběhy a hlavně jejich atmosféru. Právě vytvořená atmosféra je pro mě nejsilnější stránka celé knížky. Je to proto, že Michel Faber je prostě skvělý vyprávěč, který dokáže chytit a vtáhnout. Jenom jsem žasl, jak dokáže věrohodně a působivě zobrazit pocity bezdomovce, léčící se feťačky, násilníka ...
Líbilo se mi, že každá povídka je napsána jiným stylem, v jiné zemi, s jiným typem hrdiny. Skoro jako by to byla nějaká antologie různých autorů. Společným rysem byly často jen nějaké více (Jak málo stačí, Kdo pofouká bebí) nebo méně (Myš, Fahrenheitova dvojčata) vyšinuté postavy - ale ani to není pravidlo.
Nejpůsobivější pro mě byly (možná paradoxně) ty nejobyčejnější příběhy (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem), naopak za slabší kousky jsem považoval postmoderně humorné Tělo se nezapře a Zkoumání kokosů (i když u Kokosů musím ocenit tu filigránskou práci s jazykem), ale to neznamená, že je považuji za nějak "objektivně horší", jen mě prostě nezahrály na tu správnou strunu.
Kniha povídek se mi líbila víc než Někdy prostě prší. Každá povídka má něco do sebe. Autor prochází mnoha žánry a zaměřením svým povídek. U některých se člověk zasměje, z jiných zcela mrazí. Doporučuji!!
Zvláštní povídky, většinou bez jakékoliv pointy a s minimálním dějem. Zdánlivá jednoduchost a absence kostry příběhu ovšem neznamená, že se nebudou líbit. Jsou prostě jiné, neklidné a originální. Pro mě byla nejzajímavější ta úplně poslední, jejíž název je zároveň titulem knížky.
Některé povídky naprosto luxusní, jiné trochu "jiné" a ty ve mě zanechaly značně podivné pocity, ale celkově se jedná o zajímavý subor., který člověk přečte jedním dechem, protože jste prostě zvědaví jak to nakonec dopadne a nebo nedopadne...
Pro mě nejzajímavější hned první povídka o ztracených lidech a tričkách.
Michel Faber je jedním z těch požehnaných spisovatelů, kteří i na malém prostoru dokážou jít až na dřeň.
Jsou knížky, které člověk přečte, třeba se mu i líbí, ale za pár měsíců si je sotva vybaví. Fahrenheitova dvojčata mezi takové knížky v žádném případě nepatří. Faber zkrátka umí zaujmout a zapůsobit. Jak to tak bývá, některé povídky se mi líbily víc, jiné méně, ale všechny jsou přinejmenším velmi dobré. Každá povídka je jiná, najde se tam poměrně obyčejný příběh ale originálně pojatý, najdou se tam povídky absurdní i fantastika. A ty mistrovsky otevřené konce některých povídek.
Povídku Tak málo stačí jsem snad ještě nerozdýchala.
A skvělý překlad pana Janiše dojem jen umocňuje.
Zpátky na stromy, chtělo se mi řvát při této Faberově knize. Kafkovské panoptikum vyvedené do nejvyšší absurdity je velice znepokojivou knihou, která víc než cokoli svědčí o tom, v jak zvráceném světě musíme žít...
Nevím, asi jsem se s knížkou nepotkala v příhodné době. Napsat povídku aby měla napětí, zápletku, děj, a někdy i humor je velmi těžké. To dokáže málo spisovatelů. Faber mě svými romány nadchl,ale tady mi něco chybělo
Tuto knihu jsem si přečetla na doporučení a jsem moc ráda, že jsem si jí přečetla, protože každá povídka měla svou originalitu, každá povídka byla něčím zajímavá a některé povídky ve mně dokonce zanechávaly takové dost zvláštní pocity.
Četl jsem ji před pár lety a pamatuji si na ten nepříjemný neklid některých povídek. Zvlášť u jedné, kde nějaký člověk uvízne na benzínce, kde si stopne kamion a najednou vše jako by zešedne a ztmavne, jako by se svět nořil do tmy, ze které už není návratu. Žádné velkolepé popisy a pointy, jen náznak, zkratka a podivný neklid a šum v hlavě. Doporučuji.
Skvělá kniha, fantastické dechberoucí povídky, nemůžu se dočkat, až si od autora přečtu další, moc doporučuju!
http://psaniocteni.blogspot.cz/2014/04/recenze-fahrenheitova-dvojcata-faber.html
Bizarní, fantaskní, místy až insitní povídky, tématicky nepodobné ničemu jinému. Nereálné situace podávané lakonickým tónem versus banální situace viděné originálně, neotřele, nahlíženy z nezvyklého úhlu; pointy jedinečné, nebo - ještě lépe - žádné: příběhy ztracenců ústící do ztracena. V mých očích představuje tato sbírka rehabilitaci povídky jako žánru. Překladatel Viktor Janiš si za svůj výkon zaslouží obrovské uznání a obdiv. Zejména překlad povídky Zkoumání kokosů představuje virtuózní výkon, jaký snad nemá obdoby. V tomto případě překladateli přisuzuji titul nejvyšší - spoluautor.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 |  Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
vlastně nevím co říct, vlastně se stydím za svojí potřebu dostat naservírovaný příběh od a do z. vlastně je hezké nedozvědět se všechno a většinu si domýšlet, jen mi ty povídky nechaly v hlavě moc otazníků