Fahrenheitova dvojčata
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/345307/bmid_fahrenheitova-dvojcata-jgm-345307.jpeg
4
163
163
Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabné harmonii. Tak jako Auster i Faber rád zasazuje své postavy nejen na okraj společnosti, ale i na pomezí duševního zdraví a dokonce samotné reality. Odtud jim autor určí nejistý směr a vyšle je na pochod. Někteří uspějí, jiní ne, ale všichni čtenáře zaujmou.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2016 , Kniha ZlínOriginální název:
The Fahrenheit Twins, 2005
více info...
Přidat komentář
Kvítek je moje jednička a povídky mě neuspokojují, ale Faber je prostě Pan spisovatel a Janiš taky úžasnej, takže u mě dobrý
Některé povídky odradily od samotného počátku, jiné se zajímavě rozvíjely, ale nedorozvily se. Pokud mne námět zaujal, zkazila to zase chybějící pointa.
Zhruba před deseti lety, možná ještě dříve, jsem tu knihu dostal k nějakému výročí nebo k Vánocům a přečetl. Některé povídky mi přišly nedokončené, příběhy zůstávaly nedovyprávěné, nakousnuté. No a ten dojem mi zůstal po přečtení. Ne, zklamaný jsem nebyl, ale věděl jsem, že se ke knize ještě jednou vrátím. To se mi právě nyní stalo. Byl jsem ale ve výhodě, protože jsem byl připraven. A tak jsem si ty povídky teď po letech znovu užil, bavil se s nimi a neměl vůbec problém s tím, proč například Manny jde hledat do zahrady myš, která byla vyhozená z okna. Prostě ho zajímá, jestli to přežila... Co myslíte, přežila?
Ač mám Fabera v oblibě, tento soubor povídek mi úplně nesedl. Zřejmě kvůli jejich poměrně depresivnímu vyznění.
„Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ To není zrovna povzbudivý začátek příběhu a tato jedna věta pěkně ilustruje znepokojivost, kterou je prosycena tato sbírka šestnácti kratších povídek a jedné delší (té titulní). Leccos v nich je nevyřčené nebo nedořečené, zahalené tajemstvím, což není absence pointy, ale naopak gradace neklidu a podivných pocitů, které Faberovy příběhy vzbuzují. Odehrávají se v nejrůznějších kulisách historických, geografických i snových, můžeme se v nich setkat s firmou ucpávající okna obrazovkami se „šťastnějším“ výhledem, magnátem sbírajícím vycpaná (nejen zvířecí) těla a dozvědět se o tom, proč někoho rajcuje přednáška o míze kokosů nebo jak by vypadala kniha napsaná kočkou. Někdy se postavy ocitají v nejvypjatějších momentech svých životů, třeba po probuzení z vegetativního stavu (Andy se vrací) nebo opuštění v polární divočině (Fahrenheitova dvojčata), jindy jen ve významných okamžicích každodennosti – ty mi přišly emocionálně nejsilnější (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem). Někdy jsou zastiženy ve vypjatém momentu vzájemných vztahů (Díra o dvou koncích), jindy o sebe jen zavadí a jejich životy se neprotnou (Myš, Ne úplně dokonalý). Ve většině povídek jsou záhady skryty v hloubi lidských duší a vztahů, o to více pak vynikne těch pár příběhů, v nichž se ocitáme v imaginárních světech – třeba v takovém, který postupně zhasíná a otec s dcerou se v narůstající tmě marně pokoušejí nalézt cestu domů. (9/10)
Tuhle knížku povídek jsem si kdysi zakoupila ještě s komínkem dalších na doporučení jedné velice uznávané současné české spisovatelky, kterou jsem měla tu čest poznat během jednoho z kurzů tvůrčího psaní. Protože na doporučení lidí až nezdravě dám, zvláště u těch, u kterých se domnívám, že víc než ti ostatní rozumí literatuře (nebo s kterými se domnívám, že mám v něčem podobný vkus nebo sklony), začetla jsem se nedočkavě a zvědavě. Jak to tak bývá, některé z žánrově rozmanitých povídek mi oslovily víc, některé míň. Byly zajímavé, většinou nevšední (způsobem podání, zvláštním hrdinou, neobvyklou situací nebo prostředím, v kterém se postava ocitla, nevšední svým pohledem na svět), některým k úplnosti snad ještě něco scházelo. (Pokud mi dobře slouží paměť, je to asi deset let zpátky). Všechny jsem ovšem dosud nepřečetla a vrhla se na další doporučované tituly. Takže tady mám ještě rest.
Vždycky, když se přehrabuju v knihovně, vzpomenu si na učitelku psaní a přemýšlím, z jakých důvodů nám studentům tyto povídky asi tak doporučovala. A protože každá z knížek, kterou si vybereme a přečteme, odráží i naší osobnost, vzdělání nebo zážitky, které nás zavedly až k výběru tohoto textu, hledám a snad i nalézám v textu její stopy, způsob uvažování, toho, čeho si všímá a co asi chtěla předat dál, dalším lidem, generacím. Asi netřeba podotýkat, že spisovatelé jsou inspirativní a hodně zajímavé osobnosti. Tahle knížka pro mě není nedůležitá (osobní vztah k ní), ale vzhledem k tomu, že jsem ji dosud celou nedočetla a dala přednost jiným výzvám, domnívám se, že 3 udělené hvězdičky budou adekvátní.
Tradičně kvalitní sešlost pana Fabera. Některé povídky se mi líbily víc, některé méně a některé hodně moc. Každá jiná, každá k zamyšlení.
(SPOILER) Sbírka 17 poměrně krátkých a velmi různorodých povídek, což mě dost bavilo, různá období (19. století, devadesátky, blízká budoucnost), místa, protagonisté (povětšinou teda samí loseři) i žánry. Rychlé načrtnutí zajímavé situace, nějaké morální dilema a pootevřený konec. No, povídky jsou zvláštní útvar. Asi nejzajímavější je poslední, titulní, věc, o dvou bělošských dětech vyrůstajících s rodiči antropology někde v polární tundře, když jim umře matka, a oni se rozhodují, co udělají s jejím tělem na základě toho, jaká znamení jim poskytuje vesmír. V něčem mi to připomnělo autorovu Knihu zvláštních nových věcí.
Sbírka povídek mého oblíbeného autora. Zajímavé a skoro vždycky nečekané.
(2015)
Můj první Faber. Tedy tohle jsou spíš polotovary než povídky. Jsou tam i zajímavé nápady, ale spíš náčrty, jakoby autor chtěl aby si čtenář dokončení dopsal sám. Takhle jste si to až příliš ulehčil pane Fabere.
M.F. je úžasný spisovatel s velkou fantazií a schopností barvitého popisu i nejmenších detailů. Intenzivně mne oslovil oběma předešlými knihami, které jsem od něj četl ("Kvítek karmínový...." & "199..."). Velmi ho obdivuji. Rovněž tak i V. Janiše, za brilantní překlady tak náročných textů.
K velké lítosti zde musím bohužel konstatovat, že "Fahrenheitova dvojčata" jsou pro mne (přes opět výborný styl i ostatní ditto viz.shora) velkým zklamáním. Důvod? Bizarnost, ponurost námětů a depresivnost většiny příběhů. Ze všech 17 povídek bych mohl uvést snad pouhé 3, které potěšily - Oči duše; Víc než bolest; (ale zejména) Plavání pro pokročilé.
17 poviedok, veľa alebo málo ? v tomto prípade je to ako v dobrej reštaurácii a stolovali mi vynikajúce gurmánske jedlo. Faber tradične nerozpráva veľa, neopisuje veľa, nechodí ďaleko pre dialógy, dokonca jeho poviedky nepotrebujú na záver ani pointu. Jednoducho poviedka začne ako keby ste boli svedkami nejakej udalosti vonku v parku. Nejaké postavy v parku niečo robia, neviete kedy prišli a nebudete ani vedieť kedy odišli. Autor strieda umiestnenie poviedok hravo a jednu chvíľku ste s hudobníkom death metalovej skupiny v Budapešti a o pár strán ďalej kdesi v chladnom Fínsku. Všetky poviedky majú spoločného menovateľa - sú znepokojivé, jedna je tu vyslovene drastická a psychicky náročná, pochopí každý rodič. Niektoré sa zdajú byť banálne - myš. Čo dokáže človeka sexuálne vzrušiť ? iné pohlavie,rovnaké pohlavie, zviera, mŕtvola...mohol by som pokračovať ale určite by ste nikdy nepovedali,že existuje skupina ľudí pre ktorých je prednáška o kokosoch sexuálne lákadlo. To takým spôsobom,že autor vám privodí skoro naozajstné ...ehm...spracuje vás a vnúti vám to hravo za čo jednak vďačí autor svojej originálnej fantázii a hlavne za maniakálny preklad pána Janiša. Neviem si predstaviť náročnosť prekladu tejto poviedky. Klobúk dole ! Dokonalá zbierka bizarných ale zaujímavých poviedok.
Po přečtení poslední povídky jsem definitivně nabyl přesvědčení, že Michel Faber se stane mým dalším oblíbencem, s jehož tvorbou se musím bez výhrad a kompletně seznámit.
Příběhy ve sbírce jsou velmi různorodé co do námětu a zpracování. Snad jediné, co je spojuje, je autorův osobitý styl, jazyk a vypravěčské nadání. Těším se na jeho další knížky a tuto všem vřele doporučuji.
I když většina povídek se mi až tak nelíbí, ty, které se mi líbí, jsou o to lepší. Nejvíc mě oslovily tyto: Finesa, Plavání pro pokročilé, Jak málo stačí ... a titulní povídka je asi nejlepší
Faber vás vždycky překvapí, a když už dá do knihy 17 povídek, překvapí vás holt sedmnáctkrát za sebou. Je tu ještě víc nápadů než v "Někdy prostě prší", nejrůznější styly, žánry, situace i prostředí, prostě moc dobrá sbírka, u které se nudit nebudete.
Faber, jak ho známe. Naléhavý, rozmanitý, neotřelý, znepokojivý. S příběhy utnutými naráz a velice ostrým řezem, což mi sice nevadí, ale kolikrát si tak povzdechnu, že tady bych ráda věděla, co bude s postavami dál. Na druhé straně to ve mně probouzí vlastní dokončení, jak bych to asi udělala já, kam bych je nakonec vedla. Jako u většiny povídkových knížek, i zde byly některé povídky slabší, nezaryly se, jiné se zahákly ovšem velice silně. Nejvíce pak Tabitha Warren a Finesa.
Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš...tato slova sice pronesla matka Forresta Gumpa, ale podle mne přesně vystihují Faberova dvojčata. Každá z jeho povídek je něčím zajímavá, každá má naprosto jinou příchuť, přesto mají společného jmenovatele : emoce. Emoce zjevné i ty skryté. U některých nemůžete ani dýchat (Finesa), u jiných sdílíte onen hřejivý pocit naplnění (Vanilkově žlutý jako Eminem.)
Zbývá jenom ochutnávat...
Zde více než kdekoli jinde Faber dokazuje, že je opravdu mistrem všestrannosti. Vím, že by si člověk neměl stěžovat na podklady situací, do kterých jde s jasnou představou, například by bylo hloupé po cestě k moři stěžovat si, že jsem u vody, ale mně prostě povídky vážně příliš nesedí a je to podle mě taková škoda, zvláště u některých příběhů, že nedostaly šanci se přerodit v něco více. Jistě, skýtá to potom jisté kouzlo nedokončena a otevřenosti (já z toho bývám spíše frustrovaná), ale zde by se s náměty dalo ještě tak krásně pracovat, alespoň v možnosti rozšířit je do nějaké menší novelky. Ale co už, postěžuju si, ale stejně musím říct, že to bylo vlastně perfektní. Jako z jiného světa - a přitom to bylo tolik, tolik, tolik z Našeho světa, ze světa každého z nás! Opravdu originální nápady, znepokojující myšlenky a zároveň jaksi povzbudivé. Možná i trochu protiproudní. Faber se opravdu vymyká. A přitom každá povídka jakoby trochu odjinud, plyne jiným tempem v jiném příběhu, dohromady tvořící opravdový skvost. Lidsky a literárně bych vybrala především povídky "Jak málo stačí" nebo "Vanilkově žlutý jako Eminem". Jednou se ke knize s chutí vrátím. Vlastně bych to klidně udělala hned.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 |  Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
Ano ano ano, Faberovy povídky mě moc bavily a strašně se těším, až se dostanu k celýmu románu.