Fantóm opery
Gaston Leroux
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/393663/bmid_fantom-opery-Leq-393663.jpg
4
666
666
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1992 , danubiaprint , DanubiapressOriginální název:
Le Fantôme de ľOpéra, 1910
více info...
Přidat komentář
Ve své době muselo být vydání této knihy opravdu senzací. Není to úplně můj šálek kávy, ale kouzlo to má. Inspirace pro muzikál se z knihy úplně nabízí.
Dokonalá kombinace braku a vysoké literatury, ze které se nutně musel učit třeba Stančík. Labyrint, výbušniny, tajemný Peršan, smyčky... Střídání vypracěčského stylu, kde se z prvotní zdánlivě lehce komediální zápletky postupně klube horor. Anebo dobotý thriller, krvák.
Pod dojmem nedávno zhlédnutého filmu jsem prostě musela sáhnout po literárním zpracování. Obojí se mi moc líbilo. Láska mezi krásnou zpěvačkou Christinou a vikomtem Raoulem, jíž není přáno ze strany tajemného fantóma, žijícím pod budovou Opery.
Knihu jsem si přečetl na pobud připomenutí děje, jelikož se chystám na operu do Praze. A jsem celkem zklamaný.
Děj je zajímavý, ale celkový styl podání, kdy je to jednou příběh a potom zase vyprávěno ze strany vyprávěče, se mi nelíbil. A o velikém množství jsem v první polovině se už vůbec nebudu bavit...
Očekával jsem, že se příběh bude více zaměřovat na hlavní zápletku.
Popravdě filmové zpracování v angličtině se mi více líbilo a dovoluji si tvrdit, že parketové provedení bude mnohem lepší.
Aktualizace:
Před nějakou dobou (cca 2021?) vyposlechnuto jako audiokniha, nyní jsem četla v anglickém překladu, abych si ten příběh jednak připomněla a taky pro zopakování si angličtiny, resp. její udržení.
Příběh sám o sobě skvělý, stále napínavý, tajemný, romantická linie nepůsobí kýčovitě a je to prostě moc pěkný příběh jako celek. Svůj původní komentář stále považuji za platný.
Co se anglického překladu týká, angličtina tu je trochu pokročilejší, tak bych to spíš doporučila těm, co s tímto jazykem už mají nějakou zkušenost. Není to úplně čtení pro začátečníky. Ale pokud umíte, dá se to určitě zvládnout - zvlášť pokud třeba příběh znáte z českého překladu.
Takže opět doporučuji. Jak česky, pokud vás láká příběh jako takový - tak i anglicky, pokud to chcete zkusit a třeba si vyzkoušet svoji znalost tohoto jazyka.
Původní komentář:
Vyposlechnuto jako audiokniha. A vážně nechápu, proč mi to trvalo tak dlouho, než jsem se do tohoto díla konečně pustila (v jakékoliv podobě), protože toto jsem si nesmírně užila.
Zápletka mi přišla fantastická. Na první pohled jako by šlo jen o obyčejný milostný trojúhelník, který by člověk mohl vidět kdekoliv jinde. Ale ono je to zasazeno do zajímavého, pro mne lákavého prostředí - s hlavním hrdinou, Fantomem, který mi připadal neotřelý a který dílu dodával auru tajemna, skoro až nadpřirozena. Byť je to příběh s romantickou linií, vůbec to nepůsobí lacině nebo kýčovitě - naopak! Navíc celá ta atmosféra byla úžasně napínavá a postavy obecně mi přišly také zajímavé.
V rámci audioknihy jsem asi také měla štěstí na vynikající výkony protagonistů (V. Preiss, M. Moravec, V. Jeníková, P. Haničinec, ...). Jediným drobným minusem byla hudba, resp. některé hudební pasáže, které mi k obsahu díla příliš nesedly. Ale celkově to zpracování bylo výborné. Jinak jsem totiž naprosto nadšená a budu si knihu určitě chtít přečíst ve fyzické podobě.
Po letech, kdy jsem s Fantomem soutěžil v tom, kdo koho dokáže ignorovat déle, jsem se rozhodl podrobit tuto záhadu čtenářské pitvě. Muzikál jsem neviděl v žádné podobě (pouze slyšel ten nejznámější duet v několikerém podání), a tak jsem podezíral, že půjde o milostný trojúhelník, kde se o srdce ctnostné umělkyně utká sexy rozhodný, ale tak trochu padoušský šlechtic, se zamilovaným, leč poněkud znetvořeným miláčečkem. Jaké bylo mé překvapení (podpořené komentářními povzdechy zdejších hlavně čtenářek), když jsem zjistil, že sexy šlechtic je nepíchač v krystalické podobě, ctnostná umělkyně je ctnostnou lobotomkou a Fantom není žádný politováníhodný šáteček, ale manipulativní, vyděračný, sériově vraždící, stalkující, simpující incel, který se v honbě za něčím, čemu pouze on říká láska, neštítí naprosto ničeho a to i vzhledem k ženě svého srdce, včetně podminování budovy Opery, psychického nátlaku, potenciální masové vraždy nevinných a pravděpodobně i vykradení hrobu otce své vyvolené.
Příběh obecně se mi velice líbil, ale spíše díky tomu, že padouch byl padouch, jeho protivníkem byla velice příjemná postava Peršana (kterého za sebe vnímám jako obdivuhodnou postavu, která ve snaze zabránit zlu překonala i svůj vlastní strach), mělo to atmosféru, operní melodramatické pozlátko a vůbec velice příhodné a pasující kulisy (v Louvru by to asi moc nefungovalo). Jednu hvězdu srážím za to, že si autor dle mého názoru nedokázal poradit s hororovějšími pasážemi, které sice dobře vymyslel, ale nedokázal do nich vložit dostatek „stokerovského, poeovského nebo lovecraftovského“ napětí. Zkrátka jimi (s výjimkou konce) prosvištěl. A to je škoda.
V druhé části svého komentáře bych se rád (podobně jako u Větrné hůrky) zamyslel nad zdejšími komentáři, konkrétně proč některé čtenářky (tedy ponejvíce, několik málo čtenářů jsem tam taky našel) dokážou vzdychat a projevovat soucit (a snad i pochopení?) ohledně postavy, jakou byl Erik, tedy Fantom? Jistě, šlo o znetvořeného člověka, který nikdy nepoznal lásku, ale lze soucítit s někým, kdo pro pobavení vládce vraždí odsouzence a způsobuje krvavé rodinné tragédie (jak zmiňuje postava Peršana) a následně si vybere dámu, kterou ve jménu jakési své zvrácené představy o lásce neustále pronásleduje, zneužije její vzpomínky z dětství k manipulaci, pravděpodobně vykrade hrobku jejího otce, rozkazuje jí, zabrání dámě se svobodně zamilovat, dvakrát(!) ji unese, dožene ji přes opakované zoufalství až k pokusu o sebevraždu, spoutá ji, aby ji nakonec postavil před Sofiinu volbu: buď nechtěný sňatek nebo Opera vyletí během představení do vzduchu i s návštěvníky. Opravdu lze obhajovat postavu několikanásobného vraha a psychotika, který si v domě postavil mučící místnost? Znamená tato lítostivost, že pokud by například střelec z fakulty (výběr je záměrný) zanechal dopis, ve kterém by se svěřil se svými, dejme tomu, „problémy srdce a nepochopení“, byli by někteří lidé schopni jej litovat? Nebo tato lítostivost je podmíněna bránou fiktivnosti a možná i jisté domnělé erotičnosti – zatímco Fantomem a jeho činy se lidé dojmou, protože je to fikce, která se nestala (navíc je to netvor, oddaný vysokým citům temným způsobem ve svém varhanami vyzbrojeném temném brlohu, který pro svou milou je všehoschopen, tudíž publikum si do tváře Fantoma projektuje tvář svého milého/milé, u které/ho by ocenili stejné dobývací nasazení, jako u Erika?; stejně, jak se to děje kupříkladu s postavami vampýrů, kteří místo saní krve dam v dnešních příbězích sají jiné tělesné šťávy), činy střelcovy jsou krutou, neromantickou realitou...
Budu rád, pokud mi to někdo z Fantomových fanoušků (nebo spíše fanynek) vysvětlí třeba zde v diskuzi nebo v soukromé zprávě, jelikož mám pocit, že jsem četl nějakou jinou knihu...
Až do teď jsem o fantomu Opery věděla, že je to někdo zahalený a v masce, kdo pobíhá někde v Opeře a dělá lidem naschvály.
Kniha na mě vykoukla v seznamu "knihy zdarma" a hned jsem si ji dala do seznamu. Popravdě, kdybych na ní nenarazila, tak by mě ani nenapadlo, že bych si jí mohla půjčit v knihovně.
Musím říct, že mě děj pohltil skoro od začátku. Vůbec mi nevadilo, že je kniha napsaná před více jak sto lety. Ano, byla tam občas místa, která mě nebavila nebo jsem asi nepochopila, co tím chce autor přesně říct.
Fantom byl díky svému vzhledu a své minulosti tak trochu psychouš a manipulátor a během čtení mě dost vytáčel - takže jsem si čtení užila a prožívala vše s postavami (i když v některých pasážích jsem nechápala chování Christiny).
Autor si nechal vysvětlení skoro až na konec. Trochu mi to připomínalo Hercule Poirot. To se mi líbilo, protože jsem během čtení dělala své vlastní závěry a na konci jsem zjistila, že jsem to všechno odhadla špatně :D.
Závěr knihy mě trochu zklamal. Autor to mohl zakončit jinak.
V lucernách stínadel. Nokturno citadel. Dvoří se. Fanfárám, proudům srdce. Orfický Mefisto quasimodovské tváře, kterou kryje magická škraboška z lastur, ne však na duši dvojího citu škrábance. Člověka fauny bloudivé. Ve studni osamění. V říši opon. Drákulovský vikomt v havraních rukavicích. Žije romancí gondol. Sténá, když padá blednoucí paprsek do loken. Kamenný prach zatíží. Zastudí, navždy. Její pohádkovou pleť. Pietou.
Jakmile se mi do rukou dostala tato kniha - věděla jsem, že neodolám ....
Prostředí pařížské opery a její tajemné podzemí vrátilo zpět tragickou postavu záhadného Fantoma .... zvuky hudby a nešťastnou lásku ....
Já naprosto chápu, že toto dílo láká znovu a znovu ke zpracování ....
Obsahuje lidské drama v nevídaném rozměru ....
Musíme přát něžné lásce Christiny a vikomta Raoula - ale můžeme pominout to zoufalství Fantoma, který v lásce hledá vysvobození ?
Velmi působivé dílo s velkolepým ukončením ....
.... Ubohý, nešťastný Erik .... musí svou genialitu skrývat anebo ji propůjčit zlu ....
.... Měl srdce, jež mohlo obsáhnout pozemskou říši ... a musel se nakonec spokojit se sklepením ...
Jak tu píše ve velmi pěkném komentáři alef .... je to estetický zážitek i po letech ....
Otevřela se ponurá zákoutí pařížské Opery i lidské duše,
a pak se ozval JEHO mysteriózní hlas --- „jsem všude, kde jste vy, Christine!“
--- soucit ovšem na lásku nestačí!
A tak se až groteskně pokusil o prolnutí neslučitelného!
Operního světa barev a světel s temným podsvětím.
Krásy hudby s JEHO hrůznou tváří.
Ošklivost je stigma!
Krása je dar bohů!
Fantom opery je čistým romantickým příběhem, v jejím duchu pak spojuje v intenzivní atmosféře strachu a chorobné posedlosti ideu krásy s dobrem v podobě Christine a ošklivost s krutostí Fantoma --- a přeci je schopný lidského citu!
Krása a dokonalost se tu totiž sice potkala s temnotou – v ní se ovšem skrývá také vášeň!
Jako pravý romantický příběh ve vás tak Fantom vyvolá citovou odezvu --- soucit s osudem nešťastně zamilovaného – který je svým zvláštním způsobem jedinečný? Tak rozháraně, prostě jako každý romantický hrdina!
Muzikál jsem shlédla v několika různých podobách, mám ten příběh ráda, a tak mi i při čtení v hlavě zněly melodie, a přesto, že je to pro mě příběh známý, stále mi má co nabídnout – třeba podivení nad dokonale zabudovanými hororovými prvky v románové verzi v geniálním kontrastu s leskem a nádherou Opery a hudby, kterou tam lze „slyšet“ (a to i mezi řádky).
Příběh Christine a Fantoma je pro mě takovým příjemným estetickým zážitkem – ve všech jeho podobách – divadelní, filmové, muzikálové a jak jsem teď zjistila i románové!
Opera vůbec není můj šálek čaje, ovšem takovou klasiku jsem si nemohl nechat ujít. Fantom opery patří spíše do červené knihovny než mezi horory, ale dalo se to číst, stejně jako Forsythovo pokračování.
Od roku 1981, kdy jsem získal první album Iron Maiden, odvozuji fantomovu podobu od maskota kapely, Eddieho!
Zatím jsem měl možnost vidět několik filmových zpracování a nějaká muzikálová. Překvapivě se většina knihy držela a nedošlo od žádného odklonu od příběhu. K němu není třeba nic dodávat - myslím, že historii fantoma a Christine zná dnes téměř každý. Pro mě jedinou novinkou, kterou jsem neviděl v žádném filmu, byl zrcadlový labyrint. Jinak po celou dobu čtení měl můj fantom podobu Juliana Sandse.
Kdysi před mnoha lety jsem slyšela skvělou rozhlasovou dramatizaci a byla jsem nadšená. Napětí, zajímavý příběh a skvělé herecké výkony. Po dlouhých letech jsem se dostala k literární podobě. Sice to nemělo takový efekt, ale pořád dobré. Výhoda rozhlasové dramatizace je, že se může vynechat to, co v původním textu drhne. Zajímavý příběh, trochu rozvláčnější zpracování, ale rozhodně stojí za pozornost.
Toto klasické dílo na mě působilo vlastně velice zvláštně. Chvílemi jsem si libovala v jiskřivém humoru a zajímala se o detektivní zápletku, na druhou stranu zvlášť romantické a některé "hororové" scény byly archaické a k nepřečkání. Široká čtenářská veřejnost už určitě tento román číst nebude a zůstane u muzikálového nebo filmového zpracování.
Klasický román, jenž má vše, co má dobrý román mít. I přes to, že je kniha přes sto let stará, je stále čtivá a najde si své čtenáře i do budoucna.
Kniha má několik filmových verzí, tou nejlepší je převedení muzikálu Andrewa Lloyda Webbera na filmové plátno.
Tento muzikál se hraje od roku 1986 a loni jsem měl možnost jej v Londýně shlédnout.
Byl to zážitek na celý život.
Podle knihy existuje i rozhlasová hra, jež je velmi povedená a na rozdíl od muzikálu a filmů se drží své knižní předlohy.
Fantom Opery - příběh, který mě dosud míjel, ani jsem neznala jeho děj, pouze ústřední melodii jeho hudebního provedení. A do včerejšího zasněženého dne, kdy se člověku nechce vylézat ven, jsem si nemohla vybral lepší čtení. Příběh, který dýchá tajemnem, zlem, ale i láskou a něhou, obdivem k umění. Četla jsem se zatajeným dechem a nikdy bych neřekla, k jakému se doberu závěru. Byl nádherný i krutý zároveň. Už se nedivím, že z tohoto krásného díla vzniklo i mnoho muzikálů, vždyť který hudebník a zpěvák by nechtěl být součástí příběhu tak velkolepého. A mě se to povedlo alespoň jako čtenáři.
Kdysi jsem Fantoma Opery četla a dodnes si pamatuji, jak mě děj v těch čtrnácti patnácti letech nadchnul.
Teď jsem se tedy ke knize vrátila.
No nevím, něco určitě zůstalo, ale to tehdejší nadšení je pryč. V jednadvacátém století už to prostě není ono.
Ta čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie než kvůli čtenářskému zážitku.
Knihu jsem objevila u babičky a moc se těšila na známé téma. Pěkně zpracovaná, avšak mě zas až tak neuchvatila.
Štítky knihy
zfilmováno Francie napětí tajemství divadlo opery a operety gotické romány milostný trojúhelník Fantom operyAutorovy další knížky
| 2008 |  Fantom Opery |
| 1991 |  Záhada žlutého pokoje |
| 1991 | Dáma se sametovým náhrdelníkem |
| 1992 | Muž, který se navrací z dáli |
| 1924 | Odetta |
Fantóm Opery je skvělé a nadčasové dílo, ke kterému ani moc není, co dodat. I když jeho děj je notoricky známý, určitě stojí za přečtení.