Fantom Manhattanu
Frederick Forsyth
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82408/fantom-manhattanu-82408.jpg
3
209
209
Fantom opery vrcholí napínavou scénou, v níž Fantom – jedna z nejzáhadnějších a nejromantičtějších postav, které kdy byly v literatuře vytvořevy – unese do labyrintu podzemních chodeb ztemnělé Pařížské opery Christinu, mladou operní pěvkyni, která je obětí jeho platonické lásky hraničící s posedlostí. Fantom je pronásledován Christininým snoubencem a krvežíznivým davem a mizí do temnot nejhlubších sklepení velké budovy, aby nebyl již nikdy spatřen. Opravdu nikdy…?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , BB artOriginální název:
The Phantom of Manhattan, 1999
více info...
Přidat komentář
Pro mě to byla poslední nepřečtená forsythovka, takže chápete, že jsem musel. Fantom Manhattanu je vážně hodně jiný, než většina Forsythovy tvorby, ale bylo to zajímavě vymyšlené. Dotvořit takový klasický příběh musí být pro autora velká výzva!
Po dočítaní poslednej knihy od autora, kde som sa trochu strácala sa mi do tohto diela nechcelo.
Dve prekvapenia: 1. úplne iný žáner, zhodnotila by som ako rozprávka pre dospelých, 2. určite by som neodhadla, že to písal Forsyth, skôr, že ju len podpísal.
Po špatných komentářích jsem byla celkem příjemně překvapená. Samotný příběh byl zajímavý, i když různí vypravěči v ději různě přeskakovali, ale volné pokračování Fantoma opery bylo napínavé. Uvítala jsem i úvod o původní knize, protože tu jsem četla někdy v mládí a detaily už jsem si nepamatovala. Závěrečné seznámení s autorem mohlo být stručnější, ale nelituji, že mě letošní Čtenářská výzva ke knize přivedla.
Tato kniha od Forsytha mě vůbec nenadchla, hned po přečtení jsem ji vyměnil u známého knihkupce za jinou. Příběh Fantoma opery se mi líbí, ale od Forsytha mě nějak nesedl. Nejslabší jeho román.
Za mě nejslabší Forsyth. Dlouhý úvod o původním románu. Pak napínavý román, vyprávěný několika postavami. Konec, trochu zvláštní. A pak dlouhýýýýýý životopis autora.
Z mého pohledu trochu netypický Forsyth.
O tom svědčí i poněkud rozporuplné hodnocení této knihy. Já osobně ji nezavrhuji, četla se mi poměrně dobře, ale určitě se k ní už nevrátím. Autor má povedenější kousky.
Také jsem chtěl mockrát vědět, jak nějaký příběh, v knize s otevřeným koncem, skončil. Odnaučil mne to L. N. Tolstoj s Válkou a mírem – konec Pierra Bezuchova už jsem asi vědět nepotřeboval. Obdobně ani konec Fantoma Opery mne v této knize zvláště neobohatil, rozpravy s Bohem o nutnosti volby, utrpení a lásky jsou sice hezké, ale ne už tak pro takové opotřebované kozáky jako jsem já. No, možná si někdo popláče.
Jako velká fanynka Fantoma opery jsem po tomhle volném pokračování samozřejmě také kdysi sáhla. No, co bych tak…
Pokud mám tenhle příběh skutečně hodnotit jako pokračování Fantoma opery, tak neobstojí ani v jednom bodě, vždyť v kontextu původního příběhu nedává v první řadě smysl sám Erik. Ale budiž, dejme tomu, že nezemřel v Paříži, dejme tomu, že by si skutečně vybral prchnout za oceán, kde ho nikdo nezná, dejme tomu, že by nedokázal zapomenout a po letech tam chtěl vylákat i Christinu. A tím veškerá logika končí, nic dalšího nedává smysl.
Když se od Fantoma opery oprostím a budu knihu hodnotit jako samostatný příběh, tak, dejme tomu, vznikl docela dojemný příběh, který funguje a docela by člověka i vtáhnul, ale i tak nic převratného nebo ohromujícího. Plus nemám moc ráda příběhy sestavené jako kaleidoskop vyprávění příliš mnoha postav. O předlouhé předmluvě a nesmyslně mnoha stránkách věnovaných na konci autorovi nemluvě.
Pokud je tahle kniha skutečně předlohou k Webberově Love Never Dies, tak s ní naštěstí naložil dost volně a vynechal, co mě nejvíc dráždilo, ale i tak ji moc nemusím. Platí o ní totéž, co o knize: jako pokračování Fantoma nedává smysl. Plus i hudebně mu sahá tak s bídou po kolena, abych nebyla tak úplně drsná, ale to sem fakt nepatří.
Jako velká fanynka Fantoma opery jsem sáhla po tomhle "volném pokračování" ovšem v nejlepším se má skončit a tak to mělo být i tady. Autor měl sice hezkou myšlenku, ale Fantom opery je jen jeden a k této knize už se nejspíš nikdy nevrátím.
Knížku jsem začal číst kvůli tomu, že ji napsal Frederick Forsyth - jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Po přečtení dlouhé předmluvy a prvních pár stránek jsem knížku cca na rok odložil, nedokázal jsem se do ní začíst. Po více než roce jsem se k ní vrátil a začal číst. Je to styl knížky, která mě nebere, vůbec mi to nesedí na Forsytha. Nenapsat to on, nikdy bych to nepřečetl. Je to napsané tak nějak dětsky naivně, předvídatelně...
Pokud někdo přečte tuto knížku a pak třeba Den Šakala nebo Žoldáky, neuvěří, že to psal jeden spisovatel.
Tak nevím, tato kniha mě nijak moc nezaujala. Dozajista zajímavý nápad napsat pokračování Fantoma Opery, rozhodně zajímavá předmluva, ale celkově je příběh strašně jednoduchý a vlastně nezajímavý. Vyprávění pak z různých úst působí pak spíše rušivě než zajímavě. Ne, tohle určitě není to nejlepší od tohoto oblíbeného autora.
Na knihu jsem se docela těšila, ale jsem z ní trochu rozpačitá. Kniha se sice čte velmi dobře. ale... Předmluva mi přišla zbytečně dlouhá, moc se mi nelíbilo rozdělené vyprávění a upřímně řečeno mě absolutně odrovnal konec.
První kniha kterou jsem od tohoto autora četla..Kniha se mi líbila jako pomyslné pokračování fantoma opery..velmi rychle se četla,ale co bych vytkla jsou nespisovně napsané části knihy, kde jsem si je v duchu upravovala..
Takový malý update a upozornění pro ty, kteří považují knihu za pokračovaní knižní verze Fantoma Opery:
V mém starém příspěvku jsem psala, že mi přijde zvláštní jak moc si je příběh podobný s pokračováním muzikálu. Už znám důvod. Kniha sice vyšla jako první, ale na zakázku od Webbera, a jedná se o pokračovaní jeho verze Fantama, nikoli původního.
Když jsem se dozvěděla, že tahle kniha mohla posloužit jako námět na Fantomovo muzikálové pokračování 'Love never Dies' (Láska nikdy neumírá), vzbudilo to můj zájem, přestože ve mě onen zmíněný sequel lásku příliš nevyvolal. Nevím, jestli se Andrey Lloyd Webber skutečně inspiroval, ale společné prvky by se našli:
-umístění
-časový rozdíl mezi původním příběhem
-pravý otec Christinina syna-
-spoiler (Chritinina smrt na konci příběhu)
a ještě nějaké detaily.
Podobně jako muzikál, i knižní "pokračování" Fantoma opery pro mě bylo zklamání. Nápad rozdělit příběh mezi různé vypravěče, byl zajímavý, ale zároveň se díky tomu zcela vytrácí jakékoliv bližší poznání příběhu a bližší porozumění postav. Christine nebyla nic víc, než ztělesnění dokonalosti, Raul se mohl z příběhu vystřihnout a nic by se nezměnilo a Erik nesahal ani po kotníky jeho muzikálové, či knižní předloze.
Příkladem, proč mi vyprávění příběhu přijde problematické je například, když je vypovězeno skrze novinový článek, že Christine mluvila s Erikem, raději bych slyšela o čem si povídají, jaký je jejich vztah. Právě tím jsem byla dost zmatená. Téměř všichni opakovali, jak byla Christine vyděšená z jejího setkání s Erikem pod pařížskou operou, ale když se opět setkají, tak její reakce jako by se setkala se starým známým? Muž, který s ní manipuloval, unesl a ohrozil život jejího snoubence, ale jinak jsou dobří přátelé, huh?!
Konec mi přišel hrozně uspěchaný a sice byly náznaky, k čemu se chystá, ale jinak mi přišel mírně nesmyslný.
Ale abych tu řekla alespoň nějaká pozitiva, souhlasím, že se kniha čte rychle a celkově snadno.
Štítky knihy
thrillery karnevaly Fantom opery
Autorovy další knížky
| 1975 |  Den pro Šakala |
| 2004 | Boží pěst |
| 2008 | Vyjednavač |
| 2005 | Ikona |
| 2014 | Seznam smrti |
Netradičně zvolený žánr operního světa obnažil slabiny Forsythova stylu psaní. Ani tajemstvími opředená postava fantoma nestačila na vytvoření obvyklé atmosféry napětí, která provází jeho romány ze špionážního prostředí. Popisný, nezáživný úvod připomínající čtenáři příběh Fantóma opery, mě upřímně už jednou odradil. Je to ale přece jen můj oblíbený spisovatel, tak jsem se k dílu vrátila. A jsem tomu ráda. Oceňuji dílo coby hold hudební tvorbě Andrewa Lloyda Webbera, potažmo spisovatele Gaston Lerouxe. Forsyth se drží své osvědčené spisovatelské praxe a čtenáři do detailu osvětluje jazykem zbaveným emocí - i když píše i o emocích - scény a děj odehrávající se v Paříži a New Yorku. Zapomněl však vnést do svého romantického díla fantazii, lehkost a představivost. Kdy pak novinář svým pohledem začal popisovat to, co čtenář téměř shodnými slovy slyšel o pár minut dříve z úst jiného vypravěče, prověřil Forsyth mou oddanost jeho tvorbě podruhé. Fantoma opery znám z dob svých hudebních studií, tak jsem byla na Forsytha docela zvědavá. Zůstávám u uznání vzdání holdu, knihu samotnou - ne tak už příběh a pokračování fantómova života - ale vysoce ocenit nelze. Forsytha nicméně z okruhu svých oblíbených autorů určitě nevyřadím.